Sláva Ukrajině! - Koho podporujeme?

Nastal čas opět pohovořit o Ukrajině. Od začátku nové fáze vojenského konfliktu ve východní Evropě uběhly už tři týdny, emoce trochu opadly, procesy se posunuly vpřed a můžeme už o celé situaci mluvit o něco objektivněji a neutrálněji. Už i já se cítím dostatečně vyrovnaně na to, abych něco o celé události napsal. Čeho si všímám v téhle problematice u nás asi nejčastěji, je to, že většina lidí v tuzemsku je v otázkách východní Evropy naprosto dezorientovaná. Skoro nikdo nechápe, co se děje, proč se to děje a kam to celé spěje. Lidi jsou podle mého názoru stiženi dlouhodobou degradací našeho vzdělání, společenských věd a kultury, což má za následek naprostý krach kritického myšlení ve většině oblastí lidské činnosti. Lidi nepoužívají logiku a nepracují s realitou okolo sebe, ale dávají přednost myšlení pomocí absolutních neměnných kategorií, axiomů a stereotypů, které se v jejich hlavách za poslední desetiletí nastřádaly. Ukrajinský konflikt, stejně jako jeho první fáze roku 2014, ukazuje, že naše společnost je hluboce pod vlivem informační války velkých mocností a obyčejný člověk není schopen se v dnešním světě spolehlivě orientovat.

Pouliční boje mezi oddíly DLR a ukrajinskými silami
v Mariupolu. Natáčeno z pohledu vojáka DLR.

A ano, pod vlivem informační války a propagandy jste i vy, kdo se přidržujete prozápadních názorů a „prověřených a důvěryhodných“ médií. Propaganda se vede z obou stran. Vezměte to na vědomí. Pokud jste opravdu toho názoru, že vaše strana propagandu nevede, že informuje objektivně a vede spravedlivý boj proti zlu, tak gratuluji, předávám vám zde tuto bramborovou medaili gaučového politologa a můžete se vrátit do hodin občanské výchovy na ZŠ.

Jako rusista a ukrajinista, který situaci dlouhodobě sleduje, bych teď ale chtěl pro všechny, kdo cítí potřebu pochopit složité procesy na Ukrajině, trochu vysvětlit, pokud možno jednoduchým jazykem, o co jde. Text píšu na základě své sociální bubliny a pro ni. Většina mých známých zastává v tomto konfliktu zásadně antiruský, prozápadní postoj a z věcí, které sdílejí na facebooku, usuzuju, že nemají nejmenší ponětí o tom, co je to dnešní Ukrajina a proč konkrétně došlo k válce na jejím území a jakou v tom celém měla sama Ukrajina roli. Píšu tedy především reakci na prozápadní a proukrajinský postoj, který je u naší inteligence nejvíce vidět.   

Co se týče postoje proruského, tak jej rovněž nepovažuju za objektivní nebo adekvátní. Ruská federace je bezpochyby stát v mnohém opresivní a bezohledný. Tím se však neliší od ostatních velkých mocností na zeměkouli. Rusko není o nic horší nebo lepší než, řekněme, USA. I ve vztahu ke svým občanům, i ve vztahu k okolním státům. Nebudu tady ale teď řešit Rusko, protože mým cílem je zatím popsat dnešní Ukrajinu a pokud se mi to povede, odstranit idealizující iluze o ní v hlavě čtenáře. O Rusku se můžeme bavit někdy později. Teď tedy ta Ukrajina.

V našem infoprostoru se už objevují filantropové, svalující
vinu za aktuální události kolektivně na celý národ.
Myslím, že takoví lidé si nepochybně zaslouží Nobelovu cenu za mír.

Teze:

"Ukrajina je svobodná demokratická země, která bojuje za svou svobodu proti diktatuře."

V této otázce se podle mého názoru nejvíce projevuje neznalost běžného obyvatelstva ČR toho, co to ve skutečnosti je současný ukrajinský stát.  Takže tohle bude dlouhé. Proberu nejen současný stav, ale hlavně procesy, které k němu přímo vedly. Situaci musíme vidět ve vývoji.

Mám dojem, že většina lidí jedná na základě jednoduché zásady, která hlásá, že je VŽDY potřeba postavit se na stranu oběti a proti agresorům. O Ukrajině momentálně vidíme v našem infoprostoru spíše kusá a propagandistická hesla, ve stylu „Za svobodnou Ukrajinu, proti diktatuře, Ukrajinci brání svou i naši demokracii!“ atd. Podporováno to je také jednostrannými zprávami o hrůzostrašných válečných zločinech Rusů. Je to opět pokus o jednoduché vysvětlení situace v pojmech dobrý – zlý, abyste se mohli co nejsnáze postavit na jednu z válčících stran. Česká média informují obyvatelstvo čistě z pohledu ukrajinské strany, tedy strany angažované a neobjektivní. A realitě takový výklad neodpovídá ani zdaleka. Co je to totiž dnešní Ukrajinský stát?

Jelikož je tento článek svým způsobem kritika dnešního
ukrajinského státu, budu sem místy přidávat příklady
různých hoaxů a překrucování, šířených ukrajinskou
stranou. Ukrajina neúnavně šíří zprávy o velikých
vítězstvích a úspěšných protiútocích. Na začátku invaze
internet např. oběhlo toto videjko zničeného transportéru.
Ukrajinská strana přikreslila emblém Z na 8 let
staré video, aby to vypadalo, že jde o dnešní zničenou
ruskou techniku.

1. Ekonomika a ideologie dnešní Ukrajiny

Dnešní Ukrajina se vytvořila v 90. letech jako jedna z postsovětských republik. Stejně, jako i v jiných postsovětských státech, moc na Ukrajině tehdy uchopili noví vládcové – oligarchie, jejíž cílem bylo výhradně a pouze vlastní obohacení. Za posledních 30 let své existence se sociální i politické problémy na Ukrajině více a více prohlubovaly – a vinu za to nese jen a pouze současný ukrajinský stát se svou politikou.

Ukrajina se už dlouhodobě nachází v ekonomické stagnaci. Hodnota HDP byla roku 2020 na Ukrajině dokonce nižší než v Bělorusku a obecně byla jedna z nejnižších v postsovětském prostoru. Po celých 30 let existence nezávislé Ukrajiny vlastnilo 50 % jejích obyvatel pouze 5 % celkového bohatství země, zatímco 10 % Ukrajinců vlastnilo 58 % celkového bohatství (a tato hodnota navíc trvale zvolna stoupala – bohatí bohatli stále více). Počet obyvatel se na Ukrajině od 90. let snížil o celých 8 milionů. Sovětská Ukrajina byla roku 1989 jedním z hlavních průmyslových center SSSR (přezdívalo se jí i „druhá Francie“), s podílem průmyslu v ekonomice 54 %. Roku 2020 byl podíl průmyslu na Ukrajině už jen 20 % celkové ekonomiky. Zemědělství mělo na sovětské Ukrajině zastoupení 24 %, roku 2020 pouhých 9 %. Hospodářství a produkce Ukrajiny byly za doby „svobodné“ a „nezávislé“ vlády naprosto rozkradeny a zničeny. Za posledních 30 let se státní investice do ukrajinské vědy snížily o polovinu.

Když jsem se učil na státnice z ukrajinštiny,
udělal jsem si tehdy z vlastní frustrace tento mem.
Napsáno na něm je: "Celý den jsem hledal
ukrajinské videoblogy... a žádné jsem nenašel."
Zkoušel jsem najít na Youtube nějaký obsah v ukrajinštině,
který by byl na úrovni, kvalitně udělaný obsahově
i formálně. Nenašel jsem skoro vůbec nic (zato např. ruská
Youtube sféra je plná velmi zajímavých tvůrců).
Ukrajina stagnuje nejen ekonomicky, ale i kulturně.
Proto také jejich oficiální propaganda neustále křičí
o potřebě "chránit jazyk" a "kráse ukrajinštiny".
Jde o pózu zakrývající obrovské problémy s ekonomikou
i kulturou.

Mohl bych takto pokračovat dlouho, ale asi už stejně sami chápete. Ukrajina je země, která se nachází v dlouhodobé krizi a chudobě, na naprosté periferii světové ekonomiky i politiky. Je to země hrubě závislá na svých sousedech. Země s hlubokými sociálními problémy. K takovému stavu dovedli jednu z nejsilnějších ekonomik SSSR svobodomilní demokratičtí lídři nejnovějších dějin.

Každý stát si ale v souladu se svou ekonomikou vytváří i adekvátní instituce a ideologii, které pomáhají situaci ve státě stabilizovat a vysvětlovat obyvatelstvu, proč jsou věci tak, jak jsou. Každý stát to dělá. A Ukrajina si takto od 90. let rozvíjela svou vlastní vlasteneckou ideologii, která pramení z pohledu na dějiny myslitelů 19. stol. a z různých dalších více či méně pochybných proudů z 20. stol. Hlavním úkolem nové ukrajinské oligarchie 90. let bylo vytvořit ideologický systém, který by byl lidem srozumitelný a zároveň by vysvětloval rozpad SSSR jako jednoznačně dobrou věc – a všechno, co přišlo potom, aby také bylo jednoznačně vykládáno jako „lepší než tehdy“. Ukrajinská ideologie, s tímto záměrem zkonstruovaná, vypadá aktuálně takto:

• Ukrajina je bohatá, krásná, plodná země, kde žijí hrdí Ukrajinci. Buďme rádi, že tam žijeme.
• Pokud jsou na Ukrajině nějaké problémy, tak za to může dlouhověká poroba Ukrajinců okolními nepřátelskými národy.
• Celá historie Ukrajiny je vykládána jako neustálý boj za svobodu a nezávislost – proti Mongolům ve středověku, proti Polákům a Turkům v novověku a proti Rusům po celou dobu ukrajinských dějin.
• Každý řadový Ukrajinec takto musí v očích oficiální ideologie být pravověrným vojínem, připraveným bránit svou skvělou zemi proti hordám nepřátel, přinášejícím Ukrajině jen utrpení.
• Kdokoli by kritizoval pořádky na Ukrajině a odmítal jejich příčinu v zahraničí, tedy říkal, že Ukrajinci si sami mohou za to, jak ve své zemi hospodaří, je takto okamžitě prohlášen za ruského agenta, špiona a zrádce. Reálně kritizovat Ukrajinu není na Ukrajině oficiálně přijatelné.

Taková ideologie není nic nového pod sluncem: říká se jí nacionalismus. Nacionalismus má jediný cíl – sjednotit sociální vrstvy pod jedním krásným politickým praporem a překrýt tak zející trhliny ve spravedlnosti, rovnosti a chudobě, které reálně ve společnosti jsou. Zároveň nacionalismus vždy varuje před vnějším nepřítelem – a nevyhnutelně vede, dříve nebo později, k válce s ním.

Ukrajinský nacionalismus není mýtus nebo výmysl kremelské propagandy. Ukrajinský nacionalismus je reálný. Je nesnášenlivý, opulentní a naivně idealistický. Nám ve střední Evropě to často přijde až fantasticky přitažlivé, všechny ty modrožluté vlajky, pseudofolklorní prvky na oblečení, tetování, státní symboly a zvučné heslo „Sláva Ukrajině – Hrdinům Sláva!“. Za tímto vším se ale neskrývá jen upřímná láska k zemi, ve které člověk vyrůstal a pracuje, ale především zákeřná státní mašinérie, která horlivě mezi lidem propaguje představu krásné hrdé a bohaté země, zatímco ta samá země ekonomicky stagnuje, šíří se v ní bída srovnávají ji ekonomicky se Somálskem. Ukrajinský nacionalismus je skutečný, oficiální. A je to nástroj vládnoucí ukrajinské elity.

Svobodomyslný a demokratický ukrajinský žurnalista
veřejně vyzývá k zabíjení ruských dětí, v inspiraci
Adolfem Eichmannem. Nu, každému z nás přeci někdy
emoce ujedou, no, tak ho hned neodsuzujme.
Určitě to není ukazatel obecného trendu v ukrajinském
infoprostoru.  

Od nacionalismu je vždy už jen krůček k jeho mnohem nebezpečnější a katastrofičtější fázi – k fašismu. Teď nepochybně spousta z vás třískla do klávesnice a definitivně mě zapsala mezi proruské debily, kteří lžou o náccích na Ukrajině. Jestli mi ale chcete dát šanci to vysvětlit, tak nejdřív řeknu ve zkratce, co to fašismus je – nepochopení tohoto termínu totiž rodí obrovské problémy v diskuzích i analýzách. Fašismus nejsou hákové kříže, uniformy BOSS, hajlování, dokonce to není ani antisemitismus. To všechno je jenom obal. Co mají ale všechny fašistické režimy společného, je, jak pravil klasik, bezprostřední teroristická diktatura finančního kapitálu. Jinými slovy: úzká vládnoucí elita v rukou drží moc a s těmi, kdo nesouhlasí s její politikou, si vyřizuje účty terorem. Zpravidla je to prostřednictvím extrémistických polovojenských organizací, které, ač nemusí být oficiálně součástí státního aparátu, jsou státem zaštiťovány a nad zločiny, které páchají proti opozici, stát přimhuřuje oči. Teror se realizuje různě – náhodným jakoby běžným násilím na ulici, útoky na obchody a instituce, zatýkáním politických odpůrců, nebo dokonce otevřenou válečnou operací proti nepohodlným skupinám obyvatelstva. Nemá cenu tady vykřikovat nějaké kecy o tom, že na Ukrajině nejsou fašisti, protože tam přece nemávají hákovýma křížema, nebo že jejich prezident je Žid. Tyto prvky jsou naprosto irelevantní. To je jako vykřikovat, že vlčák není pes, protože není černý.

Ukrajina onen pomyslný Rubikon směrem k fašismu překročila roku 2014, během převratu na tzv. Euromajdanu.

2. Převrat na Euromajdanu roku 2014, separatismus východních oblastí a občanská válka na Ukrajině

Ukrajinské obyvatelstvo není a nikdy nebylo jednotným monolitem, stejně smýšlejícím a řídícím se stejnými principy. Ukrajinský nacionalismus se snaží tvrdit opak, ale nic by nemohlo být dále od pravdy. Obrovské sociální rozdíly v zemi, rozdílná zkušenost obyvatel západu a východu, dvě světové války, devalvace vzdělání, všudypřítomná korupce a cesta od průmyslového centra SSSR k chudé periferii Evropy zanechaly v Ukrajincích hluboké stopy. Obyvatelstvo různých koutů země se mezi sebou liší ve svých názorech, hodnotách i jazyku. Z důvodu svého místa na mapě Evropy se Ukrajina navíc v poslední době stala i předmětem mocenského soupeření dvou geopolitických celků: USA s EU na jedné straně a Ruské federace, ohrožující aktuální homogenní světový řád, na straně druhé. Ukrajinci byli a jsou dlouhodobě ve vleku informační a ekonomické války mezi těmito velkými světovými hráči. Ukrajinský nacionalismus, zkonstruovaný v 90. letech na základě tradic dřívějších dob, v tomto konfliktu nabyl obludných rozměrů, neboť byl rozdmýchán a použit jednou ze stran k dosažení jejích cílů.

Ukrajinská vláda se během počátku druhého tisíciletí neustále komíhala sem a tam, hned na proruskou stranu, hned na prozápadní, podle toho, která část ukrajinských oligarchů se zrovna ve volbách dostala k moci. Jedním z nejdůležitějších bodů, které je potřeba pochopit, když se mluví o ukrajinské krizi, je fakt, že běžný ukrajinský občan si nikdy v moderních dějinách nevybíral uvědoměle svou cestu a směřování své země. Ukrajinci byli a jsou ve vleku propagandy. Stejně jako my, stejně jako Američané, stejně jako Rusové. Představa, že roku 2014 si většina ukrajinského národa vědomě zvolila nějakou „cestu ke svobodě“ apod., je naivní nesmysl. Nešlo v žádném případě o nějakou revoluci, šlo o politický převrat, během kterého jedna část ukrajinských elit svrhla druhou a nastolila směřování země k ekonomickým vazbám na západ (aniž by se v zemi cokoli změnilo k lepšímu). Jestli je to dobře, nebo špatně, to je naprosto irelevantní, tyhle pojmy bych radil vůbec nepoužívat.

A po převratu se Ukrajina ponořila do chaosu.

Oděsa, 2014. 2. května nacionalističtí aktivisté zapálili
tzv. Dům odborů, kde se zabarikádovali demonstranti
vystupující proti převratu na Majdanu. Bylo zabito několik
desítek lidí, za němého přihlížení
a pasivity oficiálních úřadů. 

Jak jsem psal výše – Ukrajina je země hluboce rozervaná sociálními i ideologickými protiklady. Jakmile došlo k převratu na Euromajdanu, rusky hovořící východní a jižní části země se naprosto právem začaly obávat o svou budoucnost. Vítězství Euromajdanu totiž bylo dosaženo násilím, s pomocí extrémně pravicových organizací. Hesla, která tam zaznívala, byla otevřeně nacionalisticky anti-ruská (jak káže tradice). Prvním krokem, který nová vláda učinila, byl pak zákaz ruštiny v oficiální sféře. Pro ty, kteří neví, tak na Ukrajině dobrá třetina lidí mluví plynule rusky v každodenním životě. Jakékoli nacionalistické kroky tohoto typu budou v takové zemi mít nedozírné následky. Což se také stalo, když se o jazykovém zákonu spontánně začaly negativně vyjadřovat ukrajinské rusky hovořící oblasti a začalo se vážně uvažovat o jejich odtržení od nové „nacionalistické“ Ukrajiny. Rusko, coby geopolitický konkurent USA a EU, nemohlo stát stranou a nečinně přihlížet (vy byste to taky nechtěli nechat jenom tak, nelžete si, altruisti jedni). Ruská federace se tehdy vyjádřila o možnosti připojení nových republik ke svému území – a pro jistotu vmžiku anektovala strategicky důležitý Krym. Obyvatelstvo na Krymu je prakticky výlučně ruskojazyčné a tradičně na Rusko orientované a problémy s referendem v krizové situaci vůbec nebyly.

Nové Ukrajinské vedení, řídící se ekonomickými zájmy jak svými, tak západních zemí, se snažilo udržet celistvost Ukrajiny stůj co stůj. Jenže jakmile oblasti na východě reálně prohlásily, že odtržení je nabíledni, oficiální ukrajinská ideologie, léta pěstovaná, udělala své a byla vyhlášena tzv. anti teroristická operace (ATO), jejíž cílem bylo zničení všech „teroristických“ skupin na východě země. To je jenom taková malá informace pro ty, kteří se smějou ruskému výmyslu o „speciální vojenské operaci“ – Ukrajinci sami měli místo občanské války „anti teroristickou operaci“. Smějte se i jim.

Každý, kdo se od té doby vyjadřoval kriticky k nové ukrajinské vládě nebo státu, byl tímto prohlášen za teroristu a proruského zrádce. Obě strany se začaly ozbrojovat – na pomoc novým republikám přišli dobrovolníci především z Ruska a ukrajinský stát tehdy na pomoc své tou dobou nepříliš připravené armádě přizval dobrovolnické oddíly, do kterých se rekrutovali především pravicoví extrémisté (AZOV, AJDAR atd.).

Batalion Azov, operace ATO.

Česká a Evropská média tehdy předvedla naprostou angažovanost a zaujatost. Zločiny nacistických dobrovolníků, kteří realizovali teror a násilí vůči obyvatelstvu východní části země se taktně obcházely stranou a dělalo se, že vůbec neexistují. Válečníci za svobodu a demokracii přece nemohli páchat válečné zločiny. Neberte to přímo jako nějakou výtku našim médiím, ale je nutné si uvědomit, že nestrannost a objektivita je pro ně opravdu jen pěkné slovíčko. Média sloužila politickým zájmům našich elit – a snažila se démonizovat geopolitického konkurenta. O to samé se snažila proruská strana. Nejsme v tomto ohledu naprosto v ničem odlišní od ruské propagandy. A informační válka, která tehdy v plné síle probíhala, neutichla dodnes. Stejným principem o zamlčování ukrajinských útoků na civilní obyvatelstvo vlastní země se řídí česká média i dnes, tedy spíše přebírají ukrajinské a angloamerické zdroje.

Lživou propagandou se nezabývá jenom Rusko. Ukrajinská
média chrlí obrovské množství podobných fotografií.
Nahoře je fotografie současných médií, kde se tvrdí,
že Ukrajinci získali v boji ruskou vojenskou techniku.
Foto dole je původní fotkou z roku 2019. Přízračný symbol
"Z" byl dodatečně dokreslen.

Rusko ale nakonec couvlo od původních slibů přijmout separatistické republiky a začalo jednat s novou kyjevskou vládou. Vsadilo na postupné ochlazování konfliktu a na konferencích v Minsku se za přítomnosti Německa a dalších států pokoušeli všichni dojít ke kompromisu. Příměří, kterého se snažili zástupci států dosáhnout, však bylo neustále narušováno a za posledních 8 let přestřelky a dělostřelecké operace z obou stran neutichly. Ten argument ruských trollů, kterému se na netu všichni smějou, že „8 let vám to nevadilo“, ten je naprosto relevantní. Stejně, jako většině naší inteligence nevadila válka v Karabachu. To jen dokazuje, jak moc ve vleku propagandy ve skutečnosti jste. Když vám média řeknou, tak se najednou o Ukrajinu staráte. Ale když vám o ní neříkají, je vám to jedno. Pokrytci.

Na Ukrajině dále od osudného roku 2014 došlo k dalším výrazným změnám, které bychom jen těžko mohli nazvat demokratickými a svobodomyslnými.

Plakát na podporu dobrovolnického pluku
extrémistické organizace "Pravý sektor", ATO 2014.

3. Politika Ukrajiny v posledních letech

Roku 2017 byla zakázána na území Ukrajiny celá řada médií, za svou údajně „proruskou“ orientaci. Mezi zakázaná média byla zahrnuta logicky především média z Ruska. Někdo by řekl, že šlo o opatření proti ruské propagandě. Ukrajina však zakázala např. i ruskou sociální síť Vkontakte, která je zdaleka největším centrem diskuzí a komunit na rusky i ukrajinsky hovořícím internetu. Zákaz se týkal také ruského OPOZIČNÍHO televizního kanálu Dožď, který byl pro svou protivládní pozici v Rusku donucen vysílat pouze na internetu. Kritérium zákazů médií na Ukrajině nebyla tedy nějaká jejich politická pozice, ale reálně spíše to, že média používají nesprávný jazyk a patří k lidem nesprávné národnosti.

Umělci z Ruska, kteří na Ukrajině často vystupovali, byli od roku 2017 prověřováni SBU (Bezpečnostní služba Ukrajiny, tajná policie), jestli nejsou v jejich textech a prohlášeních náhodou nějaké postoje, které by protiřečily politice Ukrajiny, nebo popularizovaly Rusko. V případě kladné odpovědi jim byl zakázán vjezd na Ukrajinu. Nic nám to nepřipomíná, hm?

Vedoucí polní nemocnice, aktivista Euromajdanu, o ruských vojácích:
"Dal jsem rozkaz lékařům, všechny ruské raněné kastrovat.
Jsou to švábi, ne lidi".
Ne, nacismus na vysokých
postech na Ukrajině není. 

Ukrajinská vláda také roku 2016 určila kvóty pro rádia a televizní stanice na to, kolik obsahu v ukrajinštině musí povinně odvysílat.

Na Ukrajině docházelo také k veřejnému pranýřování těch, kteří by byť jen náznakem mohli překlenout politické neshody mezi dvěma národy při různých apolitických příležitostech. Například na letní Olympiádě 2020 v Tokiu pogratulovala ukrajinská reprezentantka Jaroslava Mahučich své ruské soupeřce Marii Lasickene a obě sportovkyně se objaly. Na ukrajinskou reprezentantku čekal na Ukrajině doslova hon na čarodějnice, který jsem sledoval v přímém přenosu. Ukrajinští myslitelé na sociálních sítích i někteří představitelé politických směrů prohlašovali toto gesto za podlou zradu ukrajinského národa, trpícího ruskou porobou. Jaroslava nakonec byla donucena veřejně se omluvit za to, že se při sportovní akci objímala s přítelkyní, s člověkem. S nepřítelem. Toto se také nestalo poprvé – na Ukrajině se pravidelně během posledních let řešily „skandály“, že některá z ukrajinských osobností se vyjádřila zdrženlivě v otázce války na Donbasu, nebo ve vztahu k ruskému národu. Následovalo veřejné pranýřování a tituly „vlastizrádce“ a „putinský agent“. Jedinec byl zpravidla donucen pod tlakem veřejného mínění se omluvit.

Jaroslava Mahučich a Marija Lasickene.

Jako poslední třešničku na ukrajinském svobodném a demokratickém dortu bych vás rád upozornil na roztomilý ukrajinský projekt Myrotvorec. Tato nestátní a nezávislá organizace sbírá údaje lidí, nepohodlných pro dnešní ukrajinskou nacionální politiku, skrývaje se za hon na teroristy a zločince. Jakým způsobem může nestátní a nezávislá organizace bez problému zveřejňovat osobní údaje lidí, kteří se podle jejího soudu provinili proti bezpečnosti Ukrajiny, vyzývat k jejich likvidaci a nebýt za to okamžitě orgány dané země zakázána (tímto se má přece zabývat policie, ne nějaká „organizace“, ne?), je mimo mé chápání. Organizace otevřeně vyzývá k fyzické likvidaci daných osob a přidat provinilce na seznam cílů můžete klidně i vy sami. Toto je povoleno. Ale zakázána je na Ukrajině sociální síť Vkontakte a ruský opoziční kanál. Typická demokratická svobodomyslná země.

Další příklad nesmyslů šířených proukrajinskou stranou.
Pravidelně jsou na ruském internetu zveřejňovány
fotky pasů, které byly údajně odňaty zastřeleným
ruským vojákům. Má to demoralizovat nepřítele a
zmanipulovat spojence k podpoře Ukrajiny.

...ruští vojáci s sebou v poli ale pasy nemají. 

4. Na závěr

Když si vzpomenete, jak jsem definoval fašismus na začátku, tedy že vládnoucí elita napojená na banky a velké vlastníky používá teror k zastrašení obyvatelstva, tak uvidíme sami něco, co se nám nikomu nebude líbit. Na Ukrajině volně operují pravicové extrémistické organizace, které likvidují politické odpůrce stávajícího režimu, bez reálného zásahu ze strany státu. Lidé, kteří se mohou stavět pozitivně k nesprávnému národu (Rusům) jsou donuceni veřejně se kát. Umělci, kteří by mohli překlenout propast nepochopení a nedůvěry mezi dvěma národy, nejsou vpuštěni na území Ukrajiny. Na Ukrajině jsou zakazována média, nepodporující ukrajinskou vládu. Nenazval bych asi Ukrajinu fašistickým státem – to je myslím ještě příliš silné slovo. Ale rozhodně bych o Ukrajině mluvil jako o státu, který má jasné fašistické prvky. A má jich mnoho.

A tento stát podporujete vy, když křičíte nacionalistické heslo „Sláva Ukrajině“.

Tento stát podporujete vy, když máváte modrožlutýma vlaječkama.

Tento stát podporujete vy, když posíláte nedejbože peníze oficiálním ukrajinským státním účtům.

Aktuální fotografie z obchodu na Ukrajině. Na cedulce je napsáno:
"Vážení běženci! Tady se mluví výhradně ukrajinsky, protože
tohle je UKRAJINA. Jestli neumíte, tak se to naučte. Je to pro
nás důležité."
Jednota národa a solidarita v praxi.

Stát, který otevřeně omezuje svobodu slova a přístup k informacím. Stát, který vede válku proti vlastnímu obyvatelstvu a prohlašuje jazykové a národnostní menšiny kolektivně za teroristy. Stát, který je otevřeně nepřátelský ke svým sousedům. Stát, který nedělá nic pro to, aby se vztahy mezi zeměmi zlepšily, ale naopak prohlubuje vzájemnou nedůvěru a antagonismus. Stát, který nemá problém spolupracovat s pravicovými extrémisty k dosažení svých cílů. Tohle je dnešní stát Ukrajina, který ve válce proti Rusku, které jsme všichni svědky, dospěl ke svému konečnému cíli – k velké zničující a hrdinné válce proti odvěkému nepříteli, na život a na smrt.

Ukrajinský "patriot" tak dlouho snil o ruské invazi,
až byly jeho sny konečně splněny.
Autor: Daniil Kuzmičov.

Celá rétorika ukrajinského vedení se od začátku invaze točí kolem jediného – že je to spravedlivá válka se zákeřným a zbabělým nepřítelem, která musí být buď vyhrána, nebo všichni Ukrajinci do jednoho zahynou. Ale Ukrajinci se v očích této vlády nesmí nikdy podvolit nepříteli. Ukrajinci budou v očích této vlády umírat za každý centimetr „své“ země, přesně jak káže nacionalistická ideologie. Proto vláda Ukrajiny vyzvala obyvatelstvo, aby si podomácku vyrobila molotov koktejly a z každého svého občana tak pomyslně udělala sebevražedného atentátníka a potenciální terč pro ruskou armádu. Proto masově ozbrojila netrénované a nedisciplinované obyvatelstvo, včetně kriminálních živlů. V očích nacionalismu je toto totiž jednání na základě představy, ve které jdou všichni bok po boku bránit svou krásnou a skvělou zemi.

Celé je to strašně pěkná a úctyhodná představa – obrana země do posledního. Jenže – co pro běžného Ukrajince udělal dnešní ukrajinský stát? Teď jděte zpátky na začátek a znovu si přečtěte, jak vypadá posledních 30 let Ukrajina ekonomicky a sociálně. Stát, který se nestará o své obyvatele. Je takový stát opravdu hoden patriotismu?

Ukrajinská strana se snaží všemožně poukazovat,
že ruská vojska záměrně a bez provokací
bombardují civilní cíle. Reálně ruská armáda nemá
žádný taktický, strategický nebo snad politický důvod
tak činit. Rusové teď nemají oficiální ideologii, která by
vyzývala k nenávisti a násilí (na rozdíl od Ukrajiny).
Před nějakou dobou proběhla internetem zpráva, že ruská
vojska bombardovala civilní cíl - obchodní centrum u Kyjeva.
Na záznamu rozvědky vidíme, že ono centrum se používalo
ukrajinskými silami jako základna pro raketové systémy GRAD.
Ukrajinci se kryli civilním obyvatelstvem jako živým štítem.

Záměrně tady striktně rozlišuju slova „stát“ a „národ“ nebo „země“. Státy se mění, přicházejí a odcházejí. Hranice se v dějinách měnily nesčetněkrát. Co zůstává, jsou lidé. Ukrajina pro mě vždycky byla zemí lidí. Jsou to obyčejní pracující, jako my, s podobnými problémy a ve vleku podobně nemilosrdných dějinných událostí. Ukrajina pro mě není modrožlutá lavička nebo zábradlí, nejsou to pro mě pateticky národovecké proslovy o skvělosti a duchovnosti Ukrajinců, ani krása libozvučné a čisté ukrajinštiny. Ukrajina, to byli a jsou obyčejní Ukrajinci, kteří teď trpí následky politických procesů, které započaly na jejich území vládnoucí světové elity. Pomoc potřebují Ukrajinci – ne ukrajinský stát.

Je mi naprosto jedno, jaké barvy bude vlajka, která vlaje nad Doněckem nebo Kyjevem. Vlajek se ukrajinské obyvatelstvo nenají. Podporujete-li ukrajinský hrdinný boj za svobodu, tak se zamyslete, jestli jim tu svobodu bude schopen po případném vítězství ukrajinský stát, takový, jaký teď je, dát. Doteď bylo z jeho strany vidět jen nedozírné pohrdání vlastním obyvatelstvem, zastrašování a rozkrádání bohatství země.

Zamyslete se nad tím příště, až budete křičet „Слава Україні!“

V tomto konfliktu nejsou dobří ani zlí. V této válce se řeší rovnováha sil na planetě. A jeden zákeřný stát s opresivní mašinérií se právě pustil do bitky s druhým zákeřným státem s opresivní mašinérií. Jisti si buďte v jednom – ať to dopadne jakkoli, obyčejné Ukrajince čekají krušné časy. Podporujme humanitární nezávislé organizace (přičemž ideálně na obou stranách konfliktu), to jediné má teď smysl.

Pokračujte v témže duchu, idioti!
(Daniil Kuzmičov)

*    *    *    *    *    

Zdroje:

Ekonomika nezávislé Ukrajiny (rusky)