Speciální vojenská operace od začátku do konce, část 1. (překlad)

Ani devět měsíců po vypuknutí přímého střetu mezi Ruskem a Ukrajinou to nevypadá, že by situace spěla ke konci. I když mediální nápor se v tuzemských a západních médiích oproti letošnímu jaru už snížil, rusko-ukrajinská válka nadále neopouští naše noviny, televizory a počítače. Válka už stihla projít i několika fázemi a společnost v obou státech se postupně proměňuje, reagujíc na nové podmínky, ve kterých se ocitla. A možná řešení celé krize jsou prozatím v nedohlednu.

Našinec je navíc nucen si o situaci dělat obrázek hlavně skrze tuzemská nebo maximálně anglojazyčná (ještě méně často možná německojazyčná) média. Kvůli jazykové i kulturní bariéře si málokdy mohou zprávy z místa ověřit přímo u primárního zdroje. Nebude snad žádným velkým odhalením, když řekneme, že pohled druhé, nepřátelské strany, je vždy v médiích pečlivě upravován a představen tak, aby už předem šlo o absurdní nesmysl, se kterým žádný zdravě uvažující člověk nebude souhlasit. Takto pozici nepřítele představují všichni aktéři, my i oni. A skutečnosti se můžeme přiblížit jen tím, že propagandistické bláboly z obou stran odhodíme a budeme hledat někde uprostřed, mezi protimluvy, paradoxy a skutečně tragickými událostmi.

Jeden takový jiný a střízlivý pohled z Ruska bych chtěl dnes představit. Nejsem sám natolik chytrý, abych celou situaci komplexně popisoval a reagoval na každý nový zvrat. Můžu ale přeložit články těch, kteří jsou podobných analýz schopni a ukázat tak, že logicky opodstatněné stanoviska, které se vylučují s naší oficiální politickou pozicí, existují.

Celá válka na Ukrajině totiž není střet dobra se zlem, ani bitka chytrého a debila, ani konflikt civilizace a barbarů. Je to boj dvou stran, které obě mají svou vlastní motivaci, své vlastní zájmy a své vlastní způsoby, jak je zabezpečit. My lidé se pak pouze ocitáme v soukolí dějinných událostí a málokdy se nás někdo ptá, jestli s nimi souhlasíme. Můžeme se je pouze pokusit pochopit, abychom mohli lépe odhadnout, co přijde zítra.

Takže článek. Autorem článku je uživatel Krasnyj Igroman a publikoval jej na své stránce na vkontakte.com. Článek není dokonalý, jak sám autor také přiznává, např. myslím že je neprávem opomenuta role Turecka a pár věcí by si zasloužilo silnějšího potvrzení, ale celkově je to rozhodně lepší a přínosnější práce než klasické tuzemské "Putinovi jeblo, je to dicktátor a jste zmanipulovaní". Však zhodnoťte si sami.

Autor používá termín SVO, tedy Speciální vojenská operace. I když u nás tento termín nevyšel za rámec úsměvné eufemické karikatury, rozhodl jsem se jej ponechat. Jako ilustrace přidám nejrůznější práce ukrajinských a ruských umělců, které ilustrují propagandistickou stranu konfliktu. Takže prosím.

SVO od začátku do konce
(Красный Игроман)

Myslím, že přišel čas znovu pohovořit o SVO. Dlouho mi to trvalo, od mého posledního článku na toto téma už uběhlo spoustu času a událo se sakra hodně složitých a zajímavých věcí.

V tomhle článku se pokusím maximálně široce a rozvitě rozepsat všechno, co si myslím o SVO. Jasně, některé myšlenky jsem ještě nepromyslel do konce, ale není čas čekat.

Plán bude následující: nejdřív ještě jednou prodiskutujeme, komu je to všechno výhodné, potom budou ekonomické příčiny SVO, pokračovat budeme malou analýzou médií, pak o průběhu válečných událostí a skončíme u taktiky, strategie a kam to všechno může vyústit.

Jasně, chtěl bych udělat nemožné a napsat o SVO celou monografii, ale bohužel nejsem tak chytrý. Budu tedy psát jenom to, co si myslím. No a všichni, koho zajímá detailní analýza všech faktorů a okolností v dnešní situaci, si to můžete v klidu přečíst za nějakých 50 let v knížce nějakého historika.

Varování: článek bude dlouhý, vážný a nudný. Protože jinak to bohužel napsat neumím.

Kdo z toho má prospěch?

V tomhle odseku budu analyzovat vzájemné vztahy stran konfliktu, někdy jednotlivě, jindy popíšu situaci celkově.

USA – EU

Napsal jsem článek, ve kterém jsem tenhle aspekt popisoval, ale zopakuju to. Kontext je následující: po rozpadu SSSR se jediným konkurentem USA stala EU. Je velmi pohodlné, když je váš konkurent nepřátelská země. Můžete na ni uvalit sankce, embargo, závodit s ní ve zbrojení apod. Ale co dělat, jestli je váš konkurent zároveň i vaším přítelem a spojencem, máte na jeho území vojenské základny a veškerou svou politiku dělá s ohledem na vás?  Také jeho hospodářství se rozvíjí, jeho korporace bohatnou, jeho vliv se šíří. A velmi brzy může pocítit svou sílu a rozhodnout se vysvobodit z vašeho těsného objetí.

Řešení je jednoduché: musíte svého přítele na vás udělat závislým. Způsobů, jak to udělat, je naštěstí spousta. Jednak je nutné rozbít jeho jednotu. A ejhle, máme tu pověstnou migrační krizi, jež byla výsledkem americké a evropské politiky v Africe a na Arabském poloostrovu. Ale rozkol sám o sobě nestačí, potřebujete ještě něco dalšího. A to něco jsou pohonné hmoty.

Mnozí si myslí, že Američané v Iráku potřebovali ropu. To je samozřejmě pravda, ale taková příliš zjednodušená. USA potřebovaly ovládat iráckou ropu, řídit její export a určovat cenu. Potřebovaly, aby se ropa prodávala tam, kam chtějí a v tom množství, ve kterém chtějí. Potřebovaly ovládat trh s ropou, ne samotnou ropu.

Tak tedy, první bod: USA na sebe fixují palivovou produkci Afriky a Arabského poloostrova. Druhý bod: USA vyvolávají konflikt mezi Ruskem a Evropou, nejprve pomocí Gruzie a posléze pomocí Ukrajiny. Na všechny ty historky o „jednotné Evropě od Lisabonu do Vladivostoku“ můžeme zapomenout.

Dnes je Evropa závislá na USA nejen politicky, nejen ekonomicky, nejen vojensky, ale i v tom nejdůležitějším: v pohonných hmotách. Evropa nemá pražádnou šanci je nakupovat kdekoli jinde, než u zdrojů ovládaných USA.

Je tu ale jeden háček. Pokud dříve Spojeným státům stačilo podřídit Evropu a připoutat ji k sobě, dnes se situace změnila: hlavním konkurentem USA se stala Čína. A teď Amerika nepotřebuje jen připoutanou a podřízenou Evropu – potřebuje Evropu, která je plně integrovaná do toho systému, který USA vytvářejí pro boj proti Číně. Na to je nutné Evropu vehnat do dluhů a připoutat k sobě ještě těsněji, než tomu bylo po 2. sv. válce.

A ejhle – aplikujeme starý marketingový trik: jak prodat propisku? Vytvořit na ni poptávku. A výhoda SVO je tady v tom, že díky ní se vytváří poptávka nejen na americké pohonné hmoty, ale i na americké zbraně.

Dnes jsou USA největším exportérem zbraní na planetě, s podílem na trhu okolo 40 %. Evropa má samozřejmě i svůj vlastní zbrojní průmysl, jenže její produkce, stejně jako zásoby starého sovětského arsenálu, se velmi aktivně užitkují na Ukrajině a celá východní část EU teď potřebuje nové tanky, obrněná vozidla a letadla a celé zbývající Evropě se v budoucnu mohou také hodit, stejně jako lehčí zbraně. A USA jsou velmi ochotny Evropě všechny tyto věcičky prodat. Nebo jí dát půjčku na nákup paliv za zvýšené ceny. Dluhová past jaksepatří.  

Hlavní prospěch USA z války na Ukrajině je tedy rozdělení, podřízení a zotročení EU. Ale takové složité procesy nikdy nemají jen jeden cíl. Pokračujme tedy k dalším bodům, které budou už mnohem kratší, než byl tenhle.

USA – Ukrajina

Zájmy USA na Ukrajině jsou nevelké: zbytky průmyslu, suroviny, zemědělství a celkové zhltnutí ukrajinské ekonomiky. Hlavní prospěch nebudou však mít z tohoto, ale bezprostředně z válečných událostí. Otestování techniky, strategie, systémů spojení a koordinace v praxi, přičemž v konfliktu se silným protivníkem – a ještě k tomu „cizíma rukama“. Samé plusy, mínus je jen jeden: zatímco takto testují, USA „ukazují své karty“ všem, kdo sleduje průběh onoho konfliktu. Takže to nejdrsnější a nejnovější si chtějí, pochopitelně, nechat a testují levné a masové systémy, určené pro globální konflikty.

USA – Rusko

Tři screenshoty, které používám, aby liberálům explodovala hlava:

Pozn. překl. Tři screenshoty z dostupných zdrojů znázorňují největší
světové exportéry ropy, zemního plynu a zbraní.

Rusko a USA už roky konkurují na trhu ropy, zemního plynu a zbraní. A teď bylo z trhu Rusko vytlačeno. Evropa už ani ropu ani plyn kupovat nebude a zbraně musí Rusko vyrábět hlavně pro sebe. Jasně, pohonné hmoty může vždycky koupit Čína, ale bude to za levno … a Čína si to ještě bude rozmýšlet.

Evropská Unie

Zemím Evropské unie tahle válka prospěch nepřináší a není jim absolutně k ničemu. Ale jich se na nic nikdo neptal. Válka udeřila nejsilněji na ukrajinskou ekonomiku, ale veškerou její tíhu na sebe budou muset přebrat státy EU, zajišťujíce nekonečný proud humanitární podpory, zbraní, munice a výhledově i elektřiny. A v EU to s tím vším taky není úplně růžové. Omezený prospěch budou mít Německo a Francie, díky jejich rozvitému zbrojnímu průmyslu. Polsko se možná bude mít šanci přiživit na ukrajinských územích, někdo se nepochybně obohatí při vývozu obilí a černozemě, ale celkově vzato budou ztráty daleko většími, než potenciální přínos.

Ukrajina

Ukrajina tohle všechno nepotřebuje už vůbec. Jasně, teoreticky můžeme vyhledat nějaké zájmy jednotlivých lidí, ale v rámci státu je to naprostá katastrofa.

Rusko

Když začala tuhle válku, ruská vláda vsadila na jednu kartu úplně všechno, do posledního groše. Dlouhé roky ji uspokojoval „minský formát“ a uspokojoval by ji i nadále, jen jestli by alespoň někdo kromě Ruska měl zájem s ním pokračovat. Prospěch z SVO, v podobě potenciálního zabrání území, se naprosto anuluje sankcemi a jejich důsledky a také cenou, kterou bude nutné za takové rozšíření zaplatit. A to ještě jen v tom případě, že „všechno vyjde“. V případě neúspěchu mohou být důsledky velmi dramatické a dojít může i ke zničení planety.

Čína

A skončíme zemí, která má z toho všeho prospěch snad ještě větší než USA. Ano, Čína ztratila své investice na Ukrajině, ale zato se jí naskytla možnost z bezpečné vzdálenosti pozorovat moderní ozbrojený konflikt a poučit se z něj. Navíc se Čína stala pro Rusko „oknem do světa“ a získá nemalé bohatství z obchodu s ním, exportem i importem levných paliv. A především – Čína získala čas k přípravě ke střetu s USA. A čím déle bude SVO trvat, tím líp pro Čínu.

Průběžné závěry

SVO přináší výhody hlavně USA a Číně.

Nevelký prospěch z té války mohou mít některé země Evropy, ale s potenciální škodou se to nedá srovnávat.

Rusko a Ukrajina mají na téhle válce nejmenší zájem ze všech, ale z nějakého důvodu jsou to právě ony, kdo válčí. Jak je to možné? Odpověď je ve skutečnosti poměrně prostá a spočívá v termínu, který zní „strategická iniciativa“.

V úzce vojenském smyslu je strategická iniciativa vnucování své vůle protivníku, donucení protivníka vést boj určitým způsobem a v takových podmínkách, aby si protivník nemohl určovat, jak a kde třeba bitva probíhá. Strategická iniciativa u některé ze stran vždy trvá delší dobu.

V politice to funguje podobně, akorát protivníka předháníte ne ve válečných operacích, ale ve všech ekonomických a politických krocích a zaháníte ho do situace, která je výhodná pro vás.

A v této otázce o všem rozhoduje kombinace politických, finančních a vojenských možností a také síla kapitálu. Pokud váš potenciál mnohokrát převyšuje potenciál protivníka, iniciativu budete mít vy. No, jestli nejste dementi, chápete. Přišel čas říct pár slov o ekonomice, hm?

Druhou část třeba dopřekládám v dohledné době?