neděle 11. března 2018

Co se děje na univerzitě

Přibližně před rokem jsem se setkal s jistou sérií článků, popisující historii lidstva z pohledů různých odvětví, mezi kterými vévodila především ekonomie. Všeobecně tyhle komplexní pohledy na historii žeru – no a v jednom z nich, když se autor přiblížil k dnešní době (psal o 20. stol. a studené válce), zazněla věta, kterou jsem si zapamatoval: „Vědecké prostředí je systém, který produkuje sám sebe“.  Kromě toho, že se autor vyjadřoval poměrně kriticky na adresu vysokoškolského vzdělávání na západě, jsem tuto vágní myšlenku tenkrát nemohl pochopit, ať jsem v kebuli šrotoval sebevíc. Za rok jsem se ale vrátil na univerzitu dokončit studium a náhle začínám chápat, že věci opravdu nejsou tak ok a univerzity neprodukují reálně nic hodnotného. Rád bych se na toto téma pokusil vyjádřit poněkud obšírněji a také  konkrétně ukázat na problémy, kvůli kterým systém vysokoškolského vzdělávání degeneruje.


Začarovaný kruh

Pojďme si obecně popsat, jak univerzita funguje. Univerzita, jako státní instituce, dostává od státu určitý obnos, aby zajistila produkci určitých hodnot, které budou pro společnost užitečné. Její výstupy jsou přibližně 3:
  1. Výchova nových odborníků, kteří budou v činnosti univerzity pokračovat.
  2. Vědecký výzkum (o který se dělí s jinými výzkumnými ústavy).
  3. Vzdělávání obyvatelstva.

Gandalf taky z univerzity jenom ukradl informace a odjel řešit věci
radši sám.
Univerzita tedy dostane jeden impulz (finance), se kterým potom sama nakládá, aby zajistila úspěšnou realizaci všech 3 výstupů. Odtud ten princip „systému, který se produkuje sám“: jediná věc, která na výšku pronikne zvenku, jsou prachy. Na univerzitu nemají přístup žádní odborníci, které by si nevychovala sama, studijní materiály pro studenty produkuje také univerzita a jakékoli nové myšlenky budou vždycky pocházet z univerzit. Prostředí se tak uzavírá samo do sebe a nemá absolutně potřebu vystrčit nos z okna starobylé budovy a podívat se, co se venku vlastně děje. Jak si takové prostředí tedy vede, pokud se přidržíme námi vystavěné koncepce o třech výstupech?

Odborníci

Už bylo řečeno, že vyučující na univerzitách jsou zároveň jejich vlastním produktem. Jak to vypadá v praxi? Představme si dráhu člověka podle prostředí, kterým v životě prochází: Základní škola –> Střední škola (v 90% gympl) –> Bakalářské studium –> Magisterské studium –> Doktorské studium –> Vysokoškolský vyučující různých stupňů odbornosti. Na univerzitě tedy v naprosté většině vyučuje člověk, který za celý život nepoznal nic jiného, než vzdělávací systém. Prostě v 6 letech šel do školy a zůstane tam až do důchodu. Jeho život je naplněn schováváním se někde v prostorách univerzitní budovy, kde má svůj útulný kutloch, překládá si nějaké středověké spisy, nebo píše seriózní vědeckou práci do časopisu s názvem „Religiózní alegorie v básních J. Vrchlického“. Technický termín schovávání jsem nepoužil náhodou – většinu doktorandů k prodloužení jejich studia nepokoukla možnost dělat přínosnou výzkumnou práci nebo vzdělávat obyvatelstvo, ale strach z přechodu do praxe. Než by se člověk otravoval s uplatňováním svých schopností v reálném světě, je přece mnohem pohodlnější zůstat ve školním systému. Jací odborníci z těchto oportunistů vznikají, ať si každý zhodnotí sám. Skutečnost je často taková, že člověk, který v životě nepoznal praxi, učí studenty „jak to má v praxi vypadat“.


Výzkum

Když vidíme, jaké lidi většinou univerzitní prostředí vychovává, můžeme si odpovědět na otázku, co že je to za výzkum, který univerzita provádí. V životě je přeci tolik důležitých otázek a problémů, na které by nám intelektuální elita mohla dát odpověď, nebo nám svou fundovanou prací pomoci s našimi problémy! Nebo ne?

Zůstanu na poli svých oborů a pojďme si spolu ukázat, jak se např. ukrajinistika pere s reálným životem. Na východě Ukrajiny se střílí, situace je nepřehledná a široká veřejnost by si jistě ráda udělala jasnější obrázek o zemi, která je nám poměrně blízká. Vyberme několik příkladů prudce praktických a aplikovatelných prací slovutných ukrajinistů, zde jsou, prosím, jejich názvy:

Konflikt "svůj" - "cizí" jako předmět interpretace i jako součást interpretační metody ve studiích Stepana Smal-Stockého věnovaných T. H. Ševčenkovi.
"Pražská škola" ukrajinských básníků.
Úvahy nad koncepcí dějin ukrajinské literatury.
Struktura románů Jurije Andruchovyče. 


Myslím, že není nutné dokazovat, že dnešní ukrajinistika produkuje skutečně hodnotné a pro celou společnost přínosné poznatky. Struktura románů J. Andruchovyče je skutečně nesmírně zajímavá a důležitá věc pro dnešní českou veřejnost a její praktické využití skýtá netušené obzory. Je ale potřeba také podotknout, že ukrajinistika tu funguje jenom jako ilustrace. Podobné zbytečnosti najdeme skoro v každé humanitní vědě (s přírodními nemám zkušenost) a to v obrovském množství. Lidi, kteří se schovávají v bezčasí univerzit, produkují už tisíckrát omílané teze a jejich práce, tedy onen výzkum, většinou nemá naprosto žádnou spojitost s praktickým využitím, natož s reálným životem.

Vzdělávání široké veřejnosti

Je paradox, že zatímco se humanitní obory rozčilujou, že veřejnost blbne, že lidi neuvažujou kriticky, že tu propuká neopodstatněné rusofilství a xenofobie, sami tito rozezlení pracovníci vesele dál produkují své práce a články s názvy jako „Fenomén zlosti ve hrách Čechova“. Některé obory jsou tímto zasaženy více, některé méně. Zůstává ale faktem, že zatímco se dnešní společnost zmítá v hodnotových nejistotách, tato intelektuální elita, která by měla dodávat „běžným lidem“ sebejistotu a vést je, nedělá absolutně nic a univerzitní diletanti se dál schovávají v kabinetech. Univerzitní knihovny narvané znalostmi nejsou určeny pro veřejnost a i když tam teoreticky může zajít kdokoli, tak v neděli, kdy má většina pracujících lidí čas, je zavřeno. Univerzity málokdy (řekl bych vůbec, ale jistý si nejsem) organizují veřejná čtení a přednášky, na kterých by se mohlo alespoň trochu rozšířit povědomí o problémech dneška a nějaké zajímavé činnosti akademické obce. Jasně, že se neorganizují přednášky pro veřejnost, vždyť diletantští výzkumníci často nemají ani zbla charismatu a nerozumí jim ani jejich vlastní studenti, natož tak běžný občan!  Nikdo „z venku“ prostě nemá vlastně ponětí, co se to na té univerzitě děje.


Celkový obrázek nevypadá hezky. Sféra vysokoškolského vzdělání většinou neprodukuje ty hodnoty, které od ní společnost očekává, jinými slovy – je naprosto zbytečná a než by šla ve svém rozvoji dopředu, tak spíš degeneruje. Je to samozřejmě dáno i jinými faktory – třeba že jsou pracovníci nuceni produkovat pravidelně nějaké odborné práce a tak se objevuje přehršel pitomostí, které vznikly jenom z povinnosti, nebo tím, že se na výšku dneska přijímá kdejaké pako, jenom aby za ňho dostala škola love. Ale svádět zbytečnost univerzit jenom na „špatný systém“, nebo „šikanu shora“, je blbost, protože většinu problémů si akademici vytvářejí sami. Dělají si je svou odtržeností od běžného života a neschopností vylézt ze své ulity. Potom by se jich totiž někdo mohl zeptat: „Co teda vlastně konkrétně děláte?“ A jasnou odpověď na toto by uměl dát opravdu málokdo. A za dnešní démonizaci akademického stavu si akademický stav může taky sám.

Je jasné, že většina toho, co jsem popsal, se týká humanitních oborů. Sám nemám zkušenost se situací v oborech přírodovědných, nebo technických, což je sice škoda, ale jsem rád, že se můžu tímto způsobem vyrovnat alespoň se svým vlastním údělem. Je paradox, že pro společnost je vysokoškolské vzdělání stále vizitkou inteligence, kultivovanosti a schopnosti, když to vůbec není pravda. Bohužel, změna poměrů není v dohlednu, neboť, jak jsme vyložili výše, do univerzitního prostředí nelze proniknout zvenčí. Akademická sféra tak bude nadále žít svým vlastním životem a nedůvěřivě pokukovat na zedníka na chodbě pootevřenými dveřmi kabinetu.

Žádné komentáře:

Okomentovat