Speciální vojenská operace od začátku do konce, část 1. (překlad)

Ani devět měsíců po vypuknutí přímého střetu mezi Ruskem a Ukrajinou to nevypadá, že by situace spěla ke konci. I když mediální nápor se v tuzemských a západních médiích oproti letošnímu jaru už snížil, rusko-ukrajinská válka nadále neopouští naše noviny, televizory a počítače. Válka už stihla projít i několika fázemi a společnost v obou státech se postupně proměňuje, reagujíc na nové podmínky, ve kterých se ocitla. A možná řešení celé krize jsou prozatím v nedohlednu.

Ukraïner versus ruská literatura

Ukrajina aktuálně provádí reformy ve školních vzdělávacích programech a nelze se divit, že z osnov literárních předmětů byli (či budou) vyškrtnuti ruští autoři. Nově se mají ukrajinští žáci učit výhradně o těch ruských autorech, kteří měli těsnou spojitost s Ukrajinou.

Projekt Ukraïner, který dřív vytvářel reportáže ze zapadlých koutů Ukrajiny o životě tamních obyvatel, se rozhodl „rozebrat“ problematiku ruské literatury a obhájit rozhodnutí své vlády o vyloučení ruských autorů z osnov.

Argumenty ukazují na pochybné vzdělání i morálku autora článku a daly by se shrnout takto:

1. Ruská literatura je ukrajinofobní.

2. Ruská literatura je imperiální a šovinistická.

3. V jiných zemích se žáci neučí tolik o ruské literatuře, jako žáci doteď na Ukrajině.

4. Vyloučení ruských autorů vlastně není žádná ztráta.

Jelikož Ukraïner tímto vlezl na půdu mé akademické specializace, cítím nutkání se k tomuto odpornému pamfletu také vyjádřit. Udělám to krátce a bodově. Článek možná bude později i samotným Ukraïnerem přeložen do jiných jazyků, zatím si ho samozřejmě prožeňte překladačem, abyste mnou snad nebyli napáleni a mohli si má tvrzení a obvinění ověřit sami.

Jako vždy, budu článek ilustrovat různými výjevy k tématu. Jelikož jedním

ze stěžejních argumentů Ukraïneru je, že ruská literatura je nenávistná, imperiální

a že vyškrtnout ji není žádná velká ztráta, budou to především ilustrace

z lidové i profesionální tvorby, které nám ukážou na trochu jiný pohled.

Zde např. zobrazeni (zleva) spisovatelé N. V. Gogol a A. S. Puškin, jak

si je představuje nejspíše nějaká ruská dívčí autorka. Ruští spisovatelé,

často mladí a krásní (a brzy umírající) obecně lámou dodnes dívčí srdce

a na ruském internetu je často najdeme zobrazené v zamilovaných pozách

a ve smyšlených intimních situacích. Co více si jako mrtvý autor přát?

Sláva Ukrajině! - Koho podporujeme?

Nastal čas opět pohovořit o Ukrajině. Od začátku nové fáze vojenského konfliktu ve východní Evropě uběhly už tři týdny, emoce trochu opadly, procesy se posunuly vpřed a můžeme už o celé situaci mluvit o něco objektivněji a neutrálněji. Už i já se cítím dostatečně vyrovnaně na to, abych něco o celé události napsal. Čeho si všímám v téhle problematice u nás asi nejčastěji, je to, že většina lidí v tuzemsku je v otázkách východní Evropy naprosto dezorientovaná. Skoro nikdo nechápe, co se děje, proč se to děje a kam to celé spěje. Lidi jsou podle mého názoru stiženi dlouhodobou degradací našeho vzdělání, společenských věd a kultury, což má za následek naprostý krach kritického myšlení ve většině oblastí lidské činnosti. Lidi nepoužívají logiku a nepracují s realitou okolo sebe, ale dávají přednost myšlení pomocí absolutních neměnných kategorií, axiomů a stereotypů, které se v jejich hlavách za poslední desetiletí nastřádaly. Ukrajinský konflikt, stejně jako jeho první fáze roku 2014, ukazuje, že naše společnost je hluboce pod vlivem informační války velkých mocností a obyčejný člověk není schopen se v dnešním světě spolehlivě orientovat.

Pouliční boje mezi oddíly DLR a ukrajinskými silami
v Mariupolu. Natáčeno z pohledu vojáka DLR.

Ještě jednou Timothy Snyder a jeho dětská písnička

Někdo si může pamatovat, že jsem tu před nějakou dobou krátce rozebíral jednu z knih Timothyho Snydera, Krvavé země. Stručně řečeno šlo o to, že Snyder se snaží protlačit svou tezi o zrůdnosti nacistického a sovětského režimu na území dnešního Polska, Ukrajiny a Běloruska (jinde z neznámého důvodu ne) do hlavy čtenáře, přičemž nemá problém absolutně ignorovat jakékoli historické zákonitosti a příčiny a následky a minimálně ve směru SSSR a jeho politiky používá pochybné zdroje spolu s antivědeckou metodou „jedna paní povídala“. Při čtení mi přišel mimo jiné divný jeden konkrétní moment, kdy Snyder ilustruje katastrofu masového hladu na Ukrajině let 1932-1933 písničkou, kterou označuje jako „dětskou“ a tedy čistou, upřímnou a nezpochybnitelnou. V onom svém článku jsem proti tomu postavil myšlenku, že malé děcka těžko budou zpívat o kolchozech, státním plánování a NKVD, jelikož nemají ještě vůbec představu, co to je. Politická píseň se v dětském folkloru NEVYSKYTUJE, děti přemýšlejí a tvoří jinak. Tak tedy, historka s písničkou má své pokračování...

Příklad skutečné dětské písničky z Ukrajiny.                            

O Krvavých zemích T. Snydera

O Vánocích si intelektuální část naší společnosti ráda naděluje všemožné populárně naučné dárečky v podobě osvícených publikací, rozkrývajících politické, společenské a historické konflikty naší doby i dob minulých. Nedávno jsem si takto ve své internetové bublině všiml opětovného opěvování politicko-historických prací „slavného amerického historika“ Timothyho Snydera. S prací tohoto velikána jsem byl již dříve zběžně konfrontován, avšak nikdy jsem si jaksi nenašel čas na to, abych se s jeho dílem detailněji seznámil osobně. Až doteď. Jsa nedůvěřivým skeptikem, ponořil jsem se tedy do Snyderových „Krvavých zemí“. Očekával jsem poměrně těžké čtení a také to, že s některými závěry možná budu nesouhlasit, nebo nad nimi nedůvěřivě krčit rameny. Můj předsudek se však ukázal být mnohem nevinnější, než byla nakonec samotná skutečnost. Mám tu tedy pro všechny milovníky Snyderovy tvorby pár obyčejných suchých dotazů a připomínek ke Krvavým zemím, které se mi povedlo nashromáždit doslova za prvních několika stránek tohoto opusu.

Hladový duch - video ministerstva kultury Ukrajiny

Minule jsme se zběžně dotkli ukrajinského nacionalismu v jednom z jeho projevů. Snaha prohlásit Rusy za ugrofinský národ je však stále především věcí menšiny radikálů, kteří prozatím chválabohu na Ukrajině nemají rozhodující slovo. Jiná situace už ale je např. na oficiálním Youtube kanálu ukrajinského Ministerstva kultury, mládeže a sportu. Ministerstvo se, tak jako každé jiné, svědomitě zabývá vzděláváním obyvatelstva. Znamená to přirozeně i specifické vykládání dějin, které koresponduje s národní politikou a veřejným míněním dnešní doby. Takto jsem nedávno narazil na osvětové video, připomínající oběti Hladomoru na Ukrajině v letech 1932-1933. A na to, jak celou dobu mluvím o ukrajinském nacionalismu, tak prozatím příliš nebyla možnost jej vlastně konkrétně rozebrat a představit, jak to vypadá praxi. Osvětové video „Hladový duch“ (Голодний дух) tedy dnes využiji k tomu, abych názorně demonstroval, jak vypadá vytváření negativního národního mýtu, démonizace jiných národů a snaha vyložit dějiny skrze plytký nacionalismus.

Jak změřit slovanství

I když v našem mediálním prostoru problém ukrajinského konfliktu ustoupil do pozadí a žurnalisté se rozhodli, že už je načase zabývat se taky něčím jiným a novým, samotná Ukrajina jím samozřejmě stále aktivně žije, přičemž boje se neodehrávají jen na samotných bojištích, ale především v hlavách ukrajinských a ruských občanů. Do českého veřejného prostoru se z Ukrajiny čas od času pašují všemožné propagandistické bláboly a co se jejich obsahu týče, tak od pitomostí z Ruska jsou většinou k nerozeznání. Je to například relativizace zločinů nacistických kolaborantů, snaha zakrýt i ty nejmenší úspěchy Sovětského svazu, na kterých se podíleli Rusové i Ukrajinci společně a snaha vykládat dějiny 20. století ve východní Evropě výhradně skrze nacionalismus (tedy „všichni okolo ubohé Ukrajině ubližovali, proč, protože jsou to svině, hlavně Rusáci). Kromě těchto v poslední době pravidelně se opakujících zprávách jsem si nedávno všiml dalšího nového trendu v ukrajinské nacionální politice: šíření tvrzení, že RUSOVÉ NEJSOU SLOVANÉ (a tedy neexistuje mezi Rusy a Ukrajinci žádné logické pojítko, žádný styčný bod). No a jelikož slovanství je jakési obecné téma, které tímto blogem prochází, rád se pustím do analýzy této nové skvělé ukrajinské rétoriky.

Alexandr Levčenko, ukrajinský historik, zde např. tvrdí, že skutečně původními slovanskými národy jsou jen Ukrajinci a Poláci. Pro pana Levčenka národy zřejmě nevznikají např. v důsledku migrace či jiným vlivem. Prostě jsme tu byli odjakživa! (A kdo by tvrdil, že Ukrajinci vznikli výsledkem smíchání se např. s Tatary, je nejspíš moskevský ugrofinský špion.) 

Pan Vyhuk: hrdina našeho runetu

S panem Vyhukem jsem měl tu čest seznámit se již před nějakou dobou. Rodem z překrásné, bohaté a mocné Ukrajiny, tento sveřepý, sebevědomý a halasný člověk zpříjemňuje pobyt na internetu všem lidem dobré vůle, brání nevinné (pokud jsou z Ukrajiny) a sebevědomě bojuje slovem i činem proti všudypřítomnému lstivému a podlému zlu (pokud je ruské národnosti). Chtěl bych pana Vyhuka nyní oficiálně představit na našem blogu, prostřednictvím malého informativního portfolia.

K. Trutovskyj: Žně (také známo jako Patriotův sen)

Jak jsem přivážel východní kulturu

I stalo se, že, jsa příležitostným studentem ukrajinštiny, překládal jsem jistou povídku od soudobé ukrajinské autorky do češtiny. Příležitostný student znamená, že jsem se na ukrajinských předmětech (na kterých jsem vlastně moc neměl co dělat) čas od času schovával před reálnými povinnostmi a dělal křoví. Z této usilovné lopoty vznikl překlad, který byl prostě něčím prvním pokusem o překlad beletrie, takže si dovedete představit, že to žádná sláva nebyla. Na druhou stranu by se patřilo podotknout, že z díla diskutabilní kvality překladatel prostě majstrštyk neudělá, ať je sebelepší. Takto v procesu výuky spatřil svět můj první pokus o překlad a bylo to docela sranda a fajn.

Aby se člověk mohl účastnit takového projektu, je třeba nejprve vykonat zkoušky z ukrajinštiny.
Na obrázku zkouška z ukrajinské syntaxe; zleva: profesor, studentka.