Jak jsem přivážel východní kulturu

I stalo se, že, jsa příležitostným studentem ukrajinštiny, překládal jsem jistou povídku od soudobé ukrajinské autorky do češtiny. Příležitostný student znamená, že jsem se na ukrajinských předmětech (na kterých jsem vlastně moc neměl co dělat) čas od času schovával před reálnými povinnostmi a dělal křoví. Z této usilovné lopoty vznikl překlad, který byl prostě něčím prvním pokusem o překlad beletrie, takže si dovedete představit, že to žádná sláva nebyla. Na druhou stranu by se patřilo podotknout, že z díla diskutabilní kvality překladatel prostě majstrštyk neudělá, ať je sebelepší. Takto v procesu výuky spatřil svět můj první pokus o překlad a bylo to docela sranda a fajn.

Aby se člověk mohl účastnit takového projektu, je třeba nejprve vykonat zkoušky z ukrajinštiny.
Na obrázku zkouška z ukrajinské syntaxe; zleva: profesor, studentka.

Jaké pak bylo mé udivení, když později (o rok, ehm) o můj výtvor projevila zájem jistá skupina, chtějící vydat soubor povídek od této autorky! Na spolupráci jsem kývnul a po dalších pár měsíců zápasil s prapodivnými wordopřipomínkami této pražské skupiny (má oblíbená poznámka byla „?!!!!!!“) a vedl mailové debaty na téma „kdo je větší Čech, a tedy má právo rozhodnout, jestli tohleto zní česky, nebo spíš tohleto“. Korekturou jsme se však společnými silami prokousali a hrdě se dostali k datu tisku antologie a vydání knížky.

Časem se může stát, že za studentem přijdou nabídky, které se neodmítají.
Na obrázku kulturní delegace nabízí studentovi podíl na knize.

Osvícení nakladatelé, kterým bylo výsledné dílko zasláno, se mnou bohužel jaksi neměli čas komunikovat a skoro na žádné mé zprávy mi nebylo odpovězeno. Dokud šlo o věci banální, jako např. potvrzení o obdržení podepsané smlouvy (což bych taky sakra rád věděl, jestli se na poště neztratila, stačí smska „ok, mám“, nebo já nevím), bylo to poměrně milé a punkové, jako je přeci i Ukrajina sama, hehehe. Jakmile se ale osvícené nakladatelství odmlčelo i po dodání překladu (kdy mi měl být vyplacen honorář – dle slavného ukrajinského prozaika Ostapa Vyšni nejdůležitější věc v životě spisovatele), přestal jsem mít punkovost Ukrajiny tolik rád a když se odměna za mé večery strávené v nervu  nedostavovala ani po opulentní prezentaci nové knížky na pražském veletrhu knih, kdy ukrajinské ministerstvo kultury křičelo na všechny strany jazykem, kterému nikdo nerozumí „UKRAJINA VSTOUPILA NA ČESKÝ KNIŽNÍ TRH“, přestal jsem mít punkovost Ukrajiny a jejích českých tovaryšů rád úplně.

Poté, co jsem tedy v tomto rozpoložení urgoval osvícené nakladatelství, objevila se u mých dveří sličná kurýrka a předala mi kýžený honorář, chléb náš vezdejší.

Mé dobrodružství s vývozem ukrajinské kultury za hranice tímto prozatím skončilo. Faktem však zůstává, že k některým mým kolegům, kteří se rovněž na knížečce podíleli, si krásná kurýrka zatím stále cestu nenašla a nepředala jim čestnou kytičku za snahu. A některým těch kytiček dle podepsaného dekretu bylo slíbeno mnohem víc, než mně. Tak přejme osvícenému nakladatelství mnoho štěstí a především doufejme, že se jejich krásná kurýrka co nevidět najde a dorazí ke všem ostatním překladatelům, ke kterým to ještě nestihla.