Krátce a obecně o folkloru a lidové kultuře

Myslím, že každý, kdo se někdy zajímal o hudbu, o středověké i jiné dějiny evropských národů, předkřesťanská náboženství, nebo o postupně mizející tradice a řemesla se dříve nebo později setkal s pojmem folklor. Není také divu – tato sesbíraná lidová ústní slovesnost vystupuje jako jeden ze zdrojů ve spoustě odborných studií i laických článků ve veřejném prostoru. Folklor jako by odrážel někdejší zapomenutý svět prostého člověka, avšak zároveň jsou pořekadla, pohádky a písně v něm obsažené blízké i nám, lidem 21. století, potomkům, kteří realitu lidových autorů nezažili, ba si ji často neumí ani představit. Nelze se proto divit, že folklor dodnes zůstává aktuálním tématem a povolává jej na pomoc umělec, religionista, lingvista, řemeslník, ba i historik. Folklor i přes svou zdánlivou zastaralost oslovuje a znovu a znovu dokazuje, že se ve sbírkách etnografů mohou stále ještě najít „nové“ písně, pořekadla, či příběhy, které mají moc chytit dnešního urbanizovaného člověka za srdce.

Samotný pojem folklor je však, zdá se, dnes zahalen jakýmsi hávem tajuplnosti a abstraktnosti. Jako by šlo o fenomén, který lidská mysl není s to pochopit, jako by šlo o tvorbu nějakých mytických a tradičních předků, která se vzala neznámo odkud a vznikla neznámo jak, kouzly, nebo vnuknutím shůry. Dnes se na veřejnosti objevuje mnoho činitelů a spolků, kteří tuto verzi „magičnosti“ a „neuchopitelnosti“ folkloru (a čehokoli tradičního) popularizují. Snad je k tomu vede vlastní idealistické přesvědčení, snad je jejich motivací marketing – lidem lze často úspěšně prodat něco zázračného, něco mystického a abstraktně tradičního. Takto mysticky folklor často vykládají třeba neopohanští myslitelé (propagující abstraktní tradici), muzikoterapeuti (propagující „léčivé magično“ tradiční hudby), nebo dokonce militantní environmentalisté (propagující údajné někdejší sepětí člověka s přírodou). Kromě těchto oblastí se slova folklorní, tradiční, národní a lidový objevují v mluvě politiků a médií, kde samozřejmě plní svou zadanou funkci manipulace se čtenářem. No a slovíčka folklor, folklorní a lidový samozřejmě ve svých výtvorech používají hudební recenzenti, kdykoli se setkají s folkovou nebo folk metalovou deskou. Většinou tyto termíny používají proto, aby přesvědčili čtenáře o vysoké hodnotě nějaké desky (aniž by věděli, co to folklor je). Takovým recenzentům ale stačí, že někde na albu je 30 sekund slyšet šamanský buben a hned je deska „prodchnuta folklorními prvky“, „odkazuje na lidovost“ a „inspiruje se severským folklorem“. Většinou jsou to absolutní nesmysly a slovo folklor se vulgárně háže po recenzích sem a tam, jen jako další běžné publicistické klišé (většina recenzentů taky nic jiného, než klišé neumí). Takže bych konečně chtěl vytvořit nějaký základní materiál, kde vysvětlím, co to konkrétně ten folklor je, odkud se vzal, jaké má vlastnosti, kam směřuje, jak se projevuje v dnešní době, jestli zanikl, nebo ještě ne, zkrátka takové malé seznámení s folklorní problematikou. Snad by to mohlo přinést trochu jasnosti do debat o tradicích a o hudbě, které čas od času vedeme.

Finsko, Helsinki, 30. léta 20. stol.

Dnešní doba je bohužel postižena nedostatkem základní encyklopedické literatury, která by nějaké téma obecně a srozumitelně osvětlila – a týká se to i našeho tématu, totiž folkloru a lidové kultury. Není sice až takový problém sehnat úzce specializovanou brožurku „Tradiční architektura domu Neznámů, č. p. 42, v obci Kdetosakraje“, ale paradoxně se těžko shání lieratura o lidové architektuře obecně, kde bychom našli komplexně vyloženy základní informace o tom co, kde, kdy a jak... a pak už pátrali dále sami. Rozhodl jsem se tedy takové základní pojednání o lidové kultuře a folkloru stručně napsat sám. Nechci vás zdržovat s údaji typu „Vědec Chytrowicz tvrdí, že holubí pírko mělo kultovní význam, ale badatel Znalling píše, že ne.“ To ať dělají lidé povolanější (na konci budou nějaké tipy na literaturu). Pokusím se všechno vyložit co nejjednodušeji a uvedu problematiku tak, jak jsem si ji svého času sám nastudoval a co mně osobně při orientaci v otázkách folkloru a při hledání „tradičního“ a „původního“ ve světě kolem nás spolehlivě fungovalo. Případné sporné momenty pak budeme klidně moct využít k diskuzi. Takže: folklor, lidový, národní... co to je?

 

1. Historický kontext

Začneme zeširoka. Jak už to bývá, nic v našem světě není zavěšeno ve vakuu a neexistuje jen tak samo od sebe. Všechno má počátek a vlastní vývoj. Takže nejdříve uděláme malý výlet do dějin lidstva, kde si připomeneme, co se stalo, a uvidíme, jaký to mělo vliv na kulturu.

Když se na počátku středověku zhroutila Západořímská říše a Evropa se politicky, etnicky a sociálně resetovala, v novém feudálním uspořádání se ustálilo následující rozložení obyvatelstva:

1.  Feudálové: šlechta, kněží a do jisté míry měšťanstvo
Vrstva vládnoucí, materiálně bohatší a gramotná, která měla možnost cestovat.

2.  Rolníci a jiní poddaní
Vrstva, která v důsledku svého připoutání k jednomu místu (vesnice apod.) a z důvodu své negramotnosti byla značně izolována nejen od feudálů, ale i od jiných skupin poddaných (rolníci zpravidla necestovali dál, než do několika vesnic v nejbližším okolí). Chalupník z východní části země mohl být velmi nedůvěřivý k sedláku ze západní provincie, i když mohli být oba poddaní stejného pána a státu, ba dokonce mohli hovořit stejným jazykem. Pojem izolace si zapamatujme – jde o jedno z nejdůležitějších kritérií u těchto dvou sociálních skupin.

Hrabě, opat, kovář i nádeník mají však potřebu tvořit – a také čile tvořili. Jelikož se ale komunikace výše zmíněných skupin omezovala hlavně na „Naval desátek, křupane!“ z jedné strany a „Pomožte, milostpane, Turci idú!“ ze strany druhé, vytvořily se ve společnosti dvě paralelní kultury, které se navzájem ovlivňovaly jen sporadicky. Jedna – kultura bardů, hradů, dokonalého sochařství a malby, ovlivněná starověkou i středověkou filozofií a cizokrajnými vlivy. Druhá – kultura polí, luk, vesnic, manuální práce, bezprostředních a jednoduchých písní a příběhů, typická pro svou komunitu, o kterou se nikdo zvenčí nezajímal.

Když později toto uspořádání začalo ustupovat vztahům moderním, kapitalistickým, dostaly tyto dvě kultury v rozvíjející se humanitní vědě také svá jména: z jedné strany to byla kultura profesionální, panská, vysoká (Da Vinci, Shakespeare, Paganini), z druhé strany to byla kultura nižší, venkovská, lidová, kterou tvořily generace bezejmenných amatérských autorů.  Časem se obě kultury díky zvyšující se obecné gramotnosti, národně buditelským snahám a postupujícím technologiím (parní stroj, železnice) začaly postupně sbližovat. Pojem lidová kultura (vědecky správné pojmenování pro tradiční prvky v kultuře) pochází mimo jiné právě odsud a odkazuje tedy k „lidu“, jak byl chápán dříve ve středověkém konfliktu „lid vs. šlechta“. Pojem lid a lidový dnes už znamená trochu něco jiného (o tom později). Během rozvoje etnografie (vědy studující lidovou kulturu) do obecného povědomí proniklo mnoho termínů, které se lidové kultury týkají a jejichž významy jsou ve skutečnosti pro většinu lidí spíše mlhavé. Málokdo by vlastně uměl okamžitě a bez problému definovat pojem folklor, i když máme všichni alespoň přibližnou představu o co jde. Takže jsem shromáždil z hlavy všechny takové sporné termíny, na které jsem si vzpomněl a které kolují ve veřejném prostoru a krátce si je vysvětlíme. Díky našemu výletu do historie už určitě pochopíme lépe jejich význam i rozdíly. Než se ale pustíme do výkladu jednotlivých pojmů, myslím, že bude dobré vyjádřit se k tomu, jak folklor figuruje v dnešní společenské diskuzi.

2. Folklor jako zdroj, folklor jako argument

Máme tu tedy dvě kultury: panskou a lidovou. Proč by nás ale měla ta lidová kultura vlastně zajímat? Jsou to přece všechno jenom nějaké povídačky pro děti, uječené odrhovačky neumělých tvůrců o tom, že „moje kráva nedojí“ a podobných hloupostech! A přesto se tyhle povídačky a hlouposti používají jako zdroj v pracích historiků a religionistů. Třeba dnešní poznání o málo zachovaném a zachyceném slovanském pohanství se získává z velké části právě skrze tzv. srovnávací folkloristiku, kde porovnáváme lidové kultury dvou a více národů. Jak může něco tak přihlouplého jako folklor sloužit seriózním zdrojem pro vědeckou práci?

Když jsem upozorňoval na vznik a vývoj lidové kultury, zmínil jsem 2 její základní vlastnosti: izolovanost a to, že se o ni nikdo zvenčí nezajímal. Jednak tedy lidová kultura v podstatě nemohla vystoupit ze svého světa ven, ale zároveň nikoho ani nenapadlo, aby ji nějak ovlivňoval (šel mezi lid a vyprávěl poddaným o Tomáši Akvinském). Rolníci prostě neměli přístup k nějaké filozofii, panské hudbě a literatuře, která jinak často přelomově ovlivňovala celou Evropu. Rolník si žil ve svém malém světě, tvořil sám pro sebe, sám svou tvorbu také kriticky posuzoval a prožíval. Vesnická zemědělská komunita je odedávna také neuvěřitelně konzervativní: když jste závislí na úrodě a neúspěch v pěstování vás může stát život, tak se budete k jakýmkoli novinkám stavět značně nedůvěřivě. Toto platilo i pro duchovní svět venkovského člověka. Takže nehledě na to, že v raném středověku původní domácí polyteistickou víru zválcovala křesťanská nástavba, tehdejší lidová kultura si zachovala obrovské množství původních předkřesťanských prvků, které prostě přemalovala na novou monoteistickou fasádu. Vznikla tak během staletí taková směska, ve které se objevují prvky archaické i prvky novější. Feudalismus pak všechno na nějakou dobu zamrazil. A zatímco se město rychleji rozvíjelo v myšlení i technologiích, vesnice si zachovávala šmrnc starých dob (protože inovovat tam nikdo nijak extra nechtěl a zvenčí to všem bylo jedno). Pokud budeme tedy dnes následovat tuto nit archaiky ve folkloru, zachyceném v 19. stol., můžeme se dozvědět mnoho důležitého o představách člověka, žijícího ve světě bohů a mýtů.

Koňská lebka, umístěná ve dvoře
na ochranu před nečistou silou, Bulharsko.
Věci tohoto typu jsou samozřejmě prvky lidové
kultury, odkazující na archaické vidění světa
v dobách dávno minulých.

Kromě tohoto využití používají folklor jako argument často různí myslitelé, kteří jím chtějí podpořit svá tvrzení o historických událostech, lidském myšlení obecně, nebo o vlastnostech nějakého národa. Jestliže je totiž folklor vytvořen venkovskou komunitou samostatně a pro sebe samu, pak jde o „čisté“ vyjádření člověka, nezkaženého moderním světem, stykem s jinými národy, s masovou kulturou atd. Lze tedy argumentovat, že jelikož v písni ABC se zpívá „idú chlapci na Francúza“, pak je v národě odjakživa přítomen hrdý bojovný duch a nepoddajnost. Nebo ne? Jde samozřejmě o zavádějící taktiku a pokus o manipulaci, neboť abychom o folkloru mohli něco takového tvrdit, tak bychom u každé písně museli udělat komplexní rozbor a zjistit, o čem konkrétně teda vypráví a dát ji do historických souvislostí. Faktem je, že vztah mezi folklorem a dějinnými událostmi by adekvátně popsal termín „bordel“. Historie se v tvorbě lidového tvůrce prolíná, splývá a překrucuje. Folklor nevypráví o tom, jak super byl ten a ten národ, ani nevypráví o tom, co se reálně stalo. Není to odkaz pro nás, je to tvorba pro tehdejší současníky. Varuji tedy před kýmkoli, kdo by vytrhával lidové písně a vyprávění z kontextu a pokoušel se vám na jejich příkladu dokázat třeba hrdost a skvělost jejich národa, spojení s přírodou, které prý lidi kdysi měli, nebo úžasný duchovní a čistý svět starých pohanů. Tato témata jsou mnohem složitější a autoři takových tvrzení většinou absolutně nechápou způsob myšlení člověka, který takovou píseň vymyslel.

 

3. Termíny

Sliboval jsem hesla z běžné mluvy obyčejného člověka a z dnešního informačního prostoru, takže hesla. Každému termínu dám konkrétní definici a přidám k němu krátké vysvětlení.

Lidová kultura – Kultura níže postavených vrstev, relativně izolovaných sociálně i geograficky, vytvořena spontánně sama pro sebe. Jde o souhrnné označení pro všechny ty dřevěnice, vyřezávané židličky, vdolky, fujary, kroje, hopsání a zpívání. Lidová kultura má jednu důležitou osobitost, nezbytnou pro svou existenci: vzniká z místních zdrojů, ať už duchovních (pastevec si písničku složil sám pro sebe a pro své nejbližší okolí, nikdo mu písničky speciálně nepsal a ani on nechtěl s písničkou vydělávat majlant nebo se vyjadřovat k aktuálním politickým problémům – dělal to pro radost, nebo z důvodu vlastních emočních potřeb), nebo hmotných (architektura, oděvy, kuchyně apod. vznikají výhradně z místních zdrojů – pěstujete zelí a jíte zelí, kolem rostou stromy a vy bydlíte v dřevěnici, pěstujete len a chodíte ve lněném oblečení). Tato vlastnost staví lidovou kulturu do protikladu kultuře vyšší, masové apod., ve které používáte intelektuální i hmotné zdroje i odjinud, protože vás při vymýšlení hudby inspiruje zpěvák z USA, cihly si bez problému dovezete z Polska a hedvábí přivezli z Číny. Z tohoto důvodu také lidová kultura od 2. pol. 19. stol. pomalu mizí, neboť její izolovanosti je s postupujícími technologiemi konec. Lidová kultura jako souhrnný pojem pro všechny jevy se dále takto dělí na lidovou kulturu hmotnou a duchovní. Přívlastek „lidový“ pak správně znamená „patřící k lidové kultuře“ (ne levný nebo nekvalitní, více o tom níže).

Hmotná lidová kultura – Lidová kultura produkuje věci materiální i nemateriální. Mezi ty první, tedy hmotné, patří např. lidová architektura, kuchyně, odívání (kroje), zdobení, šperky a výroba všemožných nástrojů pro každodenní práci... zkrátka všechno, co můžete fyzicky ohmatat. Samozřejmě stále platí pravidlo, že tuto kulturu vytváří člověk sám ve svém bezprostředním okolí a z nejbližších dostupných zdrojů. Architektura tedy odráží specifické přírodní podmínky (kolem jsou lesy = domy jsou ze dřeva) a stejně tak nebližší přírodní podmínky odráží podobu ostatních prvků (na poli se u vás daří zelí = v kuchyni se bude objevovat především zelí, a ne veganské bio avokádo). Z tohoto důvodu se odlišují jednotlivé kultury celého světa: důvody jejich odlišností jsou v přírodních podmínkách, které diktují nejen hmotnou podobu kultury, ale také sociální systém lidí, jejich způsob hospodaření apod.

Folklor, duchovní lidová kultura – Folklor, tedy z angličtiny doslova „lidová moudrost“, je ustálený název pro tzv. „duchovní lidovou kulturu“. Existuje i spousta alternativních označení, které můžete v literatuře potkat, např. „ústní lidová kultura“, „lidová slovesnost“, „tradiční lidová poezie“ apod. Osobně bych používal buď souhrnný název folklor, nebo duchovní lidová kultura, protože tyto termíny se na rozdíl od některých jiných (slovesnost, poezie) neomezují jen na tvorbu jazykovou, ale lze do nich hladce zařadit i další nehmotné prvky, jako je hudba, tanec a zvyky. Folklor tedy znamená ústní a duchovní tvorbu běžného člověka: písně, pohádky, pořekadla, mýty, tance, hudbu a podobně. Folklor stojí bok po boku s hmotnou lidovou kulturou a jako termíny se navzájem doplňují – NELZE je každopádně zaměňovat ani kombinovat. Nemůžete říct „folklorní oděv“ ani „folklorní architektura“, to je nesmysl, folklorní znamená ústní, duchovní, něco, co jste „vymysleli“, ne „vyrobili“. Proto je dobré u všech termínů používat pojem „lidový“. Lidová píseň, lidový oděv i lidová pohádka jsou správné termíny, které bychom se měli naučit užívat i v běžné řeči, aby nedocházelo k nejasnostem (ale to je spíš můj osobní terminologický fašismus). Stejně, jako u hmotné kultury, kterou člověk musí produkovat z místních zdrojů (oděv se šije ze lnu nebo vlny, kterých je kolem dostatek), tak i folklor člověk tvoří bezprostředně a neangažovaně, sám pro sebe, nebo pro nejbližší komunitu (pro dítě v kolébce, kamarády sekáče na loukách, chasu v krčmě u muziky). Do folkloru (z důvodu jeho izolovanosti) pronikají vnější vlivy jen pozvolně (někdo jel třeba na vojnu a donesl zpět cizí píseň, to se ale stává jen v nevelkém procentu celkové tvorby). Taky nikdo neskládal písně s cílem vyjádřit svou politickou pozici, nebo „provokovat vrchnost“ (jako dnešní protestsongy písničkářů). Folklor popisuje jednoduché a bezprostřední pocity a události, které člověk zažíval a které jej obklopovaly (i když často zahalené do metafor).  Proto je folklor jako zdroj informací o tradičním životě a starém způsobu myšlení tak hodnotný – jde do jisté míry o „nejčistší“ možný pohled do uvažování člověka, pokud možno „nezkaženého“ technickým pokrokem, stykem s ostatními národy a žijícího v těsném sepjetí se samotnou zemí. V teorii bychom se studiem duchovní lidové kultury tedy měli být schopni dopátrat kromě jiných věcí i samotné „podstaty“ jednoho národa, té nejryzejší definice toho, co to znamenalo a znamená být Čechem, Slovákem atd. Úskalím takového snažení je fakt, že folklor nestál na místě a samozřejmě se pomalu vyvíjel, jak nezávisle, tak i pod vlivem historických událostí a společenských změn. Nikdo nežil ve vakuu a byla by chyba si lidovou tvorbu a život, ve kterém vznikala, absolutizovat nebo idealizovat. „Čistota“ folkloru tedy není jednoznačná a vše je potřeba brát s rezervou.

Pojem „národní“ – Často také slýcháváme pojmy „národní píseň“, „národní kroj“ apod. Z odborného hlediska jde spíše o emocionálně zatížené konstrukty, které navíc příliš nic konkrétního neznamenají a osobně bych nedoporučoval je ve spojení s lidovou kulturou vůbec používat. Slovo „národní“ totiž v dnešním chápání odkazuje k pojetí národa, jak jej chápali národní buditelé a obrozenci 19. stol., kteří podstatu národa hledali právě v „tradiční“ lidové kultuře, definované hlavně jazykem. Časem pak došlo v běžné mluvě obyvatelstva ke smíšení těchto pojmů. Přispělo tomu nepochybně i pomíchání pojmů s východoslovanskými jazyky, ve kterých slovo „narod“ znamená „lid“, a tak si lidi zafixovali vystoupení sovětských souborů a jejich „narodnyje pesni i tancy“ jako „národní písně a tance“. Takže: slovo národní neznamená a neznamenalo lidový, jde o chápání národa jako jednotu kultury a státu, jako bylo zvykem v 19. stol.; jde o pojem značně politizovaný a za sebe bych rozhodně nedoporučoval jej ve spojitosti s folklorem používat.

 

Záměna tradice a lidové kultury s politickým národem je často
charakteristickým prvkem nacionálně orientovaných států.
Třeba ukrajinští prezidenti se často prezentují oděti do typických
vyšívaných košil, čímž chtějí akcentovat svou sounáležitost
se svými poddanými (Já jsem přeci jeden z vás! Obyčejný člověk!).

Lidovka a nový význam pojmu „lidový“ – Mezi pojmy, které kolují v běžné řeči, slýcháváme také „lidové umění“ a „lidovka“. Pojmy se vžily v průběhu 20. stol., kdy z různých společenských a politických důvodů probíhaly snahy napsat znaménko rovná se mezi lidovou kulturou a profesionálním uměním (což nelze, tyto dvě oblasti se navzájem vylučují). Ve snaze dokázat, že „tvorba lidových umělců je na stejné výši jako u profesionálů, ne-li výše, a tedy je náš národ duchovně bohatý“, nebo ve snaze dokázat, že „lidové spodní vrstvy mají bohatou a uvědomělou tvorbu a jsou tedy jako třída připraveny vzít otěže dějin a vést pracující masy kupředu, zpátky ni krok“, se tak vyvinul fenomén „lidového umění“. Lidové umění není folklor ani hmotná lidová kultura. Označuje pokleslou, nepříliš umělou a často kýčovitou tvorbu, která se snaží tradiční prvky napodobovat, avšak neznale a hrubě. Lidové umění je barevně natřená branka u plotu, náhodné kytičky namalované na okenice, prapodivná ozdobná dřevořezba na soustružené flétně, vlastnoručně vyšívaný květovaný vzor na džínech, nebo trapná plytká napodobenina lidové písně od místní jarmareční folkrockové kapely (ahoj, Flerete). Pojem „lidové umění“ je ve své podstatě jemně urážlivý a poukazuje na to, že něco je uděláno nepříliš vkusně a propracovaně, tak nějak „hloupě“. Lidovka má význam podobný: jde o profláklou nenápaditou odrhovačku, ve které se buď ztratily veškeré původní významy, nebo jde o ve skutečnosti autorskou píseň napodobující folklor, což si ale už nikdo nepamatuje. Užívaje pojmy lidovka a lidové umění tedy můžete spíše sofistikovaně někoho urazit, tak to klidně udělejte.

 

Lidové umění je často charakterizováno přeplácaností
a kýčem. Má to kořeny ve stereotypních představách
o idylickém a malebném životě na venkově. Moravský
nacionalistický transparent se sice nachází už na hraně
lidového umění a obyčejného nevkusu, ale chtěl jsem se o něj
s vámi podělit i tak. Malované chaloupky jsou ze Sobíňova.

 

4. O profesionálech a lidových tvůrcích

Jak už jsem několikrát naznačoval, mezi lidovou a oficiální (vysokou, profesionální, masovou) kulturou trvá neustálý konflikt. Slavný myslitel Jan Ámos Komenský i jeho absolutně neslavný krajan, nádeník Janek Buček, tvořili sice zároveň, ale tvořil každý ve svém vlastním stylu a z různých důvodů. Komenský, coby široce vzdělaná a pokrokově uvažující osobnost, ve své tvorbě jednak vycházel z tradice filozofického a uměleckého dědictví podobných velkých myslitelů před ním a jednak měl ve své tvorbě jasný záměr, přesahující samotnou potřebu tvořit – chtěl ovlivnit své současníky a ty, kteří přijdou po nich. Chtěl změnit svět svými myšlenkami, vyjadřoval se k aktuálním problémům společnosti. Tyto „vysoké“ ideály byly Janu Bučkovi naprosto cizí. Janek Buček žil ve svém relativně jednoduchém světě praktického pracovního života, přímočarých rodinných vztahů a osobních emocí, které měl jednoduše potřebu vyjádřit a popsat v písni či anekdotě. Tvořil v tradici toho, co jej od malička obklopovalo – jak zpíval jeho děd, tak podobně zpíval i on. Všichni okolo to měli přesně stejně. Chtěl-li Janek frajeřit před děvčaty nebo kamarády, vymýšlel samozřejmě nové verše nebo taneční figury, ale všechny byly pevně zaklíněny v tradici, která provázela lidové vrstvy od kolébky až po rakev. Lidové prostředí, jsa izolované a převážně nevzdělané, bylo velmi konzervativní – inovace v hospodaření i v kultuře se prosazovaly jen pomalu. Tím lidová kultura zajišťovala stabilitu vlastního systému a „chránila se“ před jakýmikoli rychlými změnami, které viděla jako samozřejmé nebezpečí. Venkovské komunity zůstávají v mnoha ohledech velmi konzervativními dokonce i dnes, v době globalizace, všudypřítomné komunikace a obecně rozšířené gramotnosti.

Takže zatímco profesionální umění je založeno na umělecké preciznosti, kombinaci mnoha vlivů a uměleckých směrů a umělec chce pomocí něj změnit okolní svět (smýšlení čtenáře, posluchače apod.), folklor je založen na jednoduchosti a bezprostřednosti (upřímnosti), je vždy hluboce a dogmaticky zaklíněn v tradici a věnuje se tématům osobních pocitů a neklade si žádné vyšší filozofické cíle než upřímné vyjádření sebe sama.

Jedním z praktických výsledků úporné sběratelské
práce Leoše Janáčka bylo i přepracování lidové písně
do vážné hudby. Předloha se od adaptace ale samozřejmě
liší radikálně. Profesionální a lidová tvrorba se tedy ovlivňují
také navzájem - jen je otázkou v čem a v jaké míře.

Spousta myslitelů se snažilo a i dnes snaží nalézt ve folkloru důkaz hluboké duchovnosti, vyspělosti, či srdnatosti obyčejného člověka, který se má takto stát základem národa, věrovyznání, či ekologické uvědomělosti. Jde o naivní pokusy napsat znaménko „rovná se“ mezi myšlení člověka z venkovské lidové komunity a myšlení dnešního urbanizovaného jedince. Folkloru nejsou vlastní vysoké filozofické ideály ani jakákoli abstraktní „uvědomělost“. Folklor je jednoduchá tvorba s praktickou funkcí – ne odkaz zesnulých kmetů nebo objektivní kronika zapomenutých časů. Jak jsem však už naznačoval, folklor samotný má i přes toto všechno obrovskou hodnotu pro naše poznání okolního světa, dějin i dalších témat.

 

5. Dva typy folkloru

Jak již bylo na začátku řečeno, lidová a masová kultura se v 19. století začaly stále těsněji a těsněji prolínat. Historické příčiny této změny jsme krátce pokryli také: industrializace, vzrůstající gramotnost běžného obyvatelstva a jeho zvýšená migrace měly za následek ukončení relativní izolovanosti lidové venkovské komunity. Materiální i duchovní izolovanost je ale jednou z nezbytných podmínek pro samotnou existenci lidové kultury – a jakmile dějiny došly k bodu, kdy se začala situace ve společnosti měnit, lidová kultura se nenávratně začala měnit také. Důsledky této změny, která se započala v předminulém století a dodnes ještě není ukončena, vidíme všude kolem sebe. Abychom tedy pochopili, co to je folklor dnes, jaké má před sebou možnosti a kam reálně spěje, bude dobré krátce rozebrat a ilustrovat tento mechanismus vzájemného prolínání lidové a městské kultury, zkrátka říct si, jak to všechno vypadalo.

Začneme s tím, že nehledě na svou izolovanost se lidová kultura přeci jen vyvíjí sama. Nejde o žádné převratné změny, nebo okamžité revoluční inovace, nicméně postupem času se způsob života proměňuje. Ve středověku tehdejší nízce rozvinuté technologie a izolovanost venkovské komunity její vývoj (který je jinak přirozeným stavem všech věcí na světě) jen zpomalily a zakonzervovaly. Folklor se ale vždy nacházel v procesu pomalé změny a je třeba jej vidět a chápat jako živý a dynamický fenomén, ne jako statický jev. Hmotná i duchovní lidová kultura se tedy časem měnila i bez vnějšího zásahu: např. dudy, typický a kdysi široce oblíbený lidový nástroj v některých oblastech, byly časem zaměněny technologicky dokonalejším a praktičtějším klarinetem. Způsob polního hospodaření se pomaličku vyvíjel směrem k dokonalejším metodám – např. brambory, které byly kdysi na našem území neznámé, jsou dnes nedílnou součástí kterékoli lidové kuchyně. Do tohoto líně plynoucího světa pak jednoho dne přišel člověk, který si říkal etnograf.

Sběr lidové hudby, Rumunsko.

Tento zvláštní člověk z města se objevil ve vsi a začal chtít po lidech, aby mu zazpívali, zatancovali, nebo mu něco vyprávěli. Stávalo se, že strkal nos i do soukromých věcí, do kterých mu absolutně nic nebylo: chtěl vědět podrobnosti o pohřbech, svatebních rituálech a dalších zvycích. Prostý obyvatel venkova, který se náhle a nevysvětlitelně stal terčem pozornosti těchto vzdělaných a uhlazených pánů, sice příliš nechápal, proč by jeho popěvky a hraní na skřipky měly být nějak extra zajímavé, ale všichni tvůrci, ať už lidoví, nebo profesionální, jsou od přírody trochu exhibicionisté, a tak většinou ochotně předváděli a vyprávěli etnografům, co se od nich chtělo. Časem se začali předhánět, vymýšlet nové a nové historky, čistě z toho důvodu, že chtěli vyniknout nad ostatní a být pro pana profesora zajímaví. Ten zatím zapisoval ostošest. Někteří lidoví hudebníci byli časem zváni na festivaly a setkání obrozenecké veřejnosti do měst, kde měli vystupovat a předvést své umění vzdělancům z města. Vesnice začala s městem kontaktovat mnohem těsněji – o venkovskou kulturu začal být zájem. A tady někde byla založena první příčina, kvůli které se začala lidová kultura radikálně měnit. Lidový tvůrce postupně přestával tvořit jen sám pro sebe a pro svou komunitu – ale začal své umění upravovat podle toho, co viděl, že funguje u obecenstva ve městech. Zároveň tím, jak se více a více lidí dostávalo do měst (za prací, na trhy apod.), se do původně izolované venkovské kultury dostávaly nové vlivy, které v ní do té doby nebyly: jiné typy písní, jiné hudební a výtvarné postupy. Kultura městská a venkovská začaly pomalu splývat. Je to proces objektivní a přirozený: člověk vidí něco, co mu přijde dobré a zahrne to do vlastní tvorby (a platí to oboustranně, město nepohltilo ves, spíše se vyrovnávaly rozdíly). Folklor se tedy od 19. stol. začal radikálně měnit a s postupující urbanizací i mizet a splývat s kulturou města.

Na místo staré lokální a národní uzavřenosti a žití z plodů vlastní práce přichází všeobecné propojení a všeobecná závislost jednoho národa na druhém. Týká se to stejnou měrou jak hmotné, tak i duchovní tvorby. Výsledky duchovní činnosti jednotlivých národů se stávají společným dědictvím. Touha akcentovat a upřednostňovat striktně „národní“ specifika začíná být stále více nereálná a z množství národních a místních literatur se vytváří jediná světová lieratura.

                                                     (Z díla jistého klasika, 1848)

Jak postupovala gramotnost a zvyšoval se vliv obrozeneckých snah ve společnosti, začala se lidová kultura místy ztotožňovat s vysoce morální a čistou ideou národa a vlasti. V zemích se zakládaly vlastenecké spolky a ve městech i na vesnicích se to projevilo vytvářením folklorních souborů, které vycházejí jednak z tradice žijících pamětníků a jednak už i z etnografických prací sběratelů, kteří kdysi „prvotní“ lidovou kulturu zachytili. Soubory měly velkou popularitu a vystupovaly se svými písněmi a tanci na slavnostech i při jiných příležitostech. Tato situace, která u nás dosáhla svého plného rozmachu za první Československé republiky, přetrvává dodnes. Všichni to známe: když se řekne folklor, tak si představíme tanečníky v malebných krojích, hopkající na pódiu v rytmech cimbálové muziky. Problém je v tom, že tato inkarnace lidové kultury se už za folklor považovat nemůže. Aby byl folklor folklorem, musí být živý. Pokud hopkáte na pódiu pro obecenstvo, nejde o folklor, ale o jeho interpretaci. Někdejší duchovní lidová kultura totiž zpravidla neznala pojem „čtvrté stěny“ – mezi umělcem a obecenstvem byla velmi tenká a rozmazaná hranice, často se tyto dva světy vyloženě prolínaly (rituálu se účastnili všichni, nebyla to show; do tance se zapojoval každý jak uměl, do zpěvu rovněž apod.). Princip divadla, jak jej známe dnes, tedy že existují profesionální herci a obecenstvo, které vnímá jejich výkony, není pro folklor typický. Avšak dnešní folklorní soubory, jak je známe, jsou jen divadlo. Je to zakonzervovaná podoba kultury, která kdysi existovala, ale dnes už vymizela a jen jako vzpomínku ji předvádějí profesionální i amatérské soubory po celé zemi, pro naši potěchu, většinou bez přímé účasti diváků a jen jako umělecké představení.

Vystoupení legračních exemplářů, na které
se chodí dívat do muzea dnešní normální člověk,
který se ale této úsměvné taškařice sám
účastnit u sebe ve městě nebo vsi nebude.

Zatímco živá a spontánní lidová kultura ve 20. stol. pomalu mizela a byla zaměňována kulturou masovou (např. rozšíření rádia na venkově tento proces neuvěřitelně urychlilo), statický a zakonzervovaný předváděný folklor zůstával populárním. Obecenstvo si časem zvyklo, že folklorní vystoupení jsou něco jako taneční historická show, na kterou se chodíte dívat, ale ve skutečnosti se toho bezprostředně neúčastníte, necháváte to na sebe jen působit, jako film, fotografii. Toto byla nová, druhá podoba folkloru. Kromě toho starého folkloru autentického (skoro vymizelá spontánní lidová kultura), tu byl folklor interpretovaný (také známý jako folklorismus). Takže až uvidíte třeba televizní přenos masové estrády Zem spieva, tak se mezi hopsáním a jucháním v dokonalých krojích a ve svitu reflektorů zamyslete, nakolik je v tomto pořadu přítomen ten starý, upřímný a bezprostřední svět, ze kterého se tento fenomén zrodil. Není nutné být študovaný etnograf, aby člověk viděl, že Zem spieva je opravdu už pouze prázdný folklorismus a s někdejšími strýci a tetkami, sedícími na lavičce u plota, už má spojitost opravdu jen formální.  Folklor musíte žít, ne se na něj jen chodit dívat jako na exotické zvíře do zoo.

S folklorismem se často pojí také neadekvátní uchopení látky, kterou hudebníci a tanečníci zpracovávají. Rozdíl mezi folklorem a folklorismem je totiž i ten, že v lidové kultuře hraje na skřipky mladík, co pracuje v lese nebo ve mlýně a nedocházel ani do ZUŠ (natož na konzervatoř). To neznamená, že jeho hudba bude zahraná hrubě a neuměle, ale rozhodně nezahraje pasáže z vážné hudby (je zvyklý na jiný styl hry). V dnešních folklorních souborech ale většinou muziku obstarávají vyučení a studovaní hudebníci a tím se jejich „lidová“ hudba někdy posunuje do vod úžasných hráčských výkonů, bezchybných sól a brilantních pěveckých projevů. U tance a krojů je to stejné. Neříkám, že je tomu tak vždycky, je spousta souborů, které se snaží věrohodně a svědomitě rekonstruovat to, co se jim skrze mlhu dějin dostalo od předků. Jenže stejně tak je mnoho souborů, které jsou tak dokonalé a umělecky vytříbené, že to prostě nefunguje ani jako divadlo, jelikož přirozenost a nenucenost se vytrácí do neznáma. Příkladem takového striktně uměleckého přístupu by mohl být třeba VUS Ondráš, který se sice prezentuje jako profesionální umělecké těleso, ale většině diváků těžko dojde, že skutečný folklor by byl o něčem jiném. Nechci ale absolutizovat, tendence k přeumělkování tu určitě je, ale také ne vždycky.

Se škrobeným vystoupením pro potěchu diváků ve skanzenu
se nabízí srovnání třeba s Malankou (oslavami nového Roku
na Ukrajině). Lidi si dělají kostýmy sami, inovují, zapojené jsou stovky osob,
oslavy probíhají přímo na ulici. Řev, oheň, hudba a hluk.
Doporučuji si inscenovaný průvod ve Valašském muzeu srovnat
s táhnutím smeček vzteklých psů ulicí (na konci videa), abychom
plně pochopili, co to je folklor a co je jeho divadelní nápodoba.

Nejeden myslitel či folklorista si už položil otázku: ale proč došlo k tomu, že lidová kultura, to nevinné, čisté a upřímné zobrazení lidského života, lidské radosti a hoře, proč tato kultura vymizela? Proč byla kontaminovaná pokleslou městskou spotřební kulturou a znásilněna do podoby pitvoření se na pódiu pro snobské obecenstvo? Odpovědi na tuto otázku podle mé vlastní zkušenosti závisí od člověka, který ji formuluje a takové odpovědi bývají přibližně 3 (a všechny mylné):

1. Může za to trapné národní obrození, které lidovou kulturu použilo jen jako svůj nástroj pro politické cíle, aby zrealizovalo své naivní představy o národě a národním státě. Obrozenci byli prostě tupí a neuvědomovali si, že svojí sběratelskou činností nenávratně poškodili úžasný duchovní a moudrý svět venkovského člověka.
2. Můžou za to proklatí komunisti, kteří folklor zpolitizovali, zoficiálnili a snažili se ho použít pro své politické cíle. Zároveň zničili nádhernou tradiční venkovskou kulturu svojí kolektivizací a z folkloru se tak stala pouhá zmrzačená vzpomínka na to, jak lidé kdysi žili pěkně, zbožně a čistě.
3. Můžou za to technologie, které byly vymyšleny pro vydělávání peněz. Kdyby lidi nebyli chamtiví a nevymysleli vlaky, továrny, obchodní centra, rádio a internet, tak by lidová kultura a nádherný život ve spojení s přírodou existovaly a my šťastně také, v nich.

Každá z těchto odpovědí je zavádějící, povrchní a zatížená idealizací těch nebo oněch prvků v našem životě. Avšak, jelikož máme za sebou historickou exkurzi v prvním dílu, kde jsme si řekli o tom, odkud se lidová kultura vzala a jak se vyvíjela, je jasné, že ani jedno z těchto vysvětlení nedává objektivní příčinu „degradace“ lidové kultury. Navíc – jde vůbec o degradaci? Nové technologie ovlivňovaly lidovou kulturu vždy a všude – proces se za posledních 200 let jen urychlil. To samozřejmě neznamená, že lidová kultura vymizí úplně, ona se jen promění a bude vypadat jinak, bude mít jiné vlastnosti. Technologický pokrok je objektivní historický proces, který nemůžeme odmítnout nebo strhnout nazpět. Život plný nemocí, fyzické práce od slunka do slunka a nulové životní perspektivy ve středověku by se navíc asi nikomu z takových idealistů moc nelíbil. Vinit ze všeho zase naivní obrozence nebo zrůdné komunisty je rovněž úhybným manévrem a řešením si vlastních komplexů. Obrozenci byli produktem své doby, mysleli a jednali na základě svých znalostí, zkušeností. Pro komunismus to platí také. V dějinách to nikdy nefunguje tak, že si prostě zlý černokněžník (básník nebo předseda JZD) najednou usmyslel, že něco udělá a hop, udělal to. Procesy, kvůli kterým se lidová kultura začala měnit, byly započaty dlouho před obrozenci a vesnice se začala radikálně měnit dlouho před kolektivizací. Analogické procesy probíhaly a probíhají navíc s lidovou kulturou ve všech koutech světa, nehledě na místní reálie nebo politické ovzduší. Všechny proměny lidové kultury, ať už je vnímáme jako degradaci, nebo ne, jsou objektivním historickým procesem, který žili naši předkové a který dnes žijeme i my. Degradace je navíc subjektivní hodnocení jevu: lidová kultura ve skutečnosti spíše pouze mění své vlastnosti.   

Folklorní hudební tvorba měla velký vliv na dnešní populární hudbu: rock, pop, rap a další žánry, které se z nich dále vyvinuly. Stalo se to tak, že se lidová hudba evropského a černošského obyvatelstva (hlavně anglická a irská z jedné strany a spirituály ze strany druhé) Severní Ameriky v 18.-19. století postupně smísila a vznikly tak právě žánry country a blues, které poté (spolu s dalšími žánry ve 20. stol.) na křídlech kapitalismu dobyly svět. O „návrat ke kořenům“ se od té doby ve své tvorbě pokoušelo mnoho umělců a mimo jiné je takovým pokusem o návrat i žánr folk, u kterého došlo v procesu jeho popularizace k obrovskému rozmazání významu. Bob Dylan i Čechomor hrají folk, nicméně vyznění obou těchto těles je naprosto odlišné. Žánr folk je výsledkem nového pohledu na folklor, výsledkem „cesty zpět“, výsledkem otázky „a co se stane, když zahraju tuhle starou písničku v našem stylu?“. Každý hudebník uchopuje původní folklorní materiál po svém a nutno podotknout, že výsledky bývají opravdu pestré: pokusy zkombinovat slovanský folklor s jazzem (které dopadají absolutně odporně, ale o tom zase někdy jindy), násilné a nekompetentní snažení polských Percival zahrát „hrubou a drsnou historickou hudbu“, jednoduchou i složitější rekonstrukci lidové písně od ukrajinských Бурдон, i experimentální aranže lidových písní polské Kapely ze wsi Warszawa. Každý zkouší původní materiál přepracovat podle svých schopností a cílů. Kde ale končí inovace a začíná lámání lidové písně přes koleno?

Ponk Trio slouží jako typický příklad ohýbání původní
předlohy přes koleno. Hudebníci chtějí prostě experimentovat
a hrát to, co se jim zdá dobré - aniž by měli jakýkoli cit
pro to, co je v písni důležité a co ne. Výsledkem je zmatečný
paskvil.

Na tuto otázku dáme těžko konkrétní odpověď teď, během takto krátkého zamyšlení, ale některé obecné kontury se nám už během našeho rozumování, myslím, odhalily. Osobně bych za příklad neadekvátního uchopení folklorního materiálu uvedl třeba různé pokusy o skloubení folkloru a experimentální hudby, blues, nebo jazzu. Snaží se o to překvapivě značné množství interpretů a výsledky bývají dle mého názoru zpravidla rozpačité. Ilustroval bych ten problém malou analogií. Pokud má někdo rád halušky s brynzou a zároveň i pizzu, mohl by se rozhodnout udělat třeba haluškovou pizzu? Proč ne? Takže zadělá těsto na pizzu, uvaří halušky, rajčatový základ posype haluškama, k tomu přihodí mozzarellu a nakonec ještě potře brynzou. Všechno zapeče a hoplá, máme tu haluškovou pizzu, která v sobě snoubí tradiční prvky karpatské kuchyně a kuchyně italské, zároveň je to však moderní oblíbené jídlo, které má rád přece každý. Ve finále tu nemáme ale ani tu pizzu, ani ty halušky. Chuťově si to můžete představit (či dokonce vyzkoušet doma) sami. Podobné věci se dějí s folklorem, který se snaží hudebníci našroubovat na jiný žánr, aniž by chápali, nebo si ujasnili, kde konkrétně můžou tradici ohnout a kde už ne. Zkombinovat např. slovenský folklor s jazzem je od počátku rozhodnutí plné protikladů, neboť základem folkloru obecně je jednoduchost a základem jazzu je experiment a složitá struktura. Tyto dvě věci se vylučují a jedna z nich musí ve finále ustoupit. Další věcí je melodika. Nejsem muzikolog a nemůžu tedy nabídnout chytrou věcnou výtku že v čem přesně je nesoulad, ale obecně takto: blues a jazz vychází z melodiky černošského obyvatelstva USA, zatímco melodika např. kozácké písně ve folkloru jihoruském je naprosto odlišná. Nevyhnutelně se tyto dva světy budou ve finálním produktu bít. Proto zní většina experimentů s lidovou písní rozpačitě, nebo přímo neadekvátně. Bývá ohnuta samotná podstata, která lidovou píseň definuje. Jednotlivý nástroj může být zaměněn. Pořadí slok může být pozměněno, slova mohou být poupravena pro nějaký jiný záměr. Ale třeba s přednesem písně už je to horší – představte si, že Louis Armstrong svým typickým chraplákem zpívá Na Kráľovej holi v rytmu reggae. Zkrátka, je potřeba pozorně promyslet, které prvky jsou pro konkrétní píseň stěžejní a které jsou zaměnitelné. Tuto práci si myslím někteří hudebníci nedávají, prostě chtějí tvořit to, co jim samotným přijde dobré. Což nemusí být nutně zle, jenže ať se pak nediví, že je někdo zjebe za „znásilnění“ lidové předlohy. 

 Adekvátní zpracování lidové písně je ale možné.
Když se zachovají důležité prvky, které ji definují,
jako prostota a procítěnost (ne pitvoření,
jako předvádějí pánové z Ponku).

Jestli je ale inovace folklorního materiálu věcí takto zapeklitou, náročnou a nejistou, neměli bychom se na to prostě vykašlat a zůstat u konzervovaného folklorismu, který se osvědčil v minulém století? I když jsem osobně velmi kritický k většině inovačních pokusů, i přesto jsem ve skutečnosti pro inovaci a vývoj. Konzervovaných naškrobených hopkacích souborů na pódiích je dost a dost. Měli bychom se snažit původní materiál v naší tvorbě rozvíjet a dávat mu podobu, adekvátní dnešní době. Je jen potřeba si samozřejmě ujasnit, jak to udělat, abychom nedopatřením nevyhodili z okna i prvky, které konkrétní lidový projev definují. Nehledě na snažení všech dnešních profesionálních hudebníků, kteří se rozhodli přepracovat lidový materiál ve jménu masové popularity a zisku, ve společnosti pod oficiálním proudem dále bují tvorba neprofesionální. Živý folklor dodnes existuje, i když v pozměněné podobě. Je totiž ve skutečnosti jedno, jestli se hraje etnograficky zachycená lidová píseň, nebo flák od Valdemara Matušky. Pro folklor je nejdůležitější strhnout čtvrtou stěnu mezi hudebníkem a posluchačem. Je důležité proměnit hudbu, tanec, vyprávění a zvyky ve společný tvůrčí proces který realizují a účastní se ho všichni. Takže i když dnes živý folklor není vidět tam, kde bychom ho očekávali (ve skanzenech a na slavnostech), existuje a lze jej vytvořit a zažít – a může to udělat kdokoli. Folklor musíte žít sami, ne se na něj chodit dívat do muzea.

Snad bych tímto svým malým referátem mohl vnést trochu porozumění do případných debat o folkloru a o formách umění, které z něj přímo či nepřímo čerpají. Také tím snad trochu omezím možnosti manipulace různých politických hnutí (ahoj, Moravané), které používají folklor jako argument pro vyvolání slzičky hrdosti u svého potenciálního voliče, aniž by reálně předkládaly nějaká hmatatelná řešení reálných problémů. Stejné platí i pro ezokejklíře a mystiky a v neposlední řadě i pro mé milé kolegy hudební recenzenty, kteří se slovy folklor a lidové umění ohazujou jako horkou bramborou a snaží se tím přesvědčit důvěřivého čtenáře o svém vytříbeném vkusu a svých hlubokých znalostech naší minulosti a našich niterných prožitků, zatímco reálně svým termínům nerozumí. A na závěr si dovolím už jen malé patetické vybídnutí: strhněte čtvrtou stěnu a žijte folklor!

*    *    *    *    *    *    *    *

UŽITÉ ZDROJE:
Fotografie:
Sedící Finové jsou z polského archivu Narodowe archivum cyfrowe
Rytina středověkých vztahů: autorem je Rodericus Zamorensis a jmenuje se (asi "Speculum Vitae Humanae", z roku 1479.
Ruské město, šlechta a poddaní: nenám ponětí, nenašel jsem od koho to je ani z jakého roku. Ehm.
Fotografie koňské lebky je z etnolingvistického slovníku Slavjanskije drevnosti (1995)

Co se videí týče, rozhořčené dopisy posílejte uploaderům.

K obecnému a základnímu seznámení s problematikou folkloru bych doporučil publikaci Milana Leščáka a Oldřicha Sirovátky Folklor a folkloristika (O ľudovej slovesnosti), 1982.