Přibližně před rokem jsem se setkal s jistou sérií
článků, popisující historii lidstva z pohledů různých odvětví, mezi
kterými vévodila především ekonomie. Všeobecně tyhle komplexní pohledy na
historii žeru – no a v jednom z nich, když se autor přiblížil k dnešní
době (psal o 20. stol. a studené válce), zazněla věta, kterou jsem si
zapamatoval: „Vědecké prostředí je
systém, který produkuje sám sebe“. Kromě
toho, že se autor vyjadřoval poměrně kriticky na adresu vysokoškolského
vzdělávání na západě, jsem tuto vágní myšlenku tenkrát nemohl pochopit, ať jsem
v kebuli šrotoval sebevíc. Za rok jsem se ale vrátil na univerzitu
dokončit studium a náhle začínám chápat, že věci opravdu nejsou tak ok a
univerzity neprodukují reálně nic hodnotného. Rád bych se na toto téma pokusil
vyjádřit poněkud obšírněji a také
konkrétně ukázat na problémy, kvůli kterým systém vysokoškolského
vzdělávání degeneruje.
Začarovaný kruh
Pojďme si obecně popsat, jak univerzita funguje. Univerzita,
jako státní instituce, dostává od státu určitý obnos, aby zajistila produkci
určitých hodnot, které budou pro společnost užitečné. Její výstupy jsou
přibližně 3:
- Výchova nových odborníků, kteří budou v činnosti univerzity pokračovat.
- Vědecký výzkum (o který se dělí s jinými výzkumnými ústavy).
- Vzdělávání obyvatelstva.
Gandalf taky z univerzity jenom ukradl informace a odjel řešit věci radši sám. |
Univerzita tedy dostane jeden impulz (finance), se kterým
potom sama nakládá, aby zajistila úspěšnou realizaci všech 3 výstupů. Odtud ten
princip „systému, který se produkuje sám“: jediná věc, která na výšku pronikne
zvenku, jsou prachy. Na univerzitu nemají přístup žádní odborníci, které by si
nevychovala sama, studijní materiály pro studenty produkuje také univerzita a
jakékoli nové myšlenky budou vždycky pocházet z univerzit. Prostředí se
tak uzavírá samo do sebe a nemá absolutně potřebu vystrčit nos z okna
starobylé budovy a podívat se, co se venku vlastně děje. Jak si takové
prostředí tedy vede, pokud se přidržíme námi vystavěné koncepce o třech
výstupech?
Odborníci
Už bylo řečeno, že vyučující na univerzitách jsou zároveň
jejich vlastním produktem. Jak to vypadá v praxi? Představme si dráhu
člověka podle prostředí, kterým v životě prochází: Základní škola –>
Střední škola (v 90% gympl) –> Bakalářské studium –> Magisterské studium
–> Doktorské studium –> Vysokoškolský vyučující různých stupňů
odbornosti. Na univerzitě tedy v naprosté většině vyučuje člověk, který za
celý život nepoznal nic jiného, než vzdělávací systém. Prostě v 6 letech
šel do školy a zůstane tam až do důchodu. Jeho život je naplněn schováváním se
někde v prostorách univerzitní budovy, kde má svůj útulný kutloch,
překládá si nějaké středověké spisy, nebo píše seriózní vědeckou práci do
časopisu s názvem „Religiózní alegorie v básních J. Vrchlického“. Technický termín schovávání jsem nepoužil náhodou – většinu doktorandů k prodloužení jejich
studia nepokoukla možnost dělat přínosnou výzkumnou práci nebo vzdělávat
obyvatelstvo, ale strach z přechodu do praxe. Než by se člověk otravoval
s uplatňováním svých schopností v reálném světě, je přece mnohem pohodlnější
zůstat ve školním systému. Jací odborníci z těchto oportunistů vznikají,
ať si každý zhodnotí sám. Skutečnost je často taková, že člověk, který v životě
nepoznal praxi, učí studenty „jak to má v praxi vypadat“.
Výzkum
Když vidíme, jaké lidi většinou univerzitní prostředí
vychovává, můžeme si odpovědět na otázku, co že je to za výzkum, který
univerzita provádí. V životě je přeci tolik důležitých otázek a problémů,
na které by nám intelektuální elita mohla dát odpověď, nebo nám svou fundovanou
prací pomoci s našimi problémy! Nebo ne?
Konflikt "svůj" - "cizí" jako předmět interpretace i jako součást interpretační metody ve studiích Stepana Smal-Stockého věnovaných T. H. Ševčenkovi.
"Pražská škola" ukrajinských básníků.
Úvahy nad koncepcí dějin ukrajinské literatury.
Struktura románů Jurije Andruchovyče.
Myslím, že není nutné dokazovat, že dnešní ukrajinistika
produkuje skutečně hodnotné a pro celou společnost přínosné poznatky. Struktura
románů J. Andruchovyče je skutečně nesmírně zajímavá a důležitá věc pro dnešní českou
veřejnost a její praktické využití skýtá netušené obzory. Je ale potřeba také
podotknout, že ukrajinistika tu funguje jenom jako ilustrace. Podobné
zbytečnosti najdeme skoro v každé humanitní vědě (s přírodními nemám
zkušenost) a to v obrovském množství. Lidi, kteří se schovávají
v bezčasí univerzit, produkují už tisíckrát omílané teze a jejich práce,
tedy onen výzkum, většinou nemá naprosto žádnou spojitost s praktickým využitím,
natož s reálným životem.
Vzdělávání široké
veřejnosti
Je paradox, že zatímco se humanitní obory rozčilujou, že
veřejnost blbne, že lidi neuvažujou kriticky, že tu propuká neopodstatněné rusofilství
a xenofobie, sami tito rozezlení pracovníci vesele dál produkují své práce a
články s názvy jako „Fenomén zlosti ve hrách Čechova“. Některé obory jsou
tímto zasaženy více, některé méně. Zůstává ale faktem, že zatímco se dnešní
společnost zmítá v hodnotových nejistotách, tato intelektuální elita,
která by měla dodávat „běžným lidem“ sebejistotu a vést je, nedělá absolutně
nic a univerzitní diletanti se dál schovávají v kabinetech. Univerzitní
knihovny narvané znalostmi nejsou určeny pro veřejnost a i když tam teoreticky
může zajít kdokoli, tak v neděli, kdy má většina pracujících lidí čas, je
zavřeno. Univerzity málokdy (řekl bych vůbec, ale jistý si nejsem) organizují
veřejná čtení a přednášky, na kterých by se mohlo alespoň trochu rozšířit
povědomí o problémech dneška a nějaké zajímavé činnosti akademické obce. Jasně,
že se neorganizují přednášky pro veřejnost, vždyť diletantští výzkumníci často
nemají ani zbla charismatu a nerozumí jim ani jejich vlastní studenti, natož
tak běžný občan! Nikdo „z venku“ prostě
nemá vlastně ponětí, co se to na té univerzitě děje.
Celkový obrázek nevypadá hezky. Sféra vysokoškolského
vzdělání většinou neprodukuje ty hodnoty, které od ní společnost očekává,
jinými slovy – je naprosto zbytečná a než by šla ve svém rozvoji dopředu, tak
spíš degeneruje. Je to samozřejmě dáno i jinými faktory – třeba že jsou
pracovníci nuceni produkovat pravidelně nějaké odborné práce a tak se objevuje přehršel
pitomostí, které vznikly jenom z povinnosti, nebo tím, že se na výšku
dneska přijímá kdejaké pako, jenom aby za ňho dostala škola love. Ale svádět
zbytečnost univerzit jenom na „špatný systém“, nebo „šikanu shora“, je blbost,
protože většinu problémů si akademici vytvářejí sami. Dělají si je svou
odtržeností od běžného života a neschopností vylézt ze své ulity. Potom by se
jich totiž někdo mohl zeptat: „Co teda vlastně konkrétně děláte?“ A jasnou
odpověď na toto by uměl dát opravdu málokdo. A za dnešní démonizaci
akademického stavu si akademický stav může taky sám.
Žádné komentáře:
Okomentovat