Sčítání lidu se pomalu ale jistě blíží… a většině obyvatel by to bylo i jedno. Existují ale jisté marginální skupiny, kteří na tuto administrativní událost nejen čekají se zatajeným dechem, ale také se k ní pilně připravují. Ano, s příchodem sčítání obyvatelstva ČR se nejrůznější moravské nacionalistické spolky mobilizují a rozjíždějí agitaci, ve které vyzývají své krajany, aby uvedli politicky správnou národnost a jazyk. Nuž, pomozme jim v jejich díle, neboť moravské nacionální hnutí od doby mých posledních článků na toto téma rozhodně neztratilo na své aktuálnosti. Aktuálnost mu samozřejmě ani nepřibyla – stále se nacházejí na krásné společenské periferii, kterou by náhodný cizinec nazval politologickým termínem „nobody cares“.
Moravské nacionální hnutí je dnes ve skutečnosti velmi volným a navzájem jen mírně propojeným okruhem nejrůznějších spolků, politických i apolitických. Mluvíme-li o politice, tak mezi Moravany najdeme nacionalisty, liberály, monarchisty, ba dokonce i spolky balancující na hranici fašismu. S příchodem sčítání lidu se pak toto pestré defilé na krátkou dobu začíná sbíhat pod jediný prapor: hlásím se k moravské národnosti a k moravskému jazyku. Tyto dvě kolonky, tedy národnost a jazyk, byly moravskými patrioty vybrány jako pozice, na kterých budou své přesvědčení bránit. Rozeberme tedy každou z nich. Jsem přesvědčen, že žlutorudá vlajka je zaražena do nesmírně pevné a ideologicky nezdolné barikády!
Na Moravě po moravsky!
Otázka jazyka je u Moravanů nejednoznačná. Jak už jsem řekl dříve, mnohými z nich je „moravština“ používaná jako zástěrka toho, že neovládají ani základní českou gramatiku, a tak žbleptají v jakémsi podivném pajazyce. Kromě nich jsou tu druzí, kteří otázku jazyka naopak odsouvají absolutně do ústraní, řka, že otázka řeči není aktuální, že jde o mylnou představu lingvocentrického chápání národa v českém národním obrození a že „být Moravanem“ je otázkou politickou, ne etnicko-jazykovou. V 18. a 19. století se totiž v Evropě vyvinuly dvě koncepce moderního národa:
- Koncepce politická: Všichni, kdo žijí ve státě Zemňákovsko
jsou zemňákovský národ; tato koncepce byla typická pro velké státy západní
Evropy, např. Francii a Británii (které se takto snažily potlačit místní
nacionální hnutí menších podrobených národů).
- Koncepce etnicko-jazyková: Ve státech, které byly zpravidla mnohonárodnostní, probíhalo obrození skrze zdůrazňování jazyka a kultury budoucího národa, který se takto odlišoval od všech ostatních. Typickými představiteli jsou např. nacionální hnutí Čechů, Slováků a Srbů v Rakousku-Uhersku, nebo Ukrajinců v Ruském impériu.
intelektuální evergreen o tom, že etnocentrický
nacionalismus je špatně a je potřeba bít se za nacionalismus
politický. A to pro něj v praxi znamená... přihlásit se
k moravskému etniku, tedy etnicky se vymezit proti Čechům.
Logiku nehledejte.
Jelikož nacionalismus je v samé podstatě založený na protikladu nějaké skupiny všem skupinám jiným, tak samozřejmě vyvolal v 19. a 20. století nemálo problémů a katastrof (např. během světových válek). V českém informačním prostoru dnes existují někteří myslitelé (např. jistý intelektuál Jan Urban), kteří se snaží všechny bědy 20. stol. svést na „nesprávné“ pochopení nacionalismu tupými Čechy, Slováky a vůbec Slovany, kteří akcentovali etnicitu místo státu, a proto prý došlo ke krveprolití. Jde o absolutně tupou myšlenku ignorující historické procesy, nicméně spousta dnešních Moravanů ji ráda opakuje. Nacionalismus by porodil (a taky k tomu v obou případech došlo) konflikty v každém případě, ať ten státocentrický, nebo etnocentrický. Moravané se ale dodnes nemohou plošně dohodnout, který z uvedených přístupů k národu vlastně chtějí aplikovat. Ve skutečnosti akcentují to, co se jim zrovna hodí, v nejlepších tradicích prázdné demagogie.
Mezi Moravany samotnými tedy existují dva poměrně nesmiřitelné tábory: má být moravský národ definován etnicky, nebo politicky? A lidé, kteří nechápou důležitost této otázky, jsou s prominutím odtržení od reality: bez jejího vyjasnění má moravské hnutí ještě menší šanci na úspěch, než teď, takže nulovou. Protiklady se u tohoto bodu ale vyskytují nejen u moravského hnutí jako abstraktního celku, ale dokonce i u samotných osobností, jejichž některé výpovědi bychom mohli nazvat ideologickou schizofrenií. Například zpěvák a hudebník Tomáš Kočko se ve veřejném prostoru opakovaně kriticky vyjadřoval k obrozenecké koncepci národa definovaného jazykem – měl jsem tedy za to, že je na straně politické koncepce národa. Jenže ve svém agitačním skeči nám sděluje, že se zapíše jako „moravská národnost“ a přihlásí se k „moravskému jazyku“. Cože? Takže otázka jazyka je najednou aktuální a je potřeba ji řešit? Tome, máš vůbec jasno v tom, za co brojíš? Za jazykově-etnickou koncepci, nebo za politickou?
Moravský jazyk jako definující moment uvedly i některé další osobnosti. Prý „nějak mluvím a to znamená, že jsem jiný“. Promiňte, v tom případě je ale i nějaký zaměstnanec IT sektoru jiným národem než já, protože používáme každý naprosto jinou slovní zásobu. Zkrátka, je načase se vyjádřit z lingvistického a kulturního hlediska o spisovném jazyce, o nářečích a o aktuálnosti této otázky v dnešní době. Aby to konečně i náhodný moravský pomatenec pochopil.
Moravština NEEXISTUJE
Co musí jazyk mít, aby byl jazykem, a ne jenom místním nářečím? Existuje stará hláška, že „jazyk je nářečí, které má vlastní armádu a válečné námořnictvo“. Jakkoli je to hláška humorná, nejde o příliš objektivní popis. Jazyk je něco, co používáme v každodenním životě, používáme jej více a častěji než auto, tužku, pohovku, supermarket, nebo peníze. Je to jev, který nás obklopuje na každém kroku (neboť i myšlenky přetavujeme v hlavě do slov). Pro jednotu jakékoli skupiny lidí je nutné, aby používali aktuální, praktickou a životaschopnou řeč v každodenním životě. Podporuje to sounáležitost, spojuje je to (jazyk je základní nástroj propagandy). A chápali to nejen dnešními Moravany tolik pranýřovaní čeští a slovanští obrozenci, ale i spisovatelé a myslitelé západních „politických“ národů (literární a osvícenský boom probíhal v 18.-19. stol. i ve Francii a Anglii, nejen u nás, na „divokém absolutistickém východě“). Jazyk je pro existenci a život samostatného a suverénního etnosu důležitý. Moravané ale žádný "svůj" moravský jazyk neměli a nemají. Jak to můžeme poznat? Odhalit se nám to může při malém srovnání:
Podívejme se na jeden příklad. V Ruském impériu probíhaly obrozenecké snahy Ukrajinců ve stejnou dobu jako u nás. Ukrajinské osobnosti se rovněž snažily vytvořit základ, na kterém by se ukrajinští rolníci a měšťané sjednotili – tím základem byl samozřejmě jazyk a kultura. A v kritické chvíli, roku 1917, když se Rusko otřásalo v základech, disponoval ukrajinský národ již:
- relativně pevným systémem spisovného jazyka, srozumitelného masám,
- širokým korpusem umělecké literatury v něm napsané,
- relativně širokým korpusem ukrajinské vědecké literatury,
- vědci a umělci, kteří ten jazyk používali,
- kontakty v zahraničí a sympatiemi jiných vědců a umělců, kteří byli s tvorbou Ukrajinců seznámeni (např. Češi a Slováci).
Je mezi nimi mimochodem i budoucí prezident
Ukrajinské lidové republiky. Moravané by dnes tolik osobností
s takovou autoritou sháněli jen těžko.
Nehledě na to všechno se ukrajinský projekt dodnes potýká s problémy (které mají zase své příčiny, ale o tom jindy) na kulturní, vědecké i politické frontě. Teď, když víme, co měli Ukrajinci na počátku minulého století (a co samo o sobě ještě navíc nezaručuje úspěch), se mrkněme, co z toho mají Moravané, kteří se hlásí k „moravskému jazyku“, dnes:
1) Systém kodifikovaného spisovného jazyka?
Ne, moravština jako jednotná řeč neexistuje. Jižní Morava, Haná, Valašsko, Lašsko – každá z těchto oblastí mluví naprosto jinak (pokud nepoužívají český interdialekt). Neexistuje ani banální slovník, ani gramatika, ani učebnice. NIC. Stejně, jako u dialektů, které tyto věci také nemají (i když popsány jsou v odborné sféře dostatečně). Když se budu chtít pouze v základech naučit moravsky, nemám prostě odkud (druhá věc je proč bych se vůbec tu řeč učit chtěl, o tom za chvilku).
2) Životaschopnost moravštiny v odborné sféře?
Jednou z věcí, které odlišují dialekt od jazyka, je také jeho životaschopnost ve sféře vědy. Musíte být schopni ve své řeči vyjádřit abstraktní složité myšlenky plné odborných termínů. Dialekt tohoto není schopen (je to čistě praktická varianta pro každodenní život, nic víc). Žádná moravština ve sféře vědy neexistuje a nefiguruje. Není totiž jazykem.
3) Umělecká literatura napsaná moravsky?
Existují některá ojedinělá díla napsaná moravskými dialekty. Jenže jde ve valné většině buď o lidová vyprávění (pohádky, příhody), nebo umělecký experiment (básně). Umělecká literatura v moravských dialektech je naprosto marginální záležitostí a neexistují žádní spisovatelé, kteří by mohli Moravu takto popularizovat uvnitř i za hranicemi. To, že někdo na Moravě žil, neznamená, že tvoří „moravsky“. Musíte ujít dlouhou cestu, než budeme moci o nějaké moravské tvorbě mluvit. A ne, folklor se nepočítá.
4) Proč se učit moravsky?
Kdyby hypoteticky moravský jazyk existoval, měli bychom mít také nějaký důvod, proč by se jej cizinci měli učit. Ukrajinštině někteří jedinci také vyčítají, že to není jazyk – jenže kromě toho, že splňuje všechny výše uvedené body, je dobré se naučit ukrajinsky např. proto, že ukrajinští vědci disponují širokým materiálem v oblasti folkloristiky, etnografie a historie slovanstva. Existuje tedy objektivní důvod, proč se ukrajinsky naučit a proč by mohla ta řeč být užitečná. Co může světu nabídnout „moravská řeč“? Nic.
Hlásit se k moravskému jazyku je naprostý nesmysl.
NEEXISTUJE nic takového, jako moravský jazyk. To je něco, jako kdybych uvedl,
že mým jazykem je vyšegrádština. Lidé, kteří veřejně vypustili z úst tuhle
pitomost o moravském jazyce, by se měli stydět a doufat, že se na to zapomene. Mluvíme všichni česky - a to je naprosto v pořádku. Jakákoli odchylka od spisovné češtiny je dnes výhradně místní nebo sociální variantou, ale v žádném případě se na území ČR nemluví nějakým utlačovaným moravským jazykem.
Nářeční situace v ČR. Co teda na Moravě je, když ne jazyk?
Co by paradoxně fungovalo u Čecháčků – víte, v té druhé, špatné části republiky – by bylo přihlášení se k obecné české řeči. Čechy jsou totiž relativně jednotným nářečním celkem, jejich nářečí se od sebe liší méně než jednotlivá moravská. Zatímco v celých Čechách máme jen 1 nářeční skupinu (českou v užším smyslu), na Moravě máme takové skupiny až 3: moravsko-slovenskou (Valašsko, Slovácko), středomoravskou (Haná a Brno) a moravskoslezskou (Lašsko, Slezsko). Rozdíly mezi těmito třemi skupinami jsou v porovnání s českými nářečími značné, stejně, jako jsou rozdíly v oblastech, ve kterých jejich nositelé žijí. Jednotné moravské nářečí neexistuje, Morava je rozbita na jednotlivé oblastní celky, které mají mezi sebou stejný vztah, jako mají vztah k Čechám a k pražskému centru. Neexistuje tedy ani nějaká jedna „moravská nářeční skupina“, na základě které bychom třeba hned zítra mohli ten jazyk začít kodifikovat. Nářeční roztříštěnost Moravy taky svědčí o její historické a sociální nejednotnosti. Není tedy na čem stavět ani ve směru jazyka, ani ve směru abstraktní „sounáležitosti“.
a růžová, modrá a zelená jsou jednotlivé moravské skupiny.
Videa jsou od spolku (organizace, sdružení?) Morava1918.
Mapka dialektů je z wikipedie. Jelikož wiki není zrovna nejvěrohodnější zdroj, lze si informace ověřit třeba v publikaci Nástin české dialektologie od Jaromíra Běliče. Moravané o něčem takovém ale zpravidla vědět nebudou, protože je to přece nástin ČESKÉ dialektologie.
Foto ukrajinských osobností je ze stránky věnované spisovateli Ivanu Frankovi.
Žádné komentáře:
Okomentovat