Speciální vojenská operace od začátku do konce, část 1. (překlad)

Ani devět měsíců po vypuknutí přímého střetu mezi Ruskem a Ukrajinou to nevypadá, že by situace spěla ke konci. I když mediální nápor se v tuzemských a západních médiích oproti letošnímu jaru už snížil, rusko-ukrajinská válka nadále neopouští naše noviny, televizory a počítače. Válka už stihla projít i několika fázemi a společnost v obou státech se postupně proměňuje, reagujíc na nové podmínky, ve kterých se ocitla. A možná řešení celé krize jsou prozatím v nedohlednu.

Ukraïner versus ruská literatura

Ukrajina aktuálně provádí reformy ve školních vzdělávacích programech a nelze se divit, že z osnov literárních předmětů byli (či budou) vyškrtnuti ruští autoři. Nově se mají ukrajinští žáci učit výhradně o těch ruských autorech, kteří měli těsnou spojitost s Ukrajinou.

Projekt Ukraïner, který dřív vytvářel reportáže ze zapadlých koutů Ukrajiny o životě tamních obyvatel, se rozhodl „rozebrat“ problematiku ruské literatury a obhájit rozhodnutí své vlády o vyloučení ruských autorů z osnov.

Argumenty ukazují na pochybné vzdělání i morálku autora článku a daly by se shrnout takto:

1. Ruská literatura je ukrajinofobní.

2. Ruská literatura je imperiální a šovinistická.

3. V jiných zemích se žáci neučí tolik o ruské literatuře, jako žáci doteď na Ukrajině.

4. Vyloučení ruských autorů vlastně není žádná ztráta.

Jelikož Ukraïner tímto vlezl na půdu mé akademické specializace, cítím nutkání se k tomuto odpornému pamfletu také vyjádřit. Udělám to krátce a bodově. Článek možná bude později i samotným Ukraïnerem přeložen do jiných jazyků, zatím si ho samozřejmě prožeňte překladačem, abyste mnou snad nebyli napáleni a mohli si má tvrzení a obvinění ověřit sami.

Jako vždy, budu článek ilustrovat různými výjevy k tématu. Jelikož jedním

ze stěžejních argumentů Ukraïneru je, že ruská literatura je nenávistná, imperiální

a že vyškrtnout ji není žádná velká ztráta, budou to především ilustrace

z lidové i profesionální tvorby, které nám ukážou na trochu jiný pohled.

Zde např. zobrazeni (zleva) spisovatelé N. V. Gogol a A. S. Puškin, jak

si je představuje nejspíše nějaká ruská dívčí autorka. Ruští spisovatelé,

často mladí a krásní (a brzy umírající) obecně lámou dodnes dívčí srdce

a na ruském internetu je často najdeme zobrazené v zamilovaných pozách

a ve smyšlených intimních situacích. Co více si jako mrtvý autor přát?

Encyklopedie ruského prvenství: absurdní ukázka sovětského brainwashingu

O Rusech existují u Čechů nejrůznější stereotypy, stejně jako o jiných národech. Na rozdíl od mnohých jiných se ale Češi s Rusy bezprostředně setkali v relativně nedávné minulosti, a tak jsou i stereotypy o tomto východoevropském národě konkrétnější a početnější (stejně, jako tomu je např. u Němců). Jedním ze stereotypů, které se o Rusku šíří v dnešní české společnosti, je tvrzení o ruské nepředvídatelnosti, nepochopitelnosti a obskurní zvláštnosti ruské kultury a jejích nositelů. Tento stereotyp se omílá dokolečka i v oficiálních médiích, když se mluví o ruské mezinárodní politice. Rusko je zkrátka jakoby ve své samotné přirozenosti jakási beztvará prapodivná země, kde zákony lidské i zákony boží jsou obráceny naruby a normálnímu evropskému člověku natolik vzdáleny, že je možné pouze se smířit s absolutní bizarností a paradoxností ruské kultury. Pochopit či vysvětlit jednotlivé sporné momenty se pak nemá ani smysl pokoušet. Tuto představu propagují nejen vtipy a anekdoty, ale mnohdy také akademické autority, vydávající knížky, ve kterých si takto díky rozšířené představě, že „Rusko je nepochopitelné“, mohou psát kdejaký nesmysl a čtenáři to povětšinou nepřijde divné. Jako slavista jsem naprosto proti takovému vidění světa. Pochopit Rusko je možné, ba co více – je to v dnešní situaci žádoucí.

"Ostrov kanibalů": analýza jednoho článku Reflexu o represích v SSSR

Velmi nedávno jsem byl konfrontován s dalším fenoménem zrůdného totalitního sovětského komunistického režimu – s „hrůzným Stalinovým experimentem“ na ostrově Nazino, kde pomřelo „téměř 5 tisíc vězňů“. Jsa už tradičně v těchhle věcech skeptikem, vyhledal jsem si o dané události dostupné informace a rozhodl jsem se výsledek této relaxační práce předložit i zde. „Nazinská tragédie“ se totiž výborně hodí pro názornou demonstraci toho, jak funguje dnešní oficiální propaganda a jak se tvoří to, čemu by se dalo říct „antisovětský mýtus“. Nejprve nastíním příběh, kterého se článek týká, včetně nejnutnějšího kontextu k chápání dané události:

Při kolektivizaci ve 30. letech v SSSR byli z vesnic úřady vyvezeni tzv. kulaci (bohatí sedláci, kteří zaměstnávali ostatní chudší rolníky, na jejich úkor bohatli, zabývali se lichvářstvím apod.). Cílová oblast kulackého vyhnanství se lišila podle kategorie, do které konkrétní sedlák spadal a podle vážnosti jeho provinění proti sovětské vládě. Jedna z kategorií vyhnanců byla určena pro „vzdálené vyhnanství“ – kulaci byli vyvezeni spolu s jinými antisociálními živly do neosídlených, nebo řídce osídlených oblastí, které měli za úkol kolonizovat. Po takové úspěšné kolonizaci měla často spousta z nich možnost vrátit se zpět do rodné (ovšem mezitím už zkolektivizované) vsi. Jako vždy v dějinách, vše nešlo hladce. Docházelo k excesům, nepřesnostem, dezorganizaci ze strany úřadů. Jedna taková skupina kolonistů byla v květnu roku 1933 určena pro kolonizaci ostrova u obce Nazino, nedaleko města Tomsk. Z nejrůznějších příčin (přírodních i lidských) došlo při kolonizaci k naprostému chaosu, hladu a dokonce k případům kanibalismu. Počet úmrtí v průběhu kolonizace byl závratný. Celá akce naprosto selhala a do historie vešla pod názvem „Nazinská tragédie“. Událost však na konci 20. stol. uchopila do rukou protisovětská propaganda, která tento přešlap použila k vykonstruování fantaskního mýtu, pomocí kterého ideologicky zpracovávala obyvatele SSSR. Tento mýtus o „Ostrově kanibalů“, jak jej atraktivně začali nazývat, se objevuje v různých médiích dodnes. Jeden takový příklad si dnes rozebereme.

Okolí řeky Ob. Tato oblast byla určena ke kolonizaci: lesy, lesy, lesy.

Jak změřit slovanství

I když v našem mediálním prostoru problém ukrajinského konfliktu ustoupil do pozadí a žurnalisté se rozhodli, že už je načase zabývat se taky něčím jiným a novým, samotná Ukrajina jím samozřejmě stále aktivně žije, přičemž boje se neodehrávají jen na samotných bojištích, ale především v hlavách ukrajinských a ruských občanů. Do českého veřejného prostoru se z Ukrajiny čas od času pašují všemožné propagandistické bláboly a co se jejich obsahu týče, tak od pitomostí z Ruska jsou většinou k nerozeznání. Je to například relativizace zločinů nacistických kolaborantů, snaha zakrýt i ty nejmenší úspěchy Sovětského svazu, na kterých se podíleli Rusové i Ukrajinci společně a snaha vykládat dějiny 20. století ve východní Evropě výhradně skrze nacionalismus (tedy „všichni okolo ubohé Ukrajině ubližovali, proč, protože jsou to svině, hlavně Rusáci). Kromě těchto v poslední době pravidelně se opakujících zprávách jsem si nedávno všiml dalšího nového trendu v ukrajinské nacionální politice: šíření tvrzení, že RUSOVÉ NEJSOU SLOVANÉ (a tedy neexistuje mezi Rusy a Ukrajinci žádné logické pojítko, žádný styčný bod). No a jelikož slovanství je jakési obecné téma, které tímto blogem prochází, rád se pustím do analýzy této nové skvělé ukrajinské rétoriky.

Alexandr Levčenko, ukrajinský historik, zde např. tvrdí, že skutečně původními slovanskými národy jsou jen Ukrajinci a Poláci. Pro pana Levčenka národy zřejmě nevznikají např. v důsledku migrace či jiným vlivem. Prostě jsme tu byli odjakživa! (A kdo by tvrdil, že Ukrajinci vznikli výsledkem smíchání se např. s Tatary, je nejspíš moskevský ugrofinský špion.)