Speciální vojenská operace od začátku do konce (část 2.)

Pokračujeme s článkem o válce na Ukrajině, zprostředkovávajícím nám pohled do myšlení běžného ruského obyvatele, přičemž obyvatel tento není karikaturou ani propagandistickou obludou. Nepřekypuje nadšením ve vztahu k válce, ale ani si plačky poníženě nesype popel na hlavu za věci, které sám nezpůsobil. Ve druhé části analyzuje ekonomický a mediální aspekt celé rusko-ukrajinské války.

Jelikož byl článek publikován 21. září, máme dnes značnou výhodu nad jeho autorem, jelikož disponujeme znalostí budoucnosti. Jeden takový moment se objevuje právě zde, když autor dochází k závěru, že mobilizace v Rusku není možná. Jak známo, ještě týž den byla v Rusku částečná mobilizace opravdu nakonec vyhlášena a dnes můžeme zhodnotit, že i přes všechny komplikace a nedorozumění toto rozhodnutí ruská ekonomika ustála a svůj cíl částečná mobilizace vyplnila. Autor sám na to okamžitě ještě týž den sám poukázal. Pro nás z toho plyne jednak ponaučení, že i když založíme své úsudky na fungující analýze, tak při neúplné znalosti situace (a tak tomu je vždycky při aktuálních událostech) můžeme dojít k mylným závěrům. My tady ale nejsme proto, abychom se napojili ze studny moudrosti a získali prozřetelnost stvořitele. Náš článek nám má především ukázat způsob myšlení, který je argumentovaný a analytický, i když se neztotožňuje s oficiální pozicí. Jinými slovy: ne všichni v Rusku jsou kreténské karikaturní zombie. 

Ekonomická základna SVO

Ruská ekonomika

Myslím, že přeskočím kecy o „kompradorské buržoazii“ a „surovinách do zahraničí“, o tom všichni stejně už vědí. Ale na pár faktů bych stejně raději upozornil.

Ruská ekonomika není ani zdaleka soběstačná. Rusko je závislé na exportu i importu, přičemž docela silně.

Sankce a tržní konjunktura zapůsobily na ruskou ekonomiku jako bumerang: nejdřív dolar vyletěl do stratosféry a vláda byla donucena zesílit rubl, protože takový vývoj prakticky decimoval spotřebitelský sektor a ohrožoval zisky prodejců. Růst cen a snížení mezd velmi rychle snižovaly poptávku na zboží nepatřící do kategorie „nezbytné“. Nakonec zesílení rublu nejen okleštilo zisk surovinových exportérů, ale také začalo ohrožovat ruský výrobní sektor. 

Za kapitalismu stojí nade vším „rentabilita“ – každý efektivní manažer z vejšky ví, že jestli je něco levnější „objednat z Číny“, tak se to musí objednat z Číny. Takže v Rusku se vyrábí jenom to, co není výhodné z těch nebo jiných důvodů objednávat v Číně. A dnes nízký kurz dolaru znehodnotil vnitřní ruskou rentabilitu.

V tomto konfliktu nemá Rusko velké spojence. Ano, sjednotit svět proti Rusku se nepovedlo a řada zemí s ním v pohodě obchoduje – ale to je samozřejmě jenom proto, že jim to je výhodné.  Přenášet na vlastní hřbety tíhu války se jim nechce, naopak mají zájem se na tom všem přiživit.

Dalo by se říct ještě mnohé, třeba povyprávět o neúspěšném pokusu najít alternativu importovanému zboží, ale nemyslím si, že to má moc smysl. Radši si řekněme něco o tom nejdůležitějším: o nemožnosti mobilizace.

Protože „bojujeme sami“, musí za zády naší armády být alespoň jakž-takž fungující ekonomika. A ta potřebuje lidi, hodně lidí. V podmínkách tržního chaosu nelze realizovat mobilizaci, aniž byste způsobili krizi v celém ekonomickém systému. A přechod na plánované hospodářství je pro naši vládu nemyslitelný. A to nemluvíme o důsledcích v sociální sféře.

Vojáky ale nestačí jenom mobilizovat, tedy „sebrat lidi z ekonomiky“, ale musíte je i vybavit, vycvičit a zásobovat. Mobilizace značně zatíží logistiku a zásobování a normální výbava nestačí (podle názorů lidí na místě) dokonce ani těm, kteří slouží teď. A vyrábět si tu výbavu budeme muset sami. Máme tu začarovaný kruh.

Ano, vím – usilovně probíhá tzv. „skrytá“ mobilizace, kdy různým specialistům nabízejí „výlet“ za milion rublů. A to je logické, vždyť naše vláda má příjmy z ropy a plynu, které kvůli sankcím nemá moc kde utratit – a tak podobným způsobem vybírají relativně motivované lidi, navíc bez nějakých skvělých a vysoce placených profesí – ty, kteří se dají z pohledu vlády lehce nahradit, kdyby něco. Ale takových stejně není dost.

Ekonomika Ukrajiny

S ukrajinskou ekonomikou je to zlé, neboť zaprvé válka a zadruhé mobilizace. Ale na rozdíl od Ruska si může dovolit vyčlenit z ekonomiky hromadu pracujících a poslat je bojovat a zajišťovat čistě vojenskou logistiku. Protože za zády Ukrajiny stojí EU a USA, nemusí si ona sama vyrábět vojenskou výbavu, techniku a munici, dokonce i civilní obyvatelstvo má humanitární pomoc. Takže si můžou dovolit brát víc lidí, dýl je cvičit a i propaganda zjemňuje sociální důsledky – pro ně je tahle válka obranná a skoro posvátná.

Průběžný závěr

Protože jsem ekonomické plusy a mínusy pro všechny ostatní země popsal v minulé kapitole, myslím, že tohle stačí. Jako druhý průběžný závěr tedy můžeme konstatovat, že:

Rusko je odsouzeno k boji v menšině a s horší výbavou než Ukrajina. Ale závislost Ukrajiny na západu je taková oboustranná sekera – jestli všestranná podpora skončí, Ukrajina padne. Rusko je v daném konfliktu soběstačnější a může jednat, aniž by se na kohokoli ohlíželo.

Médiální sféra

Tady budu mluvit o propagandě. Nebudu tady používat screenshoty, protože nechci, aby nějak narušily celkový materiál, takže si domyslete sami, o čem mluvím.

Západ a Čína

Myslím, že o propagandě USA a EU nemusíme nějak podrobně mluvit – před nějakou dobou jsem napsal článek o tom, jak se SJW stává ideologií západního fašismu a všechna jejich propaganda této logice naprosto odpovídá.

O Čínské propagandě nic nevím a nemůžu o ní tedy nic říct.

Ukrajina

Tady je všechno stejné jako dřív. Ukrajinská propaganda je formálně jakoby anti-ruská a teoreticky jejím cílem mají být obyvatelé Ruské federace, jenže reálně jsou jejími oběťmi samozřejmě obyvatelé Ukrajiny. A západ, ten už je druhořadý, bonus navíc.

Ale má to háček: kromě typicky liberální „protivojenské“ propagandy má Ukrajina i jinou, nacionalistickou. Dříve ji mnozí podceňovali a podceňují ji i dnes, ale skutečnost je taková, že tahle propaganda převažuje a ukrajinská armáda je naprosto ideologizovaná. A je, stejně jako výrazná část obyvatelstva, krajně rusofobská.

Rusko

Ruská propaganda si zachovává předválečný formát. Reálně, stejně jako před začátkem SVO, říká přímo obyvatelstvu: „nelezte tam, kde nemáte co dělat, všechno vyřešíme my sami“. Naše propaganda je naprosto odideologizovaná a nepouští se dál, než k běžným, desetiletí používaným heslům, ve stylu „zvítězili jsme“. Přičemž i pravice i levice jsou pod kontrolou státu a nacházejí se v režimu „tiché podpory“. Příčiny jsou pochopitelné: jakákoli radikalizace propagandy dnes povede k radikalizaci obyvatelstva v blízkém budoucnu, což může v případě problémů na frontě vést k nepokojům v týlu. A vláda se snaží takovou hrozbu preventivně odvrátit.

Kromě toho nesmíme zapomenout na velké množství liberálů, sedících na „ministerstvu pravdy“, kde jsou placení a pravidelně kurví státní propagandu zevnitř; a také na ještě větší množství nemotorů a idiotů, kteří se dostali na teplá místečka díky rodinným protekcím, kteří věci kurví prostě z důvodu své přirozené neschopnosti. V důsledku souhry všech těchhle faktorů naše propaganda neplní vojenské, ale mírové cíle a máme armádu bez ideologie.

O ideologii armády

Co je to fašismus? A čím byl fašismus? Někdo řekne, že fašismus byl reakcí na komunistickou revoluci, jiní podotknou, že to je prostě imperialismus, který se mobilizoval k totální válce. Ale je ještě i jiná odpověď: fašismus 30. let byl reflexí nad chybami 1. světové války. Těch chyb bylo spousta a jednou z nich byla deideologizace armády, která vyústila v bratříčkování, dezertérství, neplnění rozkazů apod. Jasně, každá z válčících stran měla svoji ideu: jedni křičeli „za republiku“, druzí „za říši“, třetí „za víru, cara a vlast“, ale podstatné je, že válka rychle vyčistila hlavu důstojníkům a řadoví vojáci, kteří i tak nechápali, co a proč se to děje, se od iluzí osvobozovali ještě rychleji. Fašismus měl za úkol vyřešit tenhle problém: jestli voják nebude protivníka považovat za člověka, nezačne se s ním bratříčkovat. A do následující války šly armády už na úplně jiné úrovni. Sovětskému svazu tehdy pomohlo to, že pro něj to byla válka obranná a samotná země se teprve před nedávnem vyrvala z okovů monarchie a zakusila normální život. Pro obranu svého domu, rodiny a stylu života byli lidi ochotni obětovat mnohé.

Avšak, to se rozumí, technika psychologické průpravy vojáků se aktivně vyvíjely i po válce – ale jenom na západě, v SSSR ne. V samotných USA byla vypracována ideologie „americké nadřazenosti“, kdy se jakékoli zvěrstva lehce omlouvají tím, že oni jsou hlavní země na světě a všechno, co dělají, je apriorně správné. V ostatních státech byly vypracovány vlastní analogie. A v SSSR byla ideologie obranné války, že kdo nás napadne, se zlou se potáže apod. Poprvé taková ideologie ukázala svou slabost během afgánských událostí. Tehdy se muselo všechno vysvětlovat komunisticky, „internacionální povinností“, ale skutečné problémy se začaly už po rozpadu SSSR. 

Většina vojenského potenciálu Ruska je dědictvím SSSR, nebo výsledek zdokonalování onoho dědictví. Ale „válečnou ideologii“ Rusko nezdědilo. Jediné, co by se dalo jakž takž vzít, bylo vítězství ve 2. sv. válce a jeho sjednocující význam, ale na plnocennou ideologii to nikdy nemělo. A v důsledku toho v naprosto všech konfliktech, kterých se účastnila od rozpadu SSSR, ruská armáda nikdy nebyla nijak ideologicky zpracována. A teď je to to samé. 

Dnes mají sice vojáci, kteří válčí na Ukrajině na naší straně, motivaci (a o tom si řekneme níže), ale stát se nepostaral, aby jim vytvořil světonázor, podle kterého musíme zvítězit, neustupovat, nevzdávat se a bojovat o každý dům. Ano, ultranacionalistická ideologie ukrajinské armády vyvolává na naší straně odpor vůči ní. Jenže stejně – antiteze bez teze nefunguje a ten odpor se nemá čeho chytit.

Průběžný závěr

Ukrajinská ideologie se snaží podporovat ukrajinskou armádu, ruská ideologie se snaží stabilizovat týl. Ukrajině může, kdyby náhodou něco, stabilní týl zabezpečit Polsko. Rusko takovou možnost nemá. Deideologizace ruské společnosti se dotkla u ruské armády. Ta chápe proč bojuje, ale nechápe za co. Žádná politická síla Ruska není schopná nabídnout armádě adekvátní ideologii – a to znamená, že jestli její motivace bude rozbita, čekají ruskou armádu těžké časy.