středa 15. listopadu 2017

Zadní vrátka nevedou nikam

Všichni přece chceme být zdraví a šťastní! Nesmrtelný citát estébáka z filmu Kouř si udržuje svůj aktuální status i po pádu režimu, v němž tento človíček nacházel své uplatnění. A stejně jako on, ani my dnes nemáme ponětí, co konkrétně si máme pod těmito prázdnými frázemi vlastně představit.

Cíl v životě každého člověka je potřeba definovat co nejabstraktněji a nejmlhavěji. Má to logické opodstatnění, které nikde není vidět. Nikdo, kdo míří ke hvězdám, si ho nepřizná: člověk nemá nejmenší ponětí, co chce vlastně dělat a čeho chce konkrétně dosáhnout.
Plantá proto dohromady nejasné a divné pojmy, jako že chce „být úspěšný, šťastný, nezávislý, bla bla bla…“ Co to sakra znamená „být úspěšný“, nebo „šťastný“, se můžeme jen dohadovat – jenže on to většinou neví ani mluvčí sám. Momentálně mohu bohužel mluvit pouze za společnost, která se nachází v růžovém bezčasí vysokoškolského studia (což, pravda, snižuje vysoce vědeckou kvalitu tohoto článku, nemáme zde srovnání). Student je tvor charakteristický svou zmateností, naivitou a iracionálností. Do kebule mu ze všech stran ustavičně buší kapitalistická kladiva propagandu o „úspěchu“, „seberealizaci“, nebo „uplatnění“, zatímco reálně je samotný student rád, že si umí aspoň zavázat tkaničky na botách. Tonoucí se stébla chytá a spousta studentů brzy začíná prostě dělat všechno možné, jen aby se v budoucnu „uplatnili“.


Předstíraný hospodský nihilismus posluchače bakalářského studia (víš jak, můj obor mi bude k hovnu, ale neřešim/sdílení dementních memeček na fejsu s texty „uměnovědci nemají uplatnění, ha ha ha“) se časem s postupem do vyšších ročníků mění na frenetickou snahu vytřískat ze svého krátícího se zbytečného studia alespoň nějaké zdánlivě praktické zaměření. O tomto přerodu jedince psal již mnoho a podrobně Prigl.cz a neradi bychom jej opakovali. Zaměříme se proto pouze na jeden konkrétní aspekt tohoto pokusu o začlenění se mezi „žádané“ položky na pracovním trhu – na pedagogické minimum. S prostředím budoucích učitelů jsme se nedávno setkali tváří v tvář a věříme, že je potřeba, abychom si je zde trochu načrtli a dali do něj nezúčastněnému jedinci malý vhled.

Jakkoli to může znít směšně, je mnoho lidí, kteří se v době svého pozdního studia rozhodnou získat kvalifikaci pro učení předmětu, pod kterým se poslední tři roky jenom bezcílně schovávali před venkovním světem. Přičemž jde v naprosté většině o lidi, kteří s tím NIKDY nepočítali, NIKDY učit nechtěli a velmi často pro učitelství nemají ani ty nejmenší předpoklady. Proto taky nestudovali pedagogickou fakultu, ale nějakou jinou, úzce zaměřenou (pravda, úroveň PF může být v určitých kruzích také pochybná). Ve třídě se tak spolu sejdou velice zajímavá individua, která samozřejmě mají učitelství zkrátka přímo v krvi, mají pro předávání vědomostí přirozené předpoklady a budou jistě hodnotnou pomocí našemu těžce zkoušenému školství! Posuďte sami, vážení čtenáři: v posluchárně často vidíme vedle sebe sedět tyto archetypy (všichni je z běžného života známe): úřednici, militantní feministku, sociofoba, sekretářku a věčně otrávenou dívku, kterou nic nezajímá. Všichni kdysi snili o tom, že se budou uplatňovat v oblasti svého více či méně divného oboru a dosáhnou nirvány. Tváří tvář realitě si ale všichni začali dělat zadní vrátka. Zadní vrátka lze definovat pomocí dvou dokola omílaných frází:

„Když nic, tak budu moct aspoň učit!“ říkají všechny naše archetypy bez rozdílu jednu a tu samou mantru. Rád bych jim všem zde na tento ve všech směrech promyšlený a racionální postoj odpověděl: NE, NEBUDEŠ MOCT! JÁ TAKY NEMŮŽU BÝT BIOINŽENÝR, I KDYŽ TEORETICKY BYCH SE KLIDNĚ MOHL PŘIHLÁSIT NA VUT, ZÁZRAKEM UDĚLAT ZKOUŠKY A PAPÍROVĚ SE JÍM STÁT! ALE PROTOŽE PRO TO NEMÁM PŘEDPOKLADY, TECHNICE HOVNO ROZUMÍM A NEBAVÍ MĚ, BYL BYCH AKORÁT TAK BIOINŽENÝR NA PIČU! A PROTO, ŽE O SOBĚ NEMÁM ZAS NATOLIK VYSOKÉ SMÝŠLENÍ, TAK DO TÉ BRANŽE NELEZU!

„Jednou si to uděláš a nikdy se ti to neztratí!“ je druhý poloargument, který naše sekretářky rády používají. Opět se zamysleme: Když si sekretářka dělá pedagogické minimum a NIKDY ho reálně nevyužije, k čemu jí to je?! Děláte si řidičák, i když NIKDY v životě nebudete jezdit? Jaké to je, sednout do auta po 6 letech, kdy jste nejeli ani jednou? Většina lidí si na to ani netroufne. Pedagogické minimum se úřednicím ztratí prakticky do 3 let, kdy se budou zadrbávat někde ve firmách a kanclech (a to je jejich prim). Nač tuto investici naše archetypy vůbec podstoupily (ped. minimum není dvakrát levná záležitost), je otázka, na kterou můžeme dát poměrně jasnou odpověď: ze strachu a zoufalého kariérismu.

Jsem velice rád, že se řady potenciálních učitelů ve státních institucích rozšiřují. Nejde přeci o kvalitu, ale o kvantitu, no a co na tom, že učitel mých budoucích dětí bude třeba totální nemotora, který to dělá jenom proto, protože ho jinam nevzali. Abychom však náš dnešní vstup nekončili tak chmurně, přidáme inspirační tečku:

Přeji všem úspěch, zdraví a uplatnění v životě. Nu a já si běžím zaplatit a udělat třeba svářečský kurz, i když mě práce s autogenem vždycky docela děsila a v obrábění železa obecně nejsem nijak zdatný, ale – víte jak – to se vám v životě neztratí!

Žádné komentáře:

Okomentovat