Ukraïner versus ruská literatura

Ukrajina aktuálně provádí reformy ve školních vzdělávacích programech a nelze se divit, že z osnov literárních předmětů byli (či budou) vyškrtnuti ruští autoři. Nově se mají ukrajinští žáci učit výhradně o těch ruských autorech, kteří měli těsnou spojitost s Ukrajinou.

Projekt Ukraïner, který dřív vytvářel reportáže ze zapadlých koutů Ukrajiny o životě tamních obyvatel, se rozhodl „rozebrat“ problematiku ruské literatury a obhájit rozhodnutí své vlády o vyloučení ruských autorů z osnov.

Argumenty ukazují na pochybné vzdělání i morálku autora článku a daly by se shrnout takto:

1. Ruská literatura je ukrajinofobní.

2. Ruská literatura je imperiální a šovinistická.

3. V jiných zemích se žáci neučí tolik o ruské literatuře, jako žáci doteď na Ukrajině.

4. Vyloučení ruských autorů vlastně není žádná ztráta.

Jelikož Ukraïner tímto vlezl na půdu mé akademické specializace, cítím nutkání se k tomuto odpornému pamfletu také vyjádřit. Udělám to krátce a bodově. Článek možná bude později i samotným Ukraïnerem přeložen do jiných jazyků, zatím si ho samozřejmě prožeňte překladačem, abyste mnou snad nebyli napáleni a mohli si má tvrzení a obvinění ověřit sami.

Jako vždy, budu článek ilustrovat různými výjevy k tématu. Jelikož jedním

ze stěžejních argumentů Ukraïneru je, že ruská literatura je nenávistná, imperiální

a že vyškrtnout ji není žádná velká ztráta, budou to především ilustrace

z lidové i profesionální tvorby, které nám ukážou na trochu jiný pohled.

Zde např. zobrazeni (zleva) spisovatelé N. V. Gogol a A. S. Puškin, jak

si je představuje nejspíše nějaká ruská dívčí autorka. Ruští spisovatelé,

často mladí a krásní (a brzy umírající) obecně lámou dodnes dívčí srdce

a na ruském internetu je často najdeme zobrazené v zamilovaných pozách

a ve smyšlených intimních situacích. Co více si jako mrtvý autor přát?

1. Ruská literatura je ukrajinofobní

Je charakteristické pro každého ukrajinského nacionalistu dneška myslet si, že Ukrajina je pupkem světa, všichni ji řeší, všem jsou blízké její skutečné i smyšlené problémy a všichni by si od něj měli nechat radit, co dělat a jak se chovat. Stejně tak ukrajinský nacionalista i čte literární díla – číhá na špatná slovíčka o Ukrajincích, hledá freneticky nenávistná vyjádření postav o jeho domovině. A když je najde – ŠACH MAT, Rusáci! Ukraïner takto uvádí několik vyjádření literárních hrdinů v ruských románech (u Lermontova, Bulgakova), kteří se nelichotivě vyjadřují o Ukrajincích nebo o Ukrajině.

Každému, kdo se alespoň vzdáleně zamýšlel nad literaturou, filmy, nebo obecně příběhy, nemusíme snad ani vysvětlovat, jakou donebevolající krávovinu tu Ukraïner plácnul. Abych to vyjádřil naprosto jasně – autor může zobrazit naprosto cokoli a kohokoli se mu zachce, naopak je důležité, jakou funkci plní určitá postava v díle. Pokud Lermontov zobrazuje xenofobního a šovinistického důstojníka ve svém románu, tak má na to plné právo. A vězte, že Lermontovova motivace rozhodně není heroizace tohoto typu člověka. SAMOTNÉ ZOBRAZENÍ NĚKOHO, KDO SE STAVÍ K UKRAJINCŮM NEGATIVNĚ, NEZNAMENÁ, ŽE AUTOR SI TO MYSLÍ, NEBO ŽE ROMÁN TAKOVOU MYŠLENKU MÁ VYJADŘOVAT. Takhle čtou knihy nepříliš bystří žáci 5. třídy, a ne dospělí jedinci.

Ukraïner nám zatím pěkně ve stylu té nejtrapnější připitomělé cenzury 20. stol. podsouvá myšlenku, že jakákoli literatura, ve kterých jsou Ukrajinci vykresleni negativně, nebo tam o nich byť i jen postavy mluví nepěkně, by měla být vyloučena z osnov. Nehledě na kontext, nehledě na skutečnou myšlenku konkrétního díla. Ukrajinci se na Ukrajině prostě nesmí kritizovat, v žádném případě, za žádných okolností, ani ironicky, ani v rámci satiry.

Když pak Ukraïner počítá, kolikrát je v nějakém textu napsáno nepěkné slovíčko „chochol“, tedy znevažující ruské označení pro Ukrajince, aby dokázal ukrajinofobii textu, tak každý selským rozumem uvažující člověk probije facepalmem vlastní čelo.

Ukraïner se pokouší z nenávistného a imperiálního
narativu obvinit např. romantického básníka M. J. Lermontova (vlevo), 
protože jeho postavy se nelichotivě vyjadřují o jiných národech.
Lermontov sám byl zatím pro kritiku carského dvora poslán
do vyhnanství, stejně, jako jeho předchůdce a vzor A. S. Puškin.
Hotoví kremloboti, tihle spisovatelé.

2. Ruská literatura je imperiální a šovinistická

Dále Ukraïner nálepkuje ruské spisovatele označením „imperiální přisluhovači“, čímž se jejich vklad do dědictví světové pokrokové mysli pokouší diskreditovat. Puškin měl pozitivní názor na Petra I., takže je podporovatelem carismu. Bulgakov se negativně vyjadřoval o režimu Petljury (což byla mimochodem de-facto vojenská diktatura za občanské války v Rusku), musí být zkritizován. 

Zároveň Ukraïner vyjadřuje interpretaci, že časté zobrazování „malého člověka“ (myslím, že ve skutečnosti mysleli tzv. „zbytečného člověka“, typický obraz inteligentního a namyšleného neschopy a nemotory v ruské literatuře 19. stol.) je ve skutečnosti jeho glorifikace. Nevím, jak závažnou formou duševního handicapu musí člověk disponovat, aby si reálně myslel, že všichni ti Oněginové, Raskolnikovové, Oblomovové a Pečorinové jsou ve skutečnosti kladné postavy. Pro ruskou literaturu je velmi typické zobrazovat právě ZÁPORNOU postavu jako tu hlavní! Tím se skrze ni taky realizuje něco, o čem Ukraïner evidentně nic neví, a sice KRITIKA RUSKÉHO SYSTÉMU. Tím, že autoři zobrazili člověka, který je typickým produktem tehdejší společnosti, byli schopni svému čtenáři zprostředkovat právě kritiku oné společnosti! Ale Ukraïner si asi naivně myslí, že hlavní postava musí být apriorně kladná, musí to být hrdina, morální autorita. Nebo ve skutečnosti nacionalisticky postižený autor jinou než ukrajinskou literaturu nečetl, takže o tomto vůbec neví a jenom papouškuje nějaké blbosti co někde vyčetl v novinářských plátcích.

Všichni ruští spisovatelé, kteří vešli do dějin světové literatury, byli bezvýhradně vždy hlasem rozumu, a citu, na straně pokrokových myšlenek tehdejší doby. Většina spisovatelů 19. století by se dala např. politicky zařadit přibližně k sociální demokracii (stejně, jako jiní spisovatelé a vážené osobnosti jinde v Evropě) a tak nebo onak, KRITIZOVALI SPOLEČNOST A SYSTÉM. Mimochodem, většina ruských spisovatelů byla v živém kontaktu se svými ukrajinskými kolegy, neboť bojovali za stejnou věc. Pro Ukraïner a jim podobné jedince je ale realita taková, že pokud spisovatel nepsal doslovně „Rusko musí být zničeno“, nebo, nedejbože, měl svou vlast dokonce rád, tak je přívrženec nějaké imperiální politiky a nehledě na konkrétní okolnosti nebo princip historismu (= jakože je blbost posuzovat dějinné události a osobnosti z dnešního pohledu), je třeba je vymazat ze školních učebnic. Ještě by se ukrajinské děti dočetly, že někde existují lidé, kteří můžou mít rádi Rusko, protože tam vyrostli, dokonce jsou i normální a napsali něco dobrého!

Další amatérská, nejspíše dívčí, tvorba na téma
hrdinů Puškinova realistického románu Evžen Oněgin.
Hrdinové románu, Oněgin a Lenskij, přátelé, kteří
jsou svými psychologickými vlastnostmi dohnáni
 k souboji, jsou také často zobrazováni ve... velmi
blízkých vztazích. Ovšem odkaz spisovatele 19. stol.
nepochybně stále žije.

3. Jiné země se neučí o ruské literatuře tolik, jako Ukrajinci doteď.

V rychlosti tady o tomhle.  Ať si hrajete na pískovišti dějin jak chcete, fakt zůstává faktem: Ukrajinci a Rusové strávili ve společném soustátí několikanásobně delší dobu, než odděleně. Setkávali se s podobnými problémy a jsou jim blízké podobné věci. Jakkoli se to dnešní nenávistná propaganda snaží relativizovat a skrýt, je to objektivní pravda a potvrdí to každý, kdo se s oběma národy setkal a díval se očima a ne zadkem. Samozřejmě, že bude ruská literatura blízká i Ukrajincům, jelikož ukrajinská inteligence a ruská inteligence spolu po staletí spolupracovaly a navzájem se podporovaly, i přes ojedinělé válečné konflikty nebo politické změny (např. právě během Občanské války, kdy se na Ukrajině vystřídala celá řada různých státních útvarů více či méně pochybného rázu). Samozřejmě, že v ukrajinských osnovách bude více ruské literatury, než jí bude v osnovách třeba USA (jestli osnovy mají?). Když k tomu přičteme blízkost obou jazyků a schopnost Ukrajinců číst v ruštině, je zahrnutí většího množství ruské literatury do školského programu poměrně logickým krokem. Skrze dostupnou a srozumitelnou ruskou literaturu můžete jako učitel zprostředkovat světové umělecké proudy: romantismus, realismus, modernismus. Je to praktické. Ale když si to chcete změnit, tak si to změňte, akorát neargumentujte takovouhle otevřenou blbostí, srovnáváním nesrovnatelného.

Anna Kareninová, hrdinka stejnojmenného
románu L. N. Tolstého, zobrazuje ženu, která
obětuje rodinný život a roli matky svým vášním
a tužbám, když začne udržovat paralelní vztah
s mladým důstojníkem. Nehledě na zasazení románu
do období imperiálního Ruska, psychologie postav
podněcuje filmaře dodnes pokusit se ztvárnit ono
dílo světového realismu. Naposled byl román
zfilmován v letech 2012 a 2017. A ne, Anna Kareninová
NENÍ kladná postava - právě naopak.

4. Vyloučení ruských autorů není žádná ztráta

Ukraïner, ve své víře, že dokonale a chytře ruskou literaturu v očích čtenáře diskreditoval, se na konci jímá pompézního prohlášení, že vyškrtnutí Rusů z osnov není žádná velká ztráta, neboť na jejich místo mohou přijít jiní a lepší. Už jsem psal o zjevné praktické využitelnosti ruské literatury ve výuce na Ukrajině (a praktičnost je pro učitele i studenta rozhodujícím faktorem), ale uvedu teď argument Ukraineru, který stojí za to a který mě opravdu zvedl ze židle:

Naštěstí, kvalitní ukrajinské literatury je nyní poměrně dost, knižní sféra se rozvíjí, nehledě na obtížné podmínky. Světovou klasiku můžete začít znovu objevovat skrze překlady v ukrajinštině a při opětovném čtení nacházet něco nového.

Udělám teď něco, čemu se snažím vyhýbat, tedy budu argumentovat svou autoritou. Pokud někdo neví, vystudoval jsem kombinaci ruské a ukrajinské filologie a mám tedy jakýs-takýs přehled a srovnání obou literatur, ukrajinské i ruské. Věřit mi nemusíte, ale řekl bych, že jsem během článku už dostatečně ukázal, že se v problematice literární vědy trochu orientuju. Nebo si sami půjčte jednu ruskou a jednu ukrajnskou knihu a srovnejte si je sami. Jak chcete. Mé prohlášení budu adresovat ukrajinským hurá nacionalistům, samotnému Ukraïneru a komukoli, kdo těmto národoveckým iniciativám aplauduje.

Milý Ukraïnere. Dnešní ukrajinské literatury, která by se dala označit za kvalitní, je NULA. NIC. Nemáte dnes kvalitní autory. Objektivně. Máte plejádu pitvořících se oblud, alkoholiků, dětinských egocentriků, neschopných gramfomanů, píšících titěrné povídečky o sobě a o ničem – ale kvalitní autory NEMÁTE. Nikdo nebude zahrnovat „Terénní výzkum ukrajinského sexu“ nebo trapného Žadana do školních osnov evropských států (a pokud ano, tak čistě z politických důvodů a rychle to zmizne). Protože vaši nekompetentní přihlouplí a snobští autoři nemají světu co říct. Ukrajinská literatura je uplakaná, grafomanská, nadutá, špatně napsaná, nezajímavá. Když vyjdete na ulici evropského, asijského i amerického státu a zeptáte se kolemjdoucích na ukrajinské spisovatele, nikdo vám nikoho nenazve. Dokonce i ukrajinští klasičtí autoři, typu Ševčenka, Franka, nebo Lesji Ukrajinky strádají tím, že nejsou nadčasoví. Byli aktuální na Ukrajině v 19. stol. a na Ukrajině zůstávají důležití, v roli obrozenců. Ale jakmile není člověk Ukrajincem, nebo přeleze ukrajinskou hranici 20 metrů směrem ven, pak ukrajinská literatura, řešící neustále akorát tak vztahy na zapadlé ukrajinské vesnici nebo svůj komplex národní méněcennosti, najednou neví, co si počít s reálným životem 21. stol. Dokonce ani mnohé etnické Ukrajince jejich národní literatura nebaví. Stejně, jako obrozenecká literatura v ČR a na Slovensku už nebaví většinu lidí v našich státech. Ztratila aktuálnost.

Ruská literatura je zatím nadčasová. A víte proč? Protože neřeší neustále trapné půtky tetek na vesnici, ani smyšlené národnostní konflikty, ani nekonečně pateticky nevzdychá za širostepní domovinou, kde létá modrý orel. Ruská literatura řeší v prvé řadě ČLOVĚKA. Jeho psychiku, jeho formování, jeho jednání. Jeho vnitřní krize a vykoupení (Zločin a trest), sny, touhy a srážky s realitou (Anna karenina), lenost a motivaci (Oblomov), konflikt mezi rodiči a dětmi (Otcové a děti, Podnik Artamonových), hrdinství a ostýchavost (Vojna a mír), konflikt mezi oficiální státní doktrínou a lidskou morálkou, člověka v soukolí systému a  ve vleku dějinných událostí (Rozrušená zem), protiklady každodenního života, jeho tragismus i velkolepost (Osud člověka). A proto si v ruské literatuře najde i dnešní člověk mnohé, co si s sebou potom nese celý život, co mu dá směr, co jej přeroste. Ukrajinská literatura té ruské z hlediska hodnoty nesahá ani po kotníky (při vší úctě k autorům 19. stol., úctě k panu Kotljarevskému i panu Skovorodovi).

Rodion Raskolnikov se doznává z vraždy
Soně Marmeladovové.

Raskolnikov je typickým příkladem
"zbytečného člověka": ztracený inteligent,
neschopný se realizovat. F. M. Dostojevský mu navíc
dal do vínku silný napoleonský komplex.
Výsledný psychologický román Zločin a trest
je dnes jedním z nejslavnějších děl
světového realismu a zpravidla bývá jedním
z titulů u maturity a obdobných zkoušek
v jiných státech. 

Ukrajinští klasičtí autoři splnili svou pokrokovou osvícenskou úlohu velmi dobře. Důkazem toho je, že Ukrajinci jako národ dnes existují. Ale mezi jména světové literatury, jako Dickens, Brönteová, Steinbeck, London, Dostojevskij, Šolochov atd., nezasedli a je to pro dobrý důvod. A to obludárium ukrajinských postmoderních grafomanů, kteří dneska na Ukrajině působí, to je v propadlišti dějin prakticky už dnes. Nehledě na to, že většina z nich přiložila svou propagandistickou ruku k ukrajinské cestě k dnešnímu tragickému konfliktu, který jejich zemí zmítá.

Na závěr

Celkově by mně nevadilo, pokud by se ukrajinská vláda rozhodla přepracovat své osnovy. Je to jejich věc a mají na to právo. Ale tím, jak cítí potřebu tato svá rozhodnutí ideologicky odporně obhajovat, tím u mě osobně překračuje toleranční limit. Dělit autory a přípustné a nepřípustné podle etnicity, to opravdu připomíná jistou velkou evropskou zemi ve 30. letech 20. stol. Nebo budeme i toto etnické rozdělování lidí na žádoucí a nežádoucí obhajovat tím, že „jsou přece ve válce, tak se jim nemůžeš divit“?

Ukrajinci obecně neustále potřebují plakat, jak jim všichni dělají špatně. Za nic špatného na Ukrajině nikdy nemůže Ukrajinec, vždycky za to může někdo jiný (momentálně Rus) a ukrajinské obyvatelstvo je v událostech nečinným předmětem bez subjektnosti. Ukrajina neumí prostě učinit rozhodnutí a nést jeho následky, vždycky je všechno provázené hysterickým pláčem, ukazováním prstem, dětinskou zuřivostí, nálepkováním (z ukrajinského "ZRÁDA" se stal už internetový mem) a obrovským nevděkem, dokonce i vůči těm, kteří jim pomáhají. V tomto narativu se objevují články jako tento od Ukraïneru, který mimochodem kdysi dělal opravdu kvalitní reportáže, ale poslední dobou se prostě vlil do proudu nenávistné propagandy, která je dnes na Ukrajině mainstreamem. Myslím, že pokud to takhle půjde dál, tak se od výzev k „očistě ukrajinského školského programu“, brzy dostaneme k „očistě ukrajinské země od Rusů a jejich přisluhovačů“. A nehledě na válečný konflikt, normální země by rozhodně neměla tyto tendence ve svém obyvatelstvu ještě přiživovat. Slova o kulturní „očistě“ nejspíše většinu našich demokraticky smýšlejících obhájců ukrajinského státu minou, avšak jsou ve skutečnosti pro dnešní ukrajinskou pozici více než typická.