O tom, že hudbu hodnotíme pouze pocitově

Když jsem tu publikoval zamyšlení nad stavem hudební kritiky, zahrnoval jsem do něj své vlastní výtky, proč že je dnes hudební publicistika ve slepé uličce. Především jsem ukazoval na dva problémy, se kterými se v tvorbě dnešních recenzentů setkáváme: subjektivní měřítko na všechno a nedostatečná kvalita práce s textem (básnické pitomosti). Článek byl na můj vkus přece jen poměrně teoretický, nechtělo se mi uvádět nějakou přehršel příkladů, abych svá tvrzení adekvátně podpořil fakty a omezil jsem se nakonec jen na několik zábavných koláží pitomých keců z netu. Kolemjdoucí by však mohl mému textu přece jen vytknout, že si vymýšlím a bojuju s chimérou, protože subjektivita ani pseudopoezie ve skutečnosti problémem nejsou. Myslím si tedy, že by nebylo od věci každý z uvedených nešvarů rozebrat na konkrétním příkladu a ukázat, v čem spočívá jejich zcestnost. Dnes se tedy podíváme na problém první: na subjektivní hodnocení hudby a vyzdvihování takové metody na piedestal „jediné správné metody, jak hodnotit hudbu“.

Pozn. autora, březen 2022:
Z toho důvodu, že na webu Rockovica došlo nedávno k rozkolu redakce, v jehož důsledku Antony opustil její řady a majetnicky tam smazal všechny své články, nelze momentálně dohledat původní text, na který jsem reagoval, abyste si mohli sami porovnat. Dokud Antony nezačne opět publikovat někam jinam a, jak je jeho dobrým zvykem, potřetí recyklovat své staré články, tak se bohužel nebudete nějakou dobu moct seznámit s jeho úchvatnými názory na hodnocení hudby a umění. 

Tak tedy: objektivní a subjektivní posuzování hudby. Aby zvědavec našel na tohle téma na českém internetu vůbec nějaká zamyšlení, je potřeba se v síti trochu hlouběji porýt. Čas od času se zabývám takovou bohulibou činností i já a nacházím většinou právě články, které brání subjektivní (tedy emoční) přístup k hodnocení hudby jako jediný správný a adekvátní. Když už se někdo rozhodne nad tímto teoretickým (a důležitým) tématem zamyslet, je opravdu na straně subjektivity a emocí na papíře. Jeden takový traktát na prehistorickém webu musicserver.cz se svou nadutostí a trapnou mylností pro rozbor hodil docela dobře (mrkněte na to, k popukání), ale nakonec jsem narazil na podobně zcestný článek na stránce rockovica.com a bylo rozhodnuto. Text je napsán jako obhajoba subjektivního posuzování hudby, prohlašuje pompézně, že „objektivní kritika není možná“ (což mi samozřejmě přijde velmi úsměvné) a obsahuje protimluvy a nelogické myšlenkové postupy (věc poměrně typická pro tento typ idealismu). Tolik tedy na úvod, článek si nejprve můžete pročíst (odkazy jsou v závěru), no a teď se už pustíme do rozboru Úvahy subjektivně objektivní, jejímž autorem je tvůrce pod jménem Antony.

Antony je na webu rockovica.com jedním z přispěvatelů – tvoří tematické hudební články a běžné recenze. Kromě samotného teoretického zamyšlení, které dnes budeme rozebírat, vyjadřuje svůj pohled na hodnocení hudby i ve svém medailónku, když si jej rozklikneme jako autora:

Jsem posluchač hudby, audiofil (nikoli hifista). S tím souvisí, co od hudby očekávám. Vždy hledám co nejlepším způsobem zprostředkované dílo, které vzbuzuje moje emoce. Pár věcí je nutno přijmout jako fakt: 1. Recenze je vždy subjektivní. Něco jako objektivní recenze neexistuje. 2. Recenze je z 95% o pisateli. A zbytek o muzice. Je třeba si ho najít. 3. Vše, co píšu, jsou moje vlastní emoce a dojmy. Nepotřebuji je obhajovat.

Subjektivita táhne do boje.

Antony tu krásně potvrzuje všechno, z čeho jsem nemotorné recenzenty obviňoval ve svém starším článku: myslí si, že hudební recenze jsou o emocích, že jejich hlavním stavebním kamenem je autor a ne hudba (haha), a že nepotřebuje obhajovat i sebehloupější prohlášení, neboť jde pouze o jeho subjektivní prožitky. Tato tvrzení nám na začátku předkládá jako nesporný FAKT – aniž by tento domnělý fakt podpořil sebemenším argumentem, proč tomu tak je. Když nám to říká Antony, tak to musíte brát jako fakt. A na nic se ho neptejte, protože jsou to jeho individuální emoce a nepotřebuje je obhajovat. Co to? Nechápu, kde tu jako vidíte nesoulad?

Dobře, k věci. Antony se laskavě představil svým medailónkem sám, takže my se můžeme pustit do jeho článku, kde svá stanoviska rozebírá šířeji. Uvedu vždy relevantní úseky jeho článku v kurzívě a budu na ně reagovat. Rozebírat jej slovo od slova nemá význam, protože je místy dost zmatečný – ale pokud byste si chtěli ověřit, jestli jsem třeba nezamlčoval některá Antonyho tvrzení, nebo vás nedezinformoval, bez problému si to ověřte. Celková teze Antonyho v jeho článku by se dala vyjádřit takto:

Recenze jsou často ve svém hodnocení nepřiměřeně benevolentní a přílišně vychvalující. Důvodem je to, že recenzenti jsou zaplacení a dělají marketing, nebo nekriticky obdivují své oblíbence, nehledě na kvalitu samotné hudby. „Objektivní posuzování“ je těmito recenzenty použito jako výmluva, aby zastřeli vlastní neupřímnost a prodejnost. Jediné správné kritérium pro posuzování hudby je vlastní pravdivý subjektivní prožitek.

Jak ke svým předpokladům o neupřímnosti
Antony dospěl?

Z celého článku není příliš jasné, o kterých konkrétních médiích Antony mluví, když jim vytýká „neupřímnost“ a „umělé zvyšování hodnocení“. Nedostatek konkrétních příkladů je, pokud jsem si všiml, soustavným prvkem celé jeho tvorby (např. jeho recenzí), nicméně se dá předpokládat, že „neupřímní“ recenzenti jsou zaměstnanci hudebních časopisů a webů, které „platí reklama“. Na to, abychom to mohli připustit, bychom potřebovali nějaké příklady. Jak ale Antony ve své úvaze píše: „Většina názorů v hudebních časopisech, i těch virtuálních, jsou skryté píár. Proto se hemží nadhodnocenými známkami.“. Je-li tato teze správná, nebo ne, v úvaze nezjistíme, je to pouze autorův dohad (se kterým bych v některých případech určitě souhlasil, chybí nám tu ale ta konkrétnost – nehodlám házet všechny redaktory seriózních hudebních časopisů do jednoho pytle). Antony tedy upozorňuje na problém v hudební publicistice – recenze často neodpovídají skutečnosti a vytvářejí nepravdivou představu o hudbě, kterou popisují. Jde o podobný konflikt, na který jsem upozorňoval ve svém článku i já, jenže mezi našimi přístupy je jeden základní rozdíl: já tvrdím, že nízká úroveň recenzí je v neschopnosti objektivního posuzování. Antony naopak tvrdí, že nízká úroveň je způsobena právě nedostatkem subjektivity.

Objektivita jako výmluva

„Někdy je [recenzent] zjevně pod tlakem zodpovědnosti a snaží se mít něco jako “správný názor”. Co to je, nikdo neví. Neexistuje něco jako objektivní (ve smyslu správné) hodnocení, ač o ně někteří urputně usilují. Na správnost hodnocení hudby neexistuje autorita. Proto je úplně zbytečné se na nějakou ohlížet.“

Antony svému čtenáři ukazuje na situaci, ve které je recenzent postaven mezi dva mlýnské kameny: podvědomě cítí, že album XYZ není dobré, avšak v zájmu propagace známku uměle navýší, aby „nevystupoval z řady“ a měl tedy „správný názor“. Správný názor je tu nejspíše názorem většinovým a nekonfliktním, názorem žádoucím. Antony zachází okamžitě mnohem dále a takovýto správný názor označuje za pokus o názor „objektivní“. Ihned také prohlašuje, že nic takového jako objektivní hodnocení neexistuje. A zde chudák Antony překročil hranici a do hry vstupuji já.

Milý Antony, objektivita nemá nic společného s nějakou většinou, nekonfliktností, nebo s výmluvami. Být objektivní znamená hodnotit na základě faktů, ne na základě emocí. Kupříkladu lze objektivně dokázat, že některé nástroje na desce jsou rozladěné. Konkrétně například z mých vlastních prací: lze dokázat, že zpěv na albu Mareridt neodpovídá skutečnému severskému folkloru. Lze dokázat, že byzantská lyra je kapelou Percival používána jen pro efekt a hra na ni je nízké kvality. Objektivní hodnocení LZE aplikovat na hudbu. To, že to ty neumíš, je mimo jiné důsledek tvého naprostého nepochopení termínu objektivita.

Není nic snazšího, než si v hlavě vymyslet
fiktivního nepřítele (objektivitu), a toho
pak se vší pompou rozdrtit.

„Pokud pisatel používá frázi “myslím si tohle, ale v rámci objektivity hodnotím jinak” u mě skončil. Jeho názor je bezcenný, jeho hodnocení je defektní. Objektivizace je nežádoucí plevel a nemá v recenzi co dělat. Je úplně jedno, jestli se být objektivní snaží z pseudoušlechtilých důvodů, jako jsou dávné zásluhy interpreta, jeho historický přínos, velikost jeho jména, nebo obecná uctívanost, či respekt k jeho práci. Jde o úhybné zastírací manévry, jak sobě a čtenáři nepřiznat nemilosrdnou pravdu.“

Antony ve svém mylném chápání termínu „objektivní“ tvrdí, že objektivizace je zástěrka, úhybný manévr, aby člověk nemusel naplno vyjadřovat svoje pocity. Jde o naprosto nesprávný výklad tohoto termínu a všechna ostatní tvrzení, které z toho vyplývají, se Antonymu rozpadnou, jakmile bychom přišli ke správné definici: objektivitu nezajímají nějaké motivy pisatele. Ještě jednou: být objektivní znamená vycházet z ověřených faktů, ne z vlastních niterných pohnutek. Pokud nějaký autor skutečně hodnotí neadekvátně, museli bychom rozebrat jeho argumenty a konfrontovat je s fakty – ale jelikož nám Antony nebyl schopen dát ani jeden takový konkrétní příklad, otázka zůstává otevřená.

Subjektivita je odpověď a jediné řešení

V Antonyho světě je tedy objektivita používána jako lstivá metoda nepřiznat si své skutečné pocity a zmanipulovat čtenáře (aby si jako koupil nekvalitní album). Jakkoli je tato myšlenka v jádru hloupá, podívejme se dále, co Antony navrhuje jako řešení tohoto problému:

„Osobní odvahu prohlásit, že album stojí za prd, protože se mi nelíbí, nemá zdaleka každý. Přitom je to jediný možný relevantní postoj, jediné kritérium. Jakékoli konstatování musí stát na individuálních pocitech, zkušenostech, jasně a pravdivě vyjádřených myšlenkách. Jen tím je sdělena pocitová skutečnost člověkem posuzujícího hudební materiál. Všechny ostatní informace jsou nedůležitá omáčka. Snaha o jakousi alibistickou objektivizaci vlastních úvah je pouhé rozmlžování a rozostřování.“

Antony tvrdí, že proti takové domnělé objektivizaci musí stát „konstatování, vycházející z individuálních pocitů“. Toto zcestné tvrzení lze do praxe uvést následujícím způsobem:

A: Zpěv kapely Percival je objektivně špatný, protože neodpovídá zadanému cíli ani své předloze.
B: Zpěv kapely Percival je úžasná cesta zšeřelými dějinami Slovanstva, při které zažívám mrazení v zádech a mám pocit, jako bych skutečně byl někde na válečné lodi.

V Antonyho světě je správně samozřejmě tvrzení B, neboť vychází výhradně z individuálního prožitku a reálného světa se vůbec nedotýká. Rozhodnutí, které z těchto dvou tvrzení je přínosnější a informativnější, nechť rozhodne sám čtenář tohoto článku.

Umění je přeci čistá alchymie!
Nikdy holt nevíte, co z toho vyleze, a tak
je potřeba hodnotit jen subjektivně.

Antony, mám k tobě ještě i další otázku: jak poznáš, že pisatel nelže? Autor mého tvrzení B nám mohl banálně o svých pocitech lhát, ale my tuto skutečnost nikdy nemůžeme potvrdit ani vyvrátit. Sám to přece říkáš ve své úvaze: „Jak věřit někomu, kdo nevěří ani sám sobě, a musí vlastní hodnocení hudby otupit?“ Na druhou stranu, „objektivizační“ a „rozmlžující“ tvrzení A stojí na logické argumentaci, která se opírá o výzkum a disponuje konkrétními příklady. Taky mám ještě jednu připomínku: pocitově nelze nic kriticky posuzovat! Pocitově lze hudbu pouze vnímat! Posuzování je právě kolbiště objektivity, ne subjektivity! Ať si každý čtenář rozhodne sám, který z přístupů k hodnocení je adekvátní, osobně si myslím, že je to každému racionálně uvažujícímu jedinci jasné.

Jak ale Antony hodlá rozhodnout o tom, co je při pocitovém posuzování hudby pravda a co lež?

Jakýkoli názor je přínosný, ovšem jen tehdy, pokud je „upřímný“

„S chutí si přečtu názor na dílo, který se liší od mého. Pokud je napsán někým, kdo to tak opravdu cítí a dokáže srozumitelně argumentovat. Když není názorově amorfní, neblábolí, nemlží, jasně sdělí své líbí/nelíbí a proč, nemám s tím problém. Naopak, rád nahlédnu z jiného úhlu.“

Antony, mám pro tebe šokující odhalení: svými pocity nemůžeš při posuzování díla argumentovat. Emoce prostě cítíš, nikdo ti je nemůže vzít ani ti je vnutit. Argumentovat musíš FAKTY, tedy musíš posuzovat objektivně. Další věcí opět je: jak poznáš, že autor nějaké recenze „to opravdu tak cítí“? Jsem si naprosto jist že většina redaktorů zavedených časopisů (zaplacených PR) sděluje jasně „své líbí/nelíbí a proč“, přičemž to myslí upřímně. Jsem dokonce přesvědčen o tom, že spoustě lidem se upřímně líbí album Mareridt, které jsem tu před nedávnem podrobně analyzoval a došel k objektivnímu závěru, že jde o nekompetentní práci nehodnou pozornosti. Ale ani by mě nenapadlo některému z redaktorů, zastávajících opačný názor, tvrdit, že jejich pocity jsou lživé! Mýlit se můžeme ve faktech, ale v pocitech...?

„Chodím si číst na různé rockové a metalové stránky, které zjevně žijí z reklam a peněz od sponzorů. Když se dívám na hodnocení novinek, ocitám se náhle ve světě a době, kdy vycházejí jen samá “neuvěřitelně geniální” díla. (...) Ach, jaká nádhera… Tak se do nich pustím, a zjišťuji, že jedno z deseti se dá poslechnout déle jak minutu, tedy minuty dvě. Jeden šit, vedle druhého.“

Drak Recenzentios a jeho meč Subjektivix v akci.

Ale, Antony, jak můžeš tvrdit, že názory, tedy pocity autorů na těchto stránkách, jsou „neupřímné“? Možná, že se to prostě jen tobě nelíbí? Ale jim se to naopak líbí? Víš? Na základě čeho je tvůj subjektivní názor hodnotnější, než subjektivní názor redaktorů výše zmíněných médií (taky bychom možná příště ocenili nějaké příklady)? Co se stalo s tím tvým „rád nahlédnu z jiného úhlu“? Možná, že je problém v tobě?

Neupřímní recenzenti jsou zaplacení nebo zaslepení

„Dále je na internetu k vidění poměrně četná skupina recenzentů, kteří svoje slovotoky tvoří čistě za účelem sice nezištného, ale o to jásavějšího vychvalování svých oblíbenců. Cokoli je absolutní bomba, a nikdy jinak, protože dílo “neuvěřitelně geniálního” interpreta je nezpochybnitelné.“

Zde nám Antony vyčleňuje ještě jeden typ recenzentů, s jejichž odezvami není spokojen: jsou to nadšenci, kteří nadhodnocují desky z toho důvodu, že je nahrála autorita. Antonyho tvrzení naráží na stejné úskalí, jako doteď. Jak poznáme, že názory vychvalovačů jsou neupřímné, že jejich pocity jsou mylné? Nijak, samozřejmě. Jen čaroděj Antony se schopností vidět lidem do hlav je toho, jak se zdá, schopen.

„Nevím, která kategorie “objektivizantů” je horší, jestli ti za prachy, nebo ti, co plamenně hájí jedinou správnou víru. Ale větší obavu mám z těch druhých, neboť potírají jakýkoli jiný názor, včetně jeho nositele.“

Na jednu stranu respektujeme jiné názory...
ale zároveň nesnášíme názory, které vychvalují to,
co my subjektivně považujeme za špatné!

Poslední věta je absolutní gól. Podle Antonyho tito mytičtí „objektivizanti“ potírají jakýkoli jiný názor, včetně jeho nositele. A copak ve svém článku, mohli bychom se zeptat, dělá Antony? Na jednu stranu nám tvrdí, že jediná správná metoda posuzování jsou individuální prožitky recenzenta – a na druhou stranu se ukazuje, že pokud se takovýto posudek recenzenta liší od Antonyho názoru, tak odlišný názor je najednou neupřímný, lživý a nepravdivý! Tleskám, opravdu, Antony. Proč jsi rovnou nenapsal jednoduše „rád přijmu jakýkoli jiný názor, pokud se ztotožňuje s tím mým“? Bylo by to jednodušší a ušetřilo by nám to práci. 

Na závěr

Antony má ve své Úvaze i další prapodivná tvrzení. Sebejistě například prohlašuje, že hudebníci a posluchači tvoří dva oddělené tábory, což je naprosto směšné, protože všichni hudebníci jsou samozřejmě také posluchači a zároveň mezi posluchači je výrazná skupina aktivních i pasivních hudebníků. Chci se ale ve své kritice držet hlavního tématu, tedy objektivity a subjektivity při hodnocení hudebního díla, takže do debaty o hudebním průmyslu se pouštět nebudeme. Shrňme nyní základní body, kterých jsme se dotkli:

Antony tvrdí, že objektivita slouží jako výmluva redaktorům, kteří jsou neupřímní a chtějí zmanipulovat čtenáře. Toto je naprostá lež a ničím nepodložená hypotéza. Objektivní kritika je metoda, která se opírá o fakty. Že je ji možné aplikovat i na hodnocení hudby, jsem se sám pokoušel dokázat ve svých prozatím dvou hudebních kritikách, osobně si myslím, že úspěšně. Antony nechápe pojem objektivní a ve své hlouposti si myslí, že jde o chiméru, vymyšleninu. Jeho přihlouplé názory jsou tedy úměrné jeho plytkým znalostem.

Že hudebníci a posluchači nejsou odtržené skupiny,
potvrzuje nejen selský rozum, ale i realistický
malíř Jeroným Bosch.

Antony také tvrdí, že proti této „lživé objektivizaci“ by měla do boje vytáhnout čistá a upřímná subjektivní metoda: posuzování na základě pravdivých prožitků a emocí. Zatím nic takového jako subjektivní hodnocení nelze ověřit, vaše prožitky budou navždy vaše a nikdo vám je nevezme. Zároveň ale neurčují kvalitu díla – může se nám klidně líbit něco nekvalitně udělané, a naopak něco udělané s vášní, péčí a kompetencí nás může emočně naprosto minout. To je v pořádku – ale subjektivní prožitky nemůžou sloužit jako měřítko, neboť se nevyhnutelně dostáváme do světa protiřečivých postojů a nesmiřitelných názorů. Do tohoto světa se dostává i sám Antony, jak vidíme vzápětí:

Antony si protiřečí, když tvrdí, že si „jakýkoli jiný názor rád přečte“, OVŠEM jen tehdy, pokud je podle něj upřímný a pravdivý. Upřímnost prožitku může určit jen sám člověk, který jej prožívá. Pokud jsou subjektivní pocity lživé a někdo nám o nich chce lhát, nemůžeme to dokázat. Antony se ale staví do pozice vševědoucí autority a označuje ve své Úvaze názory, se kterými nesouhlasí, jako apriori lživé, zaplacené, nekritické a neupřímné. Jeho motivace je, myslím, ve skutečnosti taková, že nesnáší, když má někdo odlišný názor než on – jenže ve své zcestné naivitě používá „objektivizaci“ jako argument právě on, když proti ní bojuje ve svém článku. Neumí nikomu logicky a fakticky dokázat, že album ABC není kvalitně uděláno, takže se utíká k obviňování odlišných názorů z neupřímnosti a zištnosti.

Antonyho Úvaha je plná nelogických tvrzení, ničím nepodložených předpokladů a naprosto mylných představ o termínech i o reálném životě (viz jeho vykreslování vztahu hudebník - posluchač v úvodu). Antony se mohutně rozmáchl, aby slavně rozdrtil lživou objektivizaci, ten „plevel“ dnešní hudební publicistiky, a zatím bojuje s něčím, co si jen vymyslel ve své hlavě. Zároveň ve své nabubřelosti apriori nálepkuje a potírá cizí názory, aniž by uvedl byť jen jediný příklad, aby si čtenář mohl udělat obrázek sám. Antony je typickým představitelem subjektivního kroužku recenzentů, kteří spadli do osidel individuálních prožitků a snaží se stůj co stůj, aby jejich osobní „názor“ byl správnější než názory jiné. Subjektivita při posuzování umění je slepá ulička a Antony nám to tu laskavě předvedl na vlastní osobě sám, za což jsme mu neskonale a upřímně vděční.

*    *    *    *    *    *    *    *    *

ODKAZY

Demence na webu musicserver.cz
Úvaha subjektivně objektivní
Antonyho profil