O krizi amatérské (i jiné) hudební kritiky

Nevím, jestli jste si toho všimli, děcka, ale s úrovní dnešní hudební publicistiky to jde z kopce čím dál víc. Informativnost a fundovanost článků na internetu se ztrácí v moři pseudopoezie, subjektivních názorů a individuálních prožitků. Na otázku, která mě osobně zajímala vždycky nejvíce, tedy kde začíná a končí kvalitní hudba (nebo kvalitní umění obecně), nikdo na netu ani jinde nedává a ani nemůže dát uspokojující odpověď. Dneska bych se tedy rád zamyslel nad problémem psaní o hudbě, poukázal na příčiny nízké kvality hudebních článků na netu a dal pár vlastních rad, jak zlepšit situaci.

Jako kterýmkoliv druhem umění, i hudbou se můžeme nejen obklopovat, ale můžeme se o ní i vyjadřovat, ať už amatérsky u piva, poloamatérsky na nějakém nadšeneckém médiu, nebo profesionálně v hudebních časopisech a na jiných seriózních platformách. Kromě těch posledních (kterým motivaci hypoteticky zajišťuje stálý plat) se ale nadšený amatérský autor hudebních článků velmi brzy začíná potýkat s problémem vyhoření. Je to jednoduché: chce psát a chce psát o tom, co ho baví. Jenže po 50 recenzích se většinou i u těch otrlejších začne dostavovat nedostatek zájmu, snahy, elánu... a nastupuje tvůrčí krize – a nejen autorů samotných, ale nyní už i celého odvětví amatérské (ale ve velké míře i profesionální) hudební publicistiky. Někteří autoři si tohoto problému také všimli, byli schopni vlastní nesnadné pocity reflektovat a napsali o krizi své i krizi obecné krátká zamyšlení. A dnes mám už i já k tomuto obsáhlému tématu konkrétně co říct. Jak tedy řešit upadající kvalitu dnešní hudební publicistiky a v čem spočívá příčina takového úpadku?

Úvodní poznámka: hudební publicistika produkuje 3 hlavní žánry. Jsou to recenze, reporty (reportáže z koncertů a hudebních akcí) a rozhovory s hudebníky. V článku řešíme krizi recenzí. U zbylých dvou žánrů může být situace odlišná (horší i lepší). Recenze ale v médiích zaujímají většinu prostoru, je potřeba tedy řešit především je, koneckonců se právě ony vyjadřují konkrétně k hudbě.

Metalové recenze pomalu pronikají i na Youtube, ale zatím 

vůbec nevyužívají potenciálu videoformátu a opakují stejné chyby,

 jako běžné psané výtvory.

   

Nejprve se podíváme na teorie a zamyšlení ostatních autorů, kteří se pokusili v problému dnešní hudební publicistiky zorientovat: poměrně obsáhlé a seriózní články tomuto tématu na českém internetu věnovali 3 autoři: Milada Střítezská, Vladimír Kotýnek a Tonda Buček. Odkazy na jejich úvahy budou v závěru.

Milada Střítezská (redaktorka na webu obscuro.cz, kde publikuje pod přezdívkou miklaras) ve svém článku „O pofidérní hudbě, banálních tématech a hudebních redaktorech“ nastiňuje problematiku sice dost zmatečně a nejasně (je to koneckonců obscuro.cz, takže zázraky nečekejme), ale základní problém hudební publicistiky, který autorka vidí, je nedostatek povolanosti většiny „samozvaných“ hudebních redaktorů. Prý, kdyby se redaktor soustředil na svůj úzký okruh témat (jako se třeba sama autorka omezuje čistě na finský metal), tak by se údajně pozvedla informovanost a úroveň publicistiky všeobecně. Jakkoli sám oceňuji každý pokus vyjádřit se k tomuto problému, Milada Střítezská tu nazývá jen velmi povrchní návod na zlepšení situace. Omezení se na úzký okruh témat možná nevadí finofilce Miladě, ale rozhodně to není obecně aplikovatelné východisko. Lidi poslouchají často celou řadu různých žánrů a interpretů a logicky se budou mít potřebu k nim vyjádřit. Při takovém omezení sebe sama dojde u autora k vyhoření někdy i mnohem dříve. Nemluvě o tom, že i sama Milada produkuje často nepříliš informativní články plné poetického balastu, i přes svou úzkou specializaci.

Vladimír Kotýnek na vlastním webu publikoval zamyšlení, ve kterém zdůraznil zase fakt, že recenze čtenáři přestávají hromadně číst, neboť samotný žánr ztratil svou aktuálnost a že recenzent, který sprostému lidu jakože „doporučoval zajímavé věci“, už není potřebný, protože to za něj dělají algoritmy streamovacích služeb. Algoritmy však funkci recenzí jen proměnily, nezrušily recenzi jako takovou. Algoritmus nedá nikdy hudebníkovi zpětnou vazbu pro jeho tvorbu (v čemž mimo jiné funkce recenzí spočívá), ani nedá posluchači jiný pohled na konkrétní desku. Článek ale zároveň poukazuje na důležitou skutečnost: recenze jsou často psány lidmi, kteří touží „doporučovat lidem zajímavou hudbu“. Ještě se k tomu vrátíme.

Poslední a asi nejfundovanější zamyšlení poskytuje brněnský kytarista Tonda Buček na webu frontman.cz. Hlavní myšlenka, kterou ve svém článku o vlastní nespokojenosti s hudebními recenzemi vyjadřuje, je ta, že recenze jsou málo objektivní a neobsahují dostatečnou argumentaci, nebo konkrétní výtky, ze kterých by se hudebník mohl poučit. I když je celá problematika nastíněna jen zběžně, Tonda se jako jediný dotýká skutečného konkrétního problému celé hudební publicistiky (amatérské i profesionální). Tento problém (neobjektivita a povrchnost) však pramení mnohem hlouběji a jeho příčiny je potřeba co nejlépe rozkrýt. To, že se recenzenti z nudy pouštějí do povrchního rozebírání jiných žánrů (jak tvrdí Milada), nebo že recenze ztrácejí na čtivosti a aktuálnosti (jak tvrdí Vladimír), jsou jen důsledky, příznaky. Skutečný důvod se skrývá, jak správně podotýká Tonda, v objektivnosti a pravdivosti, kterých se recenzentům často nedostává.

Abychom pochopili syndrom rychlého vyhoření, nebo snížení kvality, které postihují amatérské i profesionální tvůrce, je třeba si ujasnit, co to vlastně recenze jsou. Psaní recenzí, stejně jako psaní čehokoli jiného, je TVORBA. Tvorba je unikátní schopnost člověka přeměnit svět, ve kterém žije, vytvářet nové věci ve své realitě. Na co ale většina hudebně-publicistických tvůrců zapomíná, je fakt, že tvorba musí mít jasně stanovený cíl, nebo, chcete-li záměr. Co chcete vytvořit? Proč? Jaký to má mít výsledný efekt na okolí? Tuhle otázku si musí položit nejen hudebník, ale i ten recenzent, chce-li vytvořit něco kvalitního a přínosného. Právě jasný záměr odlišuje dobrého spisovatele od bohapustého grafomana – a také hudebního kritika od „blbečka s názorem“. Na otázku „Proč to píšeš?“ by nám ale 90 % recenzentů odpovědělo „No, píšu to, co mě baví.“ Ti otrlejší by uvedli namyšlené „Chci doporučovat lidem zajímavou novou hudbu.“, jako by oni zrovna měli být nějaká autorita, která sestupuje z nebes a přináší ubohým pralidem oheň prozření. Obě tyto odpovědi jsou skrytým přiznáním, že autor ve skutečnosti nemá ponětí, proč píše to, co píše. Prostě „chce psát“ (chce se vyjadřovat a je mu jedno jak nebo o čem), nebo si o sobě moc myslí.

Kromě absence záměru jsou redaktoři postiženi i druhým neduhem: neschopností posuzovat objektivně. Recenzenti si myslí, že jelikož hudbu primárně prožíváme (emočně), tak psát recenzi znamená psát o svém vlastním zážitku, o svých pocitech. Toto je obrovská chyba, kterou dělá nějakých 90 % z nich (i když často podvědomě). Na jakoukoli výtku od čtenářů pak kýžený tvůrce reaguje debilním a zbabělým: „Každý máme jiný názor.“ Takže nejenže psaní recenzí nemá vlastně důvod pro existenci (kromě grafomanie nebo egoismu), ale zároveň se z recenzí stávají osobní deníčky jejich autorů, kde tito popisují vlastní subjektivní pocity, které nikomu jinému, opakuji NIKOMU k ničemu nejsou. Každý prožíváme hudbu trochu jinak a každý můžeme být v jiné náladě a životní situaci. Vaše momentální pocity jsou jen nepatrná součást toho, jaká výsledná deska je, takže nemá žádný logický smysl o nich psát. Pište o hudbě, ne o sobě.

Popisování vlastních pocitů a subjektivní měřítko na všechno vede nevyhnutelně k vyčerpání nápadů a slovních obratů. Když recenzent totiž píše už 30. recenzi další metalové kapely, prostě mu začínají docházet pěkná zaokrouhlená slovíčka, pomocí kterých by zachoval svůj text čtivým a zajímavým. 10x napíše slovo kapela, takže se začne objevovat „smečka“, potom „banda“, potom „shluk“ a podobné pitomosti. V hodinách slohu na ZŠ totiž našeho recenzenta učili, že by neměl opakovat stejná slova v textech, a tak náš recenzent táhne do dalšího boje vyzbrojen pseudobásnickou hatlaninou, kterou ve své hlouposti považuje za „osobitý autorský styl“ a rve do recenzí přívlastky typu „mrazivé klávesy, burácející bubny, ohnivé kytary“ a podobné nesmysly. Vůbec si neuvědomuje, že hodnota takových recenzí dál strmě klesá do bažiny internetového grafomanského odpadu, neboť informativnost takovéhoto rádoby básnění je objektivně nulová. Co jako znamená, že klávesy jsou mrazivé? Co znamená, že melodie je depresivní? To všechno jsou básnické přívlastky, které každý čtenář chápe různě. Jde totiž pořád o ty samé nepotřebné osobní pocity, jen jsou přikrášleny jakoby vzletnou mluvou. Nikomu takový text k ničemu není a nebude. Nevymýšlejte básnické kudrlinky, prostě popište, co slyšíte.

Malá koláž "analytické mluvy" webů obscuro.cz a metalforever.info

Toto jsou kořeny problémů dnešní hudební publicistiky. Nemá smysl apelovat na to, aby recenzent posuzoval jenom úzký okruh, který dobře zná, Milado. Budou z toho pořád lézt nekompetentní rádoby poetické ptákoviny (něco jako i některé tvoje výtvory). Neaktuálnost žánru recenze je vyvolána touhle nízkou kvalitou a nulovým přínosem většiny z nich, Vladimíre. Dokud si autoři recenzí neujasní, z jakého důvodu recenze píší a jaký zajímavý pohled mohou čtenáři zprostředkovat, dokud se nenaučí popisovat věci neangažovaně, objektivně a jednoduchými srozumitelnými termíny, tak se situace nezmění. Naději máme ale pramalou, neboť většina recenzentů chtěla být v životě hlavně spisovateli, ne analytiky, nebo snad kritiky. Takže se svých básnických výblitků tak snadno nevzdají a problémy s návštěvností, nedostatkem elánu nebo negativními odezvami budou svádět na všechno možné, jen ne na vlastní inkompetenci.

Abych ale jenom nekritizoval nedostatky, měl bych přinést také něco pozitivního do probíhající debaty. Takže, co dělat? Myslím, že není nutné hrát na 10 nástrojů, mít zkušenost s účastí v 5 kapelách, nebo se zahlcovat děním v hudebním průmyslu a znát nazpaměť vydavatelství a které kapely k nim patří. Je nutné znát především sebe a trochu se zamyslet nad tím, v čem spočívá nějaká objektivní kvalita umění, která by mohla být obecně přijímaná. Na konec bych rád uvedl několik rad pro začínající i aktivní recenzenty, které by mohly pomoct pozvednout úroveň jejich budoucí práce: 

• Základní otázku si pokládejte takto: Jakou hodnotu by mohl projekt XY mít? V čem spočívá jeho hodnota (nebo nedostatek)?
• Neangažovaně a bez okras popište prvky, které jsou pro hodnotu projektu podle vás důležité.
• Oddělte si vlastní subjektivní prožitky od objektivních kvalit hudby. Naučte se rozlišovat, co se v hudbě líbí konkrétně vám a co by mohlo být všeobecně platné (a o tom pište, ne o sobě).
• Přiduste své ego! Nejste výjimeční a nikoho nezajímá nějaký váš názor. Máte argumentovat a své závěry dokazovat. Nejste tu od toho, abyste tupému človíčkovi doporučili něco zajímavého z výšin svého trůnu.
• Pište o tom, o čem máte reálně co říct. Neomezujte se žánrově, ale měli byste v každé práci něco nového čtenáři přinést.
  
  
  *    *    *    *    *    *    *    *    *    

       Články, na které jsem reagoval:
Milada Střítezská: O pofidérní hudbě, banálních tématech a hudebních redaktorech.
Vladimír Kotýnek: Nikdo to nečte, proč bych to psal?
Tonda Buček: Metalové recenze - taky byste z nich někdy brečeli?