neděle 20. září 2020

"Ostrov kanibalů": analýza jednoho článku Reflexu o represích v SSSR

Velmi nedávno jsem byl konfrontován s dalším fenoménem zrůdného totalitního sovětského komunistického režimu – s „hrůzným Stalinovým experimentem“ na ostrově Nazino, kde pomřelo „téměř 5 tisíc vězňů“. Jsa už tradičně v těchhle věcech skeptikem, vyhledal jsem si o dané události dostupné informace a rozhodl jsem se výsledek této relaxační práce předložit i zde. „Nazinská tragédie“ se totiž výborně hodí pro názornou demonstraci toho, jak funguje dnešní oficiální propaganda a jak se tvoří to, čemu by se dalo říct „antisovětský mýtus“. Nejprve nastíním příběh, kterého se článek týká, včetně nejnutnějšího kontextu k chápání dané události:

Při kolektivizaci ve 30. letech v SSSR byli z vesnic úřady vyvezeni tzv. kulaci (bohatí sedláci, kteří zaměstnávali ostatní chudší rolníky, na jejich úkor bohatli, zabývali se lichvářstvím apod.). Cílová oblast kulackého vyhnanství se lišila podle kategorie, do které konkrétní sedlák spadal a podle vážnosti jeho provinění proti sovětské vládě. Jedna z kategorií vyhnanců byla určena pro „vzdálené vyhnanství“ – kulaci byli vyvezeni spolu s jinými antisociálními živly do neosídlených, nebo řídce osídlených oblastí, které měli za úkol kolonizovat. Po takové úspěšné kolonizaci měla často spousta z nich možnost vrátit se zpět do rodné (ovšem mezitím už zkolektivizované) vsi. Jako vždy v dějinách, vše nešlo hladce. Docházelo k excesům, nepřesnostem, dezorganizaci ze strany úřadů. Jedna taková skupina kolonistů byla v květnu roku 1933 určena pro kolonizaci ostrova u obce Nazino, nedaleko města Tomsk. Z nejrůznějších příčin (přírodních i lidských) došlo při kolonizaci k naprostému chaosu, hladu a dokonce k případům kanibalismu. Počet úmrtí v průběhu kolonizace byl závratný. Celá akce naprosto selhala a do historie vešla pod názvem „Nazinská tragédie“. Událost však na konci 20. stol. uchopila do rukou protisovětská propaganda, která tento přešlap použila k vykonstruování fantaskního mýtu, pomocí kterého ideologicky zpracovávala obyvatele SSSR. Tento mýtus o „Ostrově kanibalů“, jak jej atraktivně začali nazývat, se objevuje v různých médiích dodnes. Jeden takový příklad si dnes rozebereme.

Okolí řeky Ob. Tato oblast byla určena ke kolonizaci: lesy, lesy, lesy.

Jako názorná ukázka propagandistického textu nám tu poslouží článek Reflexu, napsaný jistou Terezou Stonišovou. Podle dostupných informací Tereza v Reflexu píše spíše konzumní historicko-politické články, které mají (soudě podle senzačních názvů) čtenáře v prvé řadě zaujmout a zběžně nastínit nějakou událost nebo osobnost. Ani v našem článku o Nazinské tragédii tomu není jinak, výzkum byl evidentně udělán tak nějak na koleně a místy až lajdácky. Nebudeme teď ztrácet čas povídáním o autorce a jejích možných motivech, nemyslím si, že je to nutné – jsme tu od toho, abychom proanalyzovali její text. Tak tedy do toho!

Můžete si nejprve článek sami přečíst, skrze odkaz se na něj dostanete. My analýzu provedeme krok za krokem: uvedu úryvek z původního textu v kurzívě a přidám krátký komentář. Budu se snažit tvrzení Terezy Stonišové konfrontovat s primárními zdroji, ke kterým jsem se dostal - jejich seznam bude v závěru. Na konci uvidíme celou věc v novém světle a budeme schopni ji zhodnotit. Článek jsem se také rozhodl ozvláštnit dobovými fotografiemi z SSSR 20.-30. let, vždy s kratičkým komentářem, tak na to se můžete těšit.

 


TITULEK: „Zrůdný Stalinův sociální pokus: 5000 vězňů nechali na ostrově napospas nemocím a kanibalismu“

Okamžitě vidíme nátlak na emoce čtenáře a subjektivní hodnocení historické události. Zároveň nás hned na začátku nenechávají na pochybách, že strůjcem tragédie byl J. V Stalin osobně.

Úvodní odstavec: „Stalinský teror. Pojem, který dnes zůstává už pouhým slovním spojením, měl ve 30. letech minulého století na svědomí více obětí než Hitlerovo židovské šoa.“

Hned na začátku se autorka dopouští nepřesnosti a otevřené lži. Stalinský teror jako seriózní historický pojem neexistuje. Existuje pojem „Velký teror“, označující excesivní čistky v bolševické straně roku 1937. Oproti dnešním běžně rozšířeným tvrzení, ve kterých má Stalin div ne božskou schopnost tahat za provázky celé země a promyšleně likvidovat jakoukoli (i neexistující) opozici, měl sám generální sekretář (Stalinova funkce) roli značně ambivalentní. Jde o krajně složité historické téma, které není radno absolutizovat (stylem Terezy a jí podobných „VŠECHNO ZORGANIZOVAL ĎÁBELSKÝ STALIN“) – události byly vždy zasazeny do konkrétního historického kontextu a do procesů (i do teroru) byly zapojeny masy lidí. Autorka přijímá dnešní naivní narativ, ve kterém byl celý SSSR v době Stalinismu jedním velkým terorem a zrůdností.

Co se týče počtu obětí Velkého teroru a represivní politiky ve stalinském SSSR, tak jde ze strany autorky o nehoráznou lež. Židovské oběti nacistického vraždění jsou dnes tradičně, pokud vím, vyčíslovány na 6 milionů mrtvých (přičemž pouze Židů, nepočítáme masově vražděné civilní obyvatelstvo v samotém Německu, na Balkáně a v SSSR). Jaká je situace u Stalina? Pokud věříte ověřeným a dostupným údajům (mnohem více nudným ke čtení a mnohem méně senzačním), tak máme k dispozici zpřístupněné archivy KGB, ve kterých se počet obětí Stalinských represí počítal dvakrát – poprvé pro N. S. Chruščova (chtějícího Stalina očernit) a podruhé historikem V. Zemskovem v 90. letech. Obě studie se shodují – v období od roku 1921 do roku 1954 bylo za kontrarevoluční činnost odsouzeno (k velmi různým trestům, nejen k zastřelení nebo odnětí svobody) celkem 3 777 380 lidí. Z toho byl vynesen trest smrti v 642 980 případech. Srovnejte si obrovský časový úsek a počet odsouzených k smrti s řáděním nacistů ve východní Evropě během nesrovnatelně kratší doby. Tvrzení, že stalinismus byl mnohem smrtonosnější, než nacismus je dnešní lživý propagandistický evergreen, který se rozpadne při jakékoli objektivní analýze. Tereza lže.

Rozkulačení (kulaci, kterým byl zkonfiskován majetek) u svého domu, 1929.

Úvodní odstavec: „Čistky měly mnoho podob, nejčastější bylo uvěznění v gulagu či zastřelení.“

Je třeba podotknout, že uvěznění v gulagu (pracovním táboře) mělo rovněž mnoho podob. Pracovní tábory bývaly různého typu a různé úrovně přísnosti. V různých historických etapách se podmínky v táborech také lišily (např. ke zhoršení došlo právě onoho roku 1937). Vytvářet tu ale iluzi, že gulag byl a priori táborem hrůzy a smrti, je zcestné. Vězni v táborech byli za práci placeni, za svědomité plnění povinností jim byly zkracovány termíny a v některých táborech vězni sami organizovali i divadla nebo knihovny. Podmínky bývaly i horší, ale jak říkám, dejte pozor na lidi, kteří malujou absolutní obrazec doby (jako Tereza).

Úvodní odstavec: „V létě roku 1933 se rozběhl zrůdný pokus, který byl zpočátku považován pouze za mytický a neskutečný. Archivy ale ukázaly, že legendy nelhaly. Opravdu existoval ostrov, kde se vězňové pojídali za živa. V místě jménem Nazino zemřelo téměř 5 tisíc vězňů.“

Text je podán tak, aby bylo čtenáři jasné, že „pokus“ byl cíleně vymyšlen a zorganizován komunistickou vládou. Slibuje se nám také odkázání na archivy, které nám strašlivou pravdu potvrdí. Prozatím nechme tvrzení tak, ale pamatujme si, co nám bylo přislíbeno: důkazy. Také si všimněte, že počet obětí je dán přibližným „téměř“. Autorka, odvolávající se na údajné archivy, snad neví, kolik vězňů přesně umřelo?

„Ostrov Nazino se nachází na řece Ob v Tomské oblasti. V květnu roku 1933 tam bylo odvezeno téměř 5 tisíc vězňů (některé zdroje uvádějí až 6 tisíc). Na malém ostrově nechali vězňům jen několik pytlů mouky.“

Jelikož autorka sama má s výzkumnou činností u svých článků evidentně potíže, trochu jí pomůžeme. Ohledně přesných počtů vězňů nám jasně říká zpráva instruktora-propadangisty (takovou měl funkci) V. Velička, který byl na počátku srpna 1933 (kolonizace ostrova Nazino začala v květnu) vyslán na inspekci stavu nových kolonií. Veličko napsal Stalinu osobně obšírnou zprávu o katastrofickém stavu v osadě Nazino. Ve zprávě je uvedena i informace o celkovém počtu odsouzenců a vyhnanců: byli na ostrov dovezeni dvěma konvoji: v prvním bylo 5070 osob, ve druhém 1044. Celkem tedy 6114 osadníků. Jelikož se k této informaci hladce dostane i laik mého formátu, nechápu, proč žurnalistka zavedeného časopisu Reflex nebyla schopna ve svém článku uvést konkrétní počty. Je to proto, aby ve vás mystičnost a nejasnost téměřů a ažů vyvolala pocit záhadnosti a kouzelné abstrakce?

První jesle v kolchozu (sovětské JZD), 1931.

Také bych se krátce vyjádřil k otázce „několika pytlů mouky“, neboť i o tomto se V. Veličko zmiňuje ve své zprávě. Zásobování celé akce naprosto selhalo a osadníci zůstali přibližně 4-5 dní na ostrově bez jídla (hustě sněžilo a mrzlo, je možné, že i to mělo na špatné zásobování vliv). Teprve poté byla konečně přivezena mouka, o které Veličko později píše: „... velitelství zakopalo do země tisíce kg mouky, protože při silných deštích zmokla a znehodnotila se.“ Takže tisíce kilogramů mouky jsou pro Terezu nejspíše „pár pytlů“ (ale je možné že sama nikdy dál než v supermarketu nebyla a tak si uvedené množství neumí představit). Navíc se jí taky v jejím popisu situace vytrácejí objektivní fakta (z těch archivů, kterýma se ohání). Je přece mnohem lepší tvrdit, že bezohlední bolševici dali vězňům jenom trošku a šlus. No, protože byli bezohlední, proto!

„Jednalo se především o vězně potrestané za drobnou kriminalitu (pokud se muž či žena neidentifikovali platným dokladem na vyzvání policie, hrozil za to gulag – takových „provinilců“ tam bylo mnoho), další skupina pak tvořila politické vězně.“

Autorka, znalkyně sovětského totalitního práva, nám nadhazuje myšlenku, že když jste na vyzvání policisty v SSSR nepředložili platný doklad (pas), tak jste skončili v gulagu. Taková tvrzení jsem našel také v podobně laděných výpovědích zaručeně bezúhonných bývalých vězňů, kteří zpravidla říkají: „Ptali se mě, za co jsem se dostal do lágru. Jak, za co? Za nic, samozřejmě! Jednou jsem šel na návštěvu k tetě, ale než jsem mohl projít dveřmi, tak mě zezadu chytili policajti a zatkli mě, že nemám pas!“. Pomineme, že každý vězeň v sovětském táboře je tam klasicky nevinně, nebo že do gulagu zpravidla posílají přímo policajti a jakékoli právní procedury se nevinnými oběťmi zamlčují. Já uvedu, co nám říká trestní zákoník SSSR, platný roku 1933, o užití pasů. Ještě předtím bych ale trochu osvětlil, jak pasy v SSSR fungovaly:

Pasy nedostávali všichni občané. Nebylo to tehdy z důvodu obrovské masy obyvatelstva a relativně nízce rozvinutých technologií možné. Byly zavedeny tzv. pasové zóny, což byla především průmyslová města nebo nová sídla, která v rámci postupující industrializace vznikala. Pohyb mezi „nedokumentovanou“ vesnicí a „dokumentovaným“ městem byl hlídán, pokud člověk jel do takové pasové zóny za prací, nebo z jiného důvodu, byl mu vydán vlastní pas, nebo speciální pověření. Bez takových dokladů nebylo povoleno se do pasových zón přesouvat, nebo tam bydlet. Jak se ale dozvídáme ze zákoníku, v žádném případě nešlo o to, že by vás náhodou ulovil někdo na ulici a šup do gulagu:

„Opakované porušení pravidel registrace pasů nebo dočasných povolení osobami, přijíždějícími do oblastí, kde platí pasový systém; které vlastní potřebné dokumenty [se trestá] veřejně prospěšnými pracemi na dobu do 6 měsíců.“

Stalin a Molotov (ministr zahraničí), 1929.

Uvedená slova se týkají tedy těch, kterým pasy vydány byly, ale kteří režim pravidelně porušovali (zdůrazňuji, že pravidelně). Těm, kteří pas nevlastnili a byli přistiženi v pasové zóně, hrozily až 2 roky odnětí svobody. Trestní zákoník také obsahuje informace o překročení hranic SSSR (dovnitř i ven) bez platného pasu nebo povolení: provinilci hrozilo uvěznění v pracovním táboře na 1-3 roky. Toto mimochodem neplatilo pro uprchlíky, prchající před politickou nebo náboženskou segregací, kteří v SSSR dostali azyl (ano, i takoví byli).

Takže zatímco Tereza vykresluje situaci až dětsky naivní, vidíme, že v SSSR platily vlastní zákony, vycházející z objektivní situace v zemi. Byly-li tyto zákony spravedlivé, nebo ne, to je věc moralizování a dlouhé diskuze na toho téma. Rozhodně ale nešlo o to, že by lidi z ulic brali náhodně prostě proto, že by u sebe zrovna náhodou někdo neměl občanku, protože si jenom odskočil do stánku pro cigarety.

Měl bych ještě poznámku k „politickým vězňům“. Političtí vězni mají v dnešní společnosti status hrdinného bojovníka za svobodu, který je apriori v právu a byl nevinně uvržen do soukolí totalitního mlýnku na maso. Rád bych tu některým Tereze podobným jedincům oznámil možná šokující informaci, že za kontrarevoluční činnost (jak se správně „politická provinění“ nazývala) bývali odsuzováni mimo jiné teroristé, bandité, členové a špioni cizích tajných služeb – a později (což je hlavní část politických vězňů v dějinách SSSR) i nacističtí kolaboranti a váleční zločinci. Důrazně varuji před černobílým viděním světa, ve kterém je každý disident a politický opozičník rytířem na bílém koni.

„Podmínky na ostrově byly více než děsivé – vězňům se nedostávalo žádného jídla, přístřeší ani vhodného ošacení (pohybujeme se přitom v oblasti západní Sibiře). V táboře se rozmohl kanibalismus, nemoci a hlad.“

Tereza se opět v tajemné geografii a historii dalekého asijského Ruska poněkud ztrácí, tak jí pomozme. Ve světě Terezy je západní Sibiř nejspíše nějaká idylická krajina, třeba ne nepodobná malebným jižním Čechám, kde by přece logicky mělo v roce 1933 normálně fungovat telefonické spojení a cyklostezky by měly být sjízdné, protože je v zimě solí. Milá Terezo, Apalačské pohoří v USA je také na západě, ale to vůbec neznamená, že infrastruktura je tam skvěle řešená a že problémy se zásobováním tam nevznikají. Západní Sibiř se svou surovostí a kontinentálním klimatem nutně nemusí lišit od strohé Sibiře východní – jenom fakt, že je něco na západě, neznamená, že je něco lepší či příjemnější (i když ve tvém chápání tomu možná tak je). Jak jsem uvedl výše, osadníci byli vysazeni na ostrov v květnu (relativně dobrá doba pro kolonizaci, máte celé léto před sebou) – jenže začal hustě padat sníh, poté se spustily deště a zásobování a organizace celé akce byly v katastrofálním stavu. Úkol osadníků byl mimochodem ostrov kolonizovat – byl neobydlený, příroda na něm veskrze panenská. Taková kolonizace vyžaduje seriózní přípravu a organizaci práce, nemluvě o technologických nárocích. Všechno bylo uděláno ledabyle a není se co divit, že došlo k tragédii a katastrofě.

Stavba železnice, Turksib. 1930.
   

Vzpomínka z ostrova je jen pro silné povahy: „Na ostrově byl strážce jménem Kosťa Venikov, mladík. Seznámil se tam s dívkou, kterou tam poslali. Jednou si Kosťa na chvíli odskočil a dívka zůstala chvíli o samotě. Vězňové ji přivázali ke stromu a odřezali jí prsa, svaly… Všechno, co šlo sníst. Když se Kosťa vrátil, ještě žila. Snažil se ji zachránit, ale ztratila příliš mnoho krve.“

Dostáváme se k části, kterou mám vždycky nejradši: šokující příběh, který vyprávěla babka v podchodu. Tuto historku cituje slovo od slova stejně nějakých 95 % zaručeně pravdivých článků na internetu. Všichni to prostě odněkud obšlehli. Ve skutečnosti je historika vyzdvihnuta (jak se mi podařilo dohledat) z knížky „Ostrov kanibalů“, od jistého Nicolase Wertha, který údajně navštívil SSSR a byl tak „šokován“ tím, co uviděl na ostrově Nazino, že o tom napsal knihu. Vzhledem k tomu, že Werth je narozen roku 1950, takže tam mohl být řekněme nejprve v roce 1970 – skoro 40 let po Nazinské tragédii, tak by mě zajímalo, co tam jako tak šokujícího mohl vidět? V „Ostrově kanibalů“ Werth také cituje náš úryvek s umučením dívky – jestli se odvolává na konkrétní objektivní zdroje, nebo je to jeho fantazie, to vám neřeknu, online není jeho publikace dostupná a nehodlám za nic platit. Jako třešničku na dortu bych vás s dovolením odkázal na roztomilý webík, který Wertha jako první citoval na internetu. Tereza by se možná podivila, s jakými lidmi je na stejné lodi...

Nicolas Werth je spoluautorem i dalších podobně laděných pohádkových blábolů:
jeho jméno je spojeno např. s "Černou knihou komunismu".

Jelikož jde o propagandistickou historku, jakých je v dnešním veřejném prostoru nespočet, je možné ji logickým úsudkem dekonstruovat. Všechny bývají totiž většinou naprosto tupé a fantaskní výmysly, ve kterých převládají emoce, které vás mají zaslepit a donutit nepřemýšlet nad realitou, která mohla na místě panovat. Tak tedy, mám tu otázky, na které by mi možná Tereza, znalkyně archivů, historiků a lidského hoře, mohla odpovědět? Zaprvé: krásnou dívku hlídá ozbrojená stráž (v původním textu dívku Kosťa totiž hlídá), ale tlupu kriminálníků nikdo?! Jaké nebezpečí představuje mladá dívka a jaké nebezpečí tlupa vyhladovělých vězňů? Zadruhé: milý Kosťa si prý „odskočil“ – jako kam a proč? Na malou? Jak daleko si musel „odskočit“, aby neslyšel křik, hluk, pohyb? Kam jako šel? A na jak velkou chvíli si musel „odskočit“, aby vězni stihli dívku chytit, přivázat a provést s ní všechny ty zrůdnosti? Terezo, máte k tomu nějaký komentář? Terezo? Terezo...!

Až v roce 1989 se zjistilo, že vězni odvezení do odlehlé oblasti, byli součástí jakéhosi zrůdného pokusu, který měl testovat jejich schopnost přežití v podmínkách, které znamenaly jistou smrt. Místo si získalo přezdívku ostrov kanibalů, přesto nikdo dlouho nevěřil, že se tento zrůdný pokus skutečně odehrál.

Tereza vyslovuje velmi vážné obvinění. Celá tragédie byla ve skutečnosti chladně naplánovaný experiment s cílem zjistit, jak člověk, nechaný napospas osudu, snáší extrémní podmínky. A jako důkazy tohoto obvinění uvádí... NIC. Žádné důkazy! Žádné odkazy na archivní materiály, žádné fotografie usvědčujících dokumentů, nic. Jen své vlastní subjektivní dohady. Všimněte si, jak Tereza pracuje s jazykem vlastního článku: „součástí jakéhosi zrůdného pokusu“. Slovo jakéhosi samu autorku rovněž usvědčuje ze lži – Tereza nemá sebemenší důkaz nebo objektivní fakta, dokazující pravdivost jejích pompézních prohlášení. Pro naivního propagandistu totiž není důležitá logika nebo objektivita – důležitá je senzace, šok a práce se stereotypy v lidské mysli.  

Český historik Dušan Třeštík v Zápisníku časopisu Dějiny a současnost uvedl, že legendy o ostrově kanibalů pronikly dokonce do ruského samizdatu. Třeštík také píše, že až v roce 2002 byla objevena zpráva určená samotnému Stalinovi, která „potvrzovala vše, co se o ostrově kanibalů vyprávělo“.

Pro většinu lidí, kteří nejsou obeznámeni s historií ruské a sovětské literatury nebo kultury, bude informace o samizdatu obyčejnou vatou a prázdnými slovy. Pro pořádek – samizdat byl pozdně sovětský fenomén nezávislého vydávání literatury, na vlastní náklady a na černo, takže tímto způsobem se bylo možno vyhnout sovětské cenzuře. Existují lidé, ne nepodobní Tereze, kteří si ve svém naivním světíčku myslí, že cenzura byla satanovou institucí a samizdat byl andělským záchranným kruhem pro totalitou spoutanou kulturu. Vůbec si nepřipouštějí, že v samizdatu mohly vycházet i absolutní bláboly a kecy. V sovětském samizdatu se objevovala např. mystická filozofická literatura, knihy propagující fašismus a antisemitismus, knihy vyloženě antisovětské (Solženicyn) apod. Že bylo něco v samizdatu, neznamená, že to byla nepochybná pravda, natož kompetentní obsah.

Testy traktoru na vysoké zemědělské škole, 1924.

Všimněme si, že zprávu „objevujeme“, nejspíše jako Kolumbus objevil Ameriku. Také tato zpráva údajně potvrzuje vše, co se o ostrově kanibalů vyprávělo. Nevím, co je to „vše“. Ale já jsem tu zprávu v dostupných archivních dokumentech našel. A nejen ji. Jde o tu samou zprávu V. Velička, kterou jsem citoval výše. Zpráva potvrzuje následující: v důsledku naprosto nedostačující organizace a lhostejnosti ze strany zodpovědných osob se kolonizace určené oblasti (ostrova Nazino) zvrhla v chaos a katastrofu. Nedostatek materiálu, zásob, kvalifikovaných pracovníků mezi osadníky; prudce se zhoršující počasí a nehostinná přírody okolo přispěly k zarážející úmrtnosti kolonistů. Z uvedeného celkového počtu původních osadníků (6114) přežilo nějakých 2200 (v době, kdy na ostrov přijela inspekce prošetřit přestupky velení, bylo spoustu lidí nezvěstných, mrtvých, nebo uteklo, nelze tedy přesně určit počet). Na ostrově se v důsledku nedostatku stravy objevily i případy kanibalismu. Toť vše, co uvedený dokument potvrzuje. Nepotvrzuje žádný tajemný a zlotřilý plán Stalina zrealizovat nějaký experiment. Z uvedených dokumentů můžeme zhodnotit, že šlo o exces a přešlap, ke kterému došlo v důsledku špatné přípravy a lhostejnosti konkrétních osob. Mimochodem, zodpovědné osoby byly už v listopadu zatčeny a předány soudům. Na konci uvedu odkazy na dokumenty, kde je vše vyloženo, můžete použít překladač na internetu a počíst si sami. Jen prosím, nevěřte Tereze a jí podobným.

Systém nápravně-pracovních táborů, známých tehdy i nyní pod zkratkou gulag, začal vznikat z rozhodnutí Rady lidových komisařů v roce 1929. Bylo to přesně před 89 lety, 11. července. Eufemistickým zdůvodněním pro zřízení táborů se stalo heslo kolonizace – šlo prý o to, osídlit odlehlé části široké sovětské krajiny.

Smysl gulagu nebyl primárně v kolonizaci – většina táborů se nacházela paradoxně v Evropské části SSSR. Kolonizace byla jen jedním z využití systému táborů. Jak už samotný název napovídá, nápravně-pracovní tábory měly funkci nápravnou: byly to ekvivalenty běžných věznic, jen pod širým nebem. Tereza používá slovo „prý“, jako by kolonizace byla jen iluzí, chimérou, která ve skutečnosti nefungovala. Paradoxně v dalším odstavci zmiňuje Sibiřskou oblast Kolymu, která byla osídlena za obrovské účasti systému nápravných táborů, které se spolu s běžným obyvatelstvem podílely na kolonizaci dálného východu.

Město Vorkuta, dálný sever. Z bývalého trestaneckého tábora se stalo město.

Historik Andrej Zubov nazývá období stalinského teroru jakousi řízenou despocií, kde lidský život přestal mít sebemenší hodnotu – šlo pouze o to, co nejtužším způsobem zocelit režim a zlikvidovat jeho odpůrce, ale také potenciální odpůrce, jakými byli především rolníci a inteligence. Symbolem stalinského útlaku se sice staly Kolyma (která se dostala i do literatury prostřednictvím působivých povídek Varlama Šalamova), nesmyslná stavba Bělomořsko-baltského kanálu či Vorkuta a Norilsk.

Klasický chvat propagandy je odvolání se na čtenáři neznámou autoritu. Já bych vám chtěl sdělit to, že Andrej Zubov má do objektivnosti u daného tématu poněkud daleko, neboť jde o prominentní postavu dnešního pravoslavného Ruska, které má za svou ideologickou misi ateistický SSSR co nejvíce očernit. Stalin-ateista je pro pravoslavnou církev a ruskou oligarchii jednou z největších ideologických hrozeb (i když neustále podivně balancují mezi jeho chválením a jeho démonizací). Zubov plní objednávky seshora a logicky neřekne o SSSR nic jiného, než že to byl Mordor na zemi. Osobně jsem s tezí, že všudypřítomný strach a nejistota v zítřku zoceluje totalitní společnost, velký problém – z důvodu naivity a neověřitelnosti takového tvrzení. Je to ta nejklasičtější klasika, pokud se někdo baví o sovětském systému – teror a strach byl použit, aby... aby se ukojily touhy nějakého maniaka nahoře? Hm...

Výše jsem uváděl celkové ověřitelné počty odsouzených za kontrarevoluční činnost, tedy politické vězně. Když si srovnáte tento počet s počtem obyvatel SSSR (asi 200 mil.), vyjde vám, že za politická provinění byla potrestána nějaká 2 % populace. K tomuto tématu bych zájemcům o objektivní posuzování dějin doporučil knihu „Život a teror ve Stalinově Rusku 1934-1941“ od amerického historika Roberta Thurstona. Thurston odhaluje, jak fungoval Stalinův Velký teror roku 1937, jak reagovala společnost, jak reagovaly úřady, policie, vysocí představitelé státu. Dochází k závěru, který je v přímém konfliktu s běžnými klepy 90letých politických vězenkyní a očitých svědků masových poprav: společnost v SSSR nebyla terorem paralyzována. Spíše politiku úřadů podporovala, nehledě na mnohé přešlapy, kterých se dopustily během represivních akcí. Teror v SSSR NEVYVOLÁVAL v lidech masový strach. Právě proto je pro Terezu a její kolegy nepochopitelné, proč byl Stalin mezi sovětským lidem symbolem pozitivním a proč byl až přehnaně oslavován. Vymysleli si pro to splácaninu „kult osobnosti“ a prosazují v dnešním narativu naivní pohádkovou verzi dějin, ve které existují Sauroni a Lordové Voldemortové (Stalin) a ti vládnou otrokům neschopným udělat nic, ani jednat podle svých základních morálních zásad a hodnot. Stalin byl v SSSR mezitím symbolem sociálního pokroku, zlepšení materiálních podmínek pro život, rostoucí gramotnosti, všeobecně dostupné kultury a v neposlední řadě i vítězství nad fašismem. A ne, nejde o to, že sám Stalin mohl být ve skutečnosti nepříjemné hovado, nebo že on sám neměl na uvedených úspěších příliš mnoho vkladu, nebo že inicioval nespravedlivé procesy se svými politickými odpůrci. Význam symbolu je jiný. Stalin jako symbol představoval pro lidi epochu, společenské zřízení, jejich vlastní život. Nešlo o Stalina jako konkrétní osobu – šlo o život běžného obyvatele. Tohle je věc, kterou Terezy z Reflexu nikdy nepochopí. Snazší je totiž věřit na zlé černokněžníky.

"Zrno pro stát." 1929

Uf, tak to máme celý článek Terezy bod po bodu rozebrán. Co jsme tedy v článku našli?

Článek je naprosto typickým příkladem dnešní konzumní oficiální propagandy. Následuje pevnou osnovu, kterou se podobá svým ošklivým sourozencům na internetu i v tištěných či filmových médiích jako vejce vejci. Konkrétně jsme v něm viděli:

  • nátlak na emoce čtenáře a snahu o senzaci.
  • Povinně uvedený nějaký šokující příběh, ze kterého je člověku na zvracení, aby autor čtenáře vyvedl z rovnováhy.
  • Obvinění z tragédie jednotlivce, nebo skupiny - tady za všechno může proklatý Stalin, nebo komunisti. Síly přírody a obyčejná lidská chyba, přítomná v každé společnosti, se nepřipouští.
  • Černobílý obrázek světa. Svět se skládá se zlých komunistů a ubohých nevinných obětí. Motivace zlých je prostě to, že jsou zlí.
  • Neschopnost odvolat se na konkrétní dokumenty nebo prameny, které by potvrzovaly senzační prohlášení autora.
  • Zacyklenost stránek s odkazy a krádež celých odstavců z jiných zdrojů: např. odstavec o umučení dívky je přímo vyňat z jiných stránek o Nazinu. Mysleli jste si, že navzájem se citují jen Aeronet, Sputnik a podobné weby? To se tedy mýlíte, propaganda pracuje na obě strany.
  • Mírně off-topic odstavec, umístěný ke konci článku. Zde máme najednou nějaké kusé informace o tom, co to byl gulag, i když o gulagu jako takovém v článku vůbec nebyla řeč. Je ale třeba čtenáři toto téma neustále připomínat, i když se tím ztrácí koherence článku.
  • Neschopnost dokázat základní tezi, kterou si autor na počátku vytyčil. V titulku i později v hlavním textu Tereza prohlašuje, že Nazinská tragédie byla ve skutečnosti zrůdný Stalinův pokus na živých lidech. V článku nic podobného nijak logicky není dokázáno, je to jen konstatováno. Rovněž chybí jakékoli odkazy na dokumenty nebo prameny. Tato myšlenka vám má zůstat v hlavě jako stereotyp, skrze který budete později vidět a posuzovat Rusko a socialismus, kdykoli na to přijde řeč.  

Co dodat? Soudě podle tohoto článku, Tereza Stonišová je žurnalistka veskrze nekompetentní, očividně ideologicky zatížená a produkující manipulativní odpad, který má za úkol zamlžit objektivní uvažování čtenáře. Pokud by se náhodou stalo, že si autorka tento můj článek přečte a nebude s mou odezvou spokojena, tak rád přijmu její výzvu na historicko-politicko-žurnalistickou debatu o represivní politice v SSSR, kde si můžeme ujasnit všechny, a ještě i další body tohoto obšírného tématu. Lepší by ale bylo, aby se naučila sama kriticky myslet a nepřijímat subjektivní naivní bláboly jenom proto, že zrovna korespondují s jejím momentálním politickým postojem. I když tu taky dupu hlavně po Tereze, je nutno podotknout, že podobných propagandistických antisovětských článků je ve veřejném prostoru nepřeberné množství a že Tereza v tomto modelování veřejného mínění rozhodně nejede sama. Že by snad taková ta stará totalitní průpovídka byla opět aktuální? Jak že to bylo? Strašidlo obchází Evropou...  

*    *    *    *    *    *    *    *    *    *    *

UŽITÉ ZDROJE:

Robert Thurston o teroru ve Stalinově Rusku - bohužel prozatím pouze anglicky: ZDE

Autorem historických fotografií je Arkadij Šajchet. Vzaty jsou ze stránky https://visualhistory.livejournal.com/441799.html
Vystavil v
Štítky: ,

Žádné komentáře:

Okomentovat

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)