O Krvavých zemích T. Snydera

O Vánocích si intelektuální část naší společnosti ráda naděluje všemožné populárně naučné dárečky v podobě osvícených publikací, rozkrývajících politické, společenské a historické konflikty naší doby i dob minulých. Nedávno jsem si takto ve své internetové bublině všiml opětovného opěvování politicko-historických prací „slavného amerického historika“ Timothyho Snydera. S prací tohoto velikána jsem byl již dříve zběžně konfrontován, avšak nikdy jsem si jaksi nenašel čas na to, abych se s jeho dílem detailněji seznámil osobně. Až doteď. Jsa nedůvěřivým skeptikem, ponořil jsem se tedy do Snyderových „Krvavých zemí“. Očekával jsem poměrně těžké čtení a také to, že s některými závěry možná budu nesouhlasit, nebo nad nimi nedůvěřivě krčit rameny. Můj předsudek se však ukázal být mnohem nevinnější, než byla nakonec samotná skutečnost. Mám tu tedy pro všechny milovníky Snyderovy tvorby pár obyčejných suchých dotazů a připomínek ke Krvavým zemím, které se mi povedlo nashromáždit doslova za prvních několika stránek tohoto opusu.

1. Metodika

Timothy Snyder v celé knize používá metodu, které se říká indukce. Jde zjednodušeně o metodu, při které výzkumník nejprve vyvine nějakou hypotézu, kterou ve své následující studii dokazuje. Osobně jsem toho názoru, že z hlediska seriózního vědeckého bádání a prezentace výsledků práce je indukce jednou z nejhorších a také nejnebezpečnějších metod. Kdokoli si dává práci s něčím tak složitým a energeticky náročným, jako je badatelská činnost, logicky chce, aby se na jejím konci jeho předpoklady potvrdily a on mohl svému publiku nakonec hrdě oznámit „vidíte, má hypotéza se na základě všech mnou uvedených údajů potvrzuje a má práce tedy nepřišla vniveč“. Případ, kdy nějaký vědec vystoupí s referátem, ve kterém bude dlouhou dobu polemizovat a uvádět poctivě fakta, aby nakonec řekl, že „no, jak vidíme, tak nakonec to vlastně není pravda, to, co jsem říkal na začátku“, by byla nejen poměrně směšná situace, ale také obrovská ztráta času pro všechny zúčastněné (i když... i cesta může být cíl, že).

Základní problém Krvavých zemí vidím právě v tomto. Snyder hned na začátku přesně (teda vlastně ne až tak přesně, haha) definuje svou pozici, kterou nám hodlá v celé knize obhajovat: mezi nacistickým Německem a SSSR se rozkládalo teritorium, kterému on přezdívá „Krvavé země“ a kde oba tyto režimy úmyslně a masově vraždily obyvatelstvo. Absolutně všechen další obsah knihy je napsán tak, aby potvrzoval tuto pozici autora. Jakékoli okolnosti nebo důkazy, které by mohly dokazovat opak, nebo otřást autorovou pozicí, nebudou v žádném případě uvedeny. Jde o klasickou propagandistickou metodu: dokázat lze totiž prakticky cokoli, pokud se neříká celá pravda, nebo jsou důkazy vytržené z kontextu. Zkuste si sami udělat malé intelektuální cvičení, pokud mi nevěříte, že Snyder může ve své knížce dokazovat absolutní nepravdy a docházet k nepřesným a zjednodušeným závěrům:

Řekněme, že vaším cílem je dokázat, že jablko a hruška jsou naprosto zaměnitelné a stejné věci a že mezi nimi není žádného rozdílu. Nepochybně budete schopni přijít alespoň s deseti body, které budou tuto hypotézu jasně potvrzovat (pokud nepřihlédneme k jiným nepohodlným okolnostem). Teď by stačilo nafouknout vaše body alespoň na 100 stran a máte moc pěknou propagandistickou práci, která působí seriózně. Timothy Snyder dělá naprosto stejnou věc, když se pokouší napsat znaménko rovná se mezi německým nacismem a sovětským komunismem.

2. Absence seriózních zdrojů a pramenů

Snyder kategoricky odmítá obšírně používat a odvolávat se na prameny a zdroje, což koneckonců dává smysl, jelikož používá indukci a bez zdrojů je to snazší.  Říká to sám v úvodu, kde zmiňuje, že se z historie stala pouhá statistika, pouhá změť čísel, avšak za těmito čísly se skrývají reálné osudy skutečných lidí, kteří trpěli a on je všechny chce nazývat jménem. Přenádherný sentiment! Ten ale nepatří do seriózní práce, která si klade za úkol rozkrýt krajně složitou dějinnou událost.

Bez použití dokumentů a pramenů, bez jejich srovnání a analýzy nemáme šanci podchytit veškerou komplexnost historického problému, na který nahlížíme. Jestli se budeme odvolávat především na osobní vzpomínky pečlivě vybraných očitých svědků, dojde rychle k naprosté deformaci celkového obrazu událostí. Kdo byl ten člověk, čí slova jsou v knize s takovým patosem citována? Jaké měl zájmy a roli v dané historické události? Jaký byl jeho konkrétní osud, jak prožil celý život? Nemohl lhát? Snyder nikdy nedává odpověď na žádnou z těchto otázek, které bychom mohli položit u naprosto každého úryvku, kde autor povolává na pomoc slova nevinné oběti. Snyder také uvádí zpravidla pouze jeden takový příklad, třebaže k tomu, abychom mohli udělat závěr, že „ta a ta idea opravdu byla přítomna v širokých masách obyvatelstva“, bychom potřebovali takových svědků minimálně dvacet.

Ve spojitosti s tímto jsem taky narazil na jistý zajímavý moment: v kapitole o Hladomoru na Ukrajině tuto katastrofu Snyder ilustruje tím, že uvede „dětskou písničku“ z tohoto období, která jakoby dokazuje, jak se cítily děti ve Stalinových 30. letech. Text vypadá takto:

Father Stalin, look at this
Collective farming is just bliss
The hut's in ruins, the barn's all sagged
All the horses broken nags.
And on the hut a hammer and sickle
And in the hut death and famine
No cows left, no pigs at all
Just your picture on the wall
(...)

Nejenže jsem nemohl tuto dětskou písničku nikde na internetu v dostupných zdrojích najít v anglickém překladu (kromě těch případů, které citovaly Snydera), ale nepovedlo se mi ani najít žádné internetové zmínky o této písni v ukrajinské variantě, ať jsem zkoušel překládat, jak jsem jen mohl. Každopádně, jako člověk, který se ve svém volném čase trochu motá kolem východoslovanského folklóru, mi tenhle „dětský“ song přijde opravu zvláštní. Problém je v tom, že děti většinou do své tvorby nezahrnují politické narážky ani ekonomické zvláštnosti svého života, který ještě příliš nechápou (většinou = nikdy). Typické dětské verše jsou například říkanky a rozpočítadla a ta vypadají trochu jinak. Dám k dobru jednu ukrajinskou dětskou v transkripci:

Hojda, hojdaša!

De kobyla,

tam loša!

Take, jak ty,

porosja,

Skačy do jich!

V ukrajinské publikaci „Ukrajinská národní tvorba: dětské písně a říkanky“ od H. V. Dovženok se z nějakého důvodu zmiňují jen dva žánry dětské písně: ukolébavky a zabavljanki (říkanky). Folkloristka Dovženok nám asi zatajuje ještě jeden žánr dětské tvorby: politickou píseň. Určitě je to stalinistka. Snyder nepochybně vychází ze seriózních folklorních zdrojů.

Jiná seriózní tvrzení, ke kterým Snyder v žádném případě neuvádí zdroj, jsou mnohé autentické citáty krvavého diktátora Stalina. Jindy jsou Stalinovy citáty vyrvané z kontextu, aby sloužily narativu autora. Stalin se v Krvavých zemích vyjadřuje o kolektivizaci s pompézní přezíravostí, Snyder čtenáře skutečně nenechává na pochybách, že J. V. Stalin opravdu záměrně likvidoval ukrajinské rolnické obyvatelstvo hladem. Rád bych k tomuto řekl panu Snyderovi jen toto: Pane Snyder, nestačí, když prostě napíšete, že Stalin řekl to a to! Vy to musíte dokázat! Například tím, že konkrétně odkážete čtenáře na dokument, nebo sborník Stalinova díla, ve kterém jste toto tvrzení našel a čtenář se o tom může přesvědčit sám! Nemůžete prostě jen tak očerňovat nějakou historickou osobnost a doufat, že nikdo z vašich čtenářů Stalina nečetl a neví co si tento reálně myslel! Ale soudruh Stalin je už více než půl století mrtev, a tak Snyderovi odpovědět nemůže a ani zvídavý čtenář nemůže Stalčovi poslat dopis, ve kterém by mu položil zvídavou otázku. Budeme tedy muset věřit neověřeným blafům pana Snydera, protože ten je přece „světoznámý historik“.

Timothy Snyder se skvěle strefuje do rétoriky ukrajinské nacionální emigrace v Severní Americe, která na konceptu Hladomoru staví svou veškerý politický narativ o ďábelském Rusku. Všimněme si, že pojmy SSSR a Rusko se zaměňují tak lehce, že na tom vlastně ani nezáleží.

3. Nedostatečný historický kontext

Snyder začíná své dějiny východní Evropy od událostí 1. sv. války. Toto je katastrofálně nedostačující, protože např. SSSR zdědil většinu problémů, kterými trpělo carské Rusko ve století devatenáctém a po většinu své existence se snažil tyto problémy více či méně úspěšně řešit. Jako vážně, proč si myslíte, že vůbec došlo k bolševické revoluci? Protože za cara bylo všechno v pohodě a jenom parta proradných komoušů zmanipulovala lidi? Dějiny Krvavých zemí by se měly začínat od konce Napoleonských válek, a ne až těsně předtím, než vypuknou katastrofy. Jak ale víme, všechno slouží potřebnému narativu: kolektivizace je k ničemu a nepotřebná, protože jak se žilo před ní nám Snyder neřekl. Industrializace je nepotřebná a pouze kvůli válce, protože Snyder nemluví o celosvětovém kontextu, o technologiích a důvodech, proč proběhla. Sem tam vytrhneme z kontextu Stalina jako ultimátní potvrzení a hotovo. Antisemitismus se prostě objevil tak nějak sám od sebe, protože ve východní Evropě nebyl, nebo ano?

Největší vtip je pak v tom, jak se Snyder snaží dokázat, že Hitler a Stalin se neustále předháněli, provokovali a báli jeden druhého, a tak vlastně vyšroubovali konflikty do extrémních okolností. Nikde nejsou žádné citace ani Stalina ani Hitlera, které by toto potvrzovaly. Stalin hned Hitlera podezřívá, hned mu zase věří a je překvapen, když ho Hitler roku 1941 napadne. Zároveň se okázale ignorují jakékoli společenské síly, které stály za zády obou diktátorů. Pro pana Snydera by to bylo zřejmě překvapením, ale žádný vůdce v dějinách lidstva si prostě nemohl dělat jen tak, co se mu zachtělo. Vždycky za každou osobností stojí jistý společenský proces, který daná osobnost pouze reprezentuje a propůjčuje mu své schopnosti a svůj obličej. Ale to ohrožuje Snyderův narativ o zvůli bezohledných vládců, takže o tom pomlčíme, stejně by to byla nuda.

4. Nátlak na emoce čtenáře

Ihned ze začátku čtení je jasné, že nepůjde o nudnou historickou analýzu událostí, snažící se rozkrýt pravdu, příčiny a následky, ale o interaktivní horror experience, kde budou létat kusy masa, vraždy probíhat po tisících za chřestotu kostí a pálení mrtvol zaživa. Možná že někoho takové čtení baví, osobně tyto scény hledám spíše v beletrii než v naučné literatuře. Uvedu výstižné shrnutí, které píše Daniel Lazar ve své analýze celé knihy (kde odhaluje i mnohem povážlivější trhliny, než já ve svém zběžném článku), protože to řekl líp, než bych byl schopen já, a protože se mi nechce vymýšlet další 3 odstavce, kde budu rozebírat dementní emocionální argumenty:

Čtenáře, nořícího se do pětisetstránkové knihy, okamžitě vyvádí z míry její tón. Všichni jsme zvyklí na rozvážná historická hloubání, která střízlivě a obšírně analyzují problematiku, avšak ze samého začátku je jasné, že toto není Snyderův styl. Není tu analýza, ale horlivá beletristika. Autor bombarduje čtenáře nezvykle provokativními tvrzeními a ideami, které při pozorném rozboru neustojí ani tu nejmenší kritiku.  

Jakýkoli nátlak na emoce čtenáře je pokusem ovlivnit jeho vnímání skutečností, o kterých čte. Čím hrůzněji autor zobrazuje dané události, tím větší se u čtenáře probouzí nutkání někoho obvinit a snadněji přijímá autorovu pozici. Dnešní senzacechtivá společnost knihou samozřejmě vzala zavděk, nehledě na monstrózní reklamu, kterou knize na počátku udělala americká liberální média, a kniha byla vynesena do nebes.

Nedotkl jsem se ani všech problémů, na které jsem při tak krátké době v knize narazil. Kdokoli uvažuje kriticky, by měl knihu podle mého skromného názoru prokouknout za to, co je – laciný pokus o ovlivnění čtenáře prostřednictvím šoku a manipulace. Povedlo-li se vám dočíst můj opus až do konce, děkuji za trpělivost. Mám pro vás nakonec ještě jednu otázku: pořád si myslíte, že Krvavé země jsou kvalitní čtivo?

Zdroje:

H. V. DOVŽENOK. Dytjačyj folklor. Kolyskovi pisni ta zabavljanky. Kyjiv: Naukova dumka, 1984.

http://scepsis.net/library/id_3616.html