Sedlácký čechoslovakismus

Ilustrací k tomuto článku nechť poslouží toto veledílo od zavedeného hudebního tělesa Chinaski:

O tom, že každý kriticky uvažující soudný člověk by tuhle prvoplánovou retardovanou hudební žumpu měl okamžitě odsoudit a znenávidět nehodlám polemizovat. Je to špatné a to je prostě fakt. Kromě samozřejmého opovržení z estetického hlediska lze však na tomhle povedeném kousku odpozorovat také jeden stále populárnější fenomén. Pro naše potřeby jej nazvěme sedláckým čechoslovakismem.

Je to přirozené: lidé se v těžkých dobách (takže vlastně furt) v duchu vracejí zpět do minulosti, kdy bylo samozřejmě všechno lepší (byli mladší, už jenom to) – ať to byla první republika, Rakousko-Uhersko, nebo Sámova říše. Pojem Československo se v této oblasti skloňuje často, většinou se to však omezovalo na diváky Šlágr TV (ona starší generace) a jim podobné. A dnes se, ve spojitosti s migrantskou krizí, opět tento strašák vytáhl ze skříně a po ulicích (spíš po internetech) se opět nesou hlasy, jaké to bylo za ČSSR super a jak jsme všichni pořád Čechoslováci. A pozadu nezůstali ani popoví králové lásky Chinaski.

Odsouzeníhodná skladba „Slovenský klín“ bohužel krásně odráží celkové odcizení obou dříve skutečně značně bratrských národů. Češi dnes nemají pomalu ani ponětí jak zní slovenština, Slováci jim přijdou jako něco exotického z východu a v kroužcích zoufalců se jen šeptá o tom, „jak jsou ty Slovenky hezký, fakt voe“. Proto v písni vystupuje Slovenka (která žije v Blavě) jako nesmělé, plaché a vcelku tak nějak vesnické děvče – Chinaski se tu dopouštějí brutálního znásilnění a trestuhodného zesměšnění celé slovenské kultury, když tuto dívku (a skrze ni Slováky obecně) poeticky definují slovy „čučoriedka, pery, bozkávanie“. Ano, Slovenky jsou tu koneckonců od toho, aby světaznalého Pražana naučily pár humorných slov ve svém podivném jazyce a aby mu padly do náruče a nejlíp se s ním vyspaly!

Smutná předváděčka primitivnosti a plytkosti všeobecné české mentality však pokračuje, když tato dívka přijede za svou novou pražskou láskou do Prahy. Samozřejmě mají sraz na Václaváku, kde jinde, že, a ona se samozřejmě stydí, no, však je to Slovenka, co přijela vlastně z vesnice (Blava) do velkoměsta a poprvé v životě uvidí metro! A samozřejmě se jí rozváže jazyk, když ji náš sebejistý Pražák pozve na svařák (proboha) a ona hned je povolná!

Ne, vážně. Chinaski v této skladbě hrubě urážejí slovenské ženy, degradujíce je na úroveň sexy společnic z vesnice, potažmo celý slovenský národ, definujíce ho na základě několika pro Pražáky směšných slov. O omezenosti pragocentrického (blavocentrického?) rozhledu nemá smysl nijak dále debatovat: samozřejmě, že celé Čechy a Moravu tu reprezentuje Praha a celé Slovensko Bratislava.

A právě v tomto tkví podstata dnešního sedláckého čechoslovakismu.

Československem jsou nadchnutí mlaďoši, co se v něm maximálně tak narodili a když se stát rozděloval, ve fusáku si akorát tak cucali palec. Dneska jsou ale strašně nadšení z toho, že se někde setkali (a ožrali) se Slováky, exemplářema vesnického východu, kteří jsou tak trochu přihlouplí a mluví srandovně. Nutno si přiznat, že Slováci jsou v tomto mezinárodním uvědomění o něco dále – spousta jich tu studuje a většinou postrádají tento český majetnický a přezíravý postoj.

Definici slovenského národa na základě slova „drevokocúr“ a respekt k němu jen z důvodu hezkých povolných žen je potřeba důrazně odmítnout a nahrávku Slovenský klín spláchnout do hajzlu. Nezbývá, než doufat, že Chinaski jsou s tímto postojem spíše ojedinělí a že jim tohle žerou jenom zoufalí a omezení Pražáci, kteří na Václaváku zvou nesmelé Blavačky na svařák.