I když v našem mediálním prostoru problém ukrajinského
konfliktu ustoupil do pozadí a žurnalisté se rozhodli, že už je načase zabývat
se taky něčím jiným a novým, samotná Ukrajina jím samozřejmě stále aktivně žije,
přičemž boje se neodehrávají jen na samotných bojištích, ale především
v hlavách ukrajinských a ruských občanů. Do českého veřejného prostoru se
z Ukrajiny čas od času pašují všemožné propagandistické bláboly a co se
jejich obsahu týče, tak od pitomostí z Ruska jsou většinou
k nerozeznání. Je to například relativizace zločinů nacistických
kolaborantů, snaha zakrýt i ty nejmenší úspěchy Sovětského svazu, na kterých se
podíleli Rusové i Ukrajinci společně a snaha vykládat dějiny 20. století ve
východní Evropě výhradně skrze nacionalismus (tedy „všichni okolo ubohé
Ukrajině ubližovali, proč, protože jsou to svině, hlavně Rusáci). Kromě těchto
v poslední době pravidelně se opakujících zprávách jsem si nedávno všiml
dalšího nového trendu v ukrajinské nacionální politice: šíření tvrzení, že
RUSOVÉ NEJSOU SLOVANÉ (a tedy neexistuje mezi Rusy a Ukrajinci žádné logické
pojítko, žádný styčný bod). No a jelikož slovanství je jakési obecné téma,
které tímto blogem prochází, rád se pustím do analýzy této nové skvělé
ukrajinské rétoriky.
Slovanství jako pojem
Slovanství jako nadnárodní pojem bylo vytvořeno v 19.
století jako propagandistický nástroj obrozeneckých hnutí v Evropě. Tehdejší
myslitelé chápali, že slovanské národy se nikdy nestanou rovnocennými, pokud
nebudou schopni konkurovat těm, kteří je ovládají. Logický první krok
k tomuto cíli byl vytvoření a kodifikace životaschopného jazyka, skrze
který by se realizovalo vzdělávání obyvatelstva a který by fungoval jako
srozumitelné pojítko a rozdělovací čára mezi např. Čechy a Němci. Slovanství
v chápání obrozence se tedy definuje primárně jako vlastnost, závislá na
jazyce: kdo mluví slovanským jazykem (polsky, bulharsky, srbsky), je Slovan.
Druhý způsob klasifikace Slovanství je genetický. Vychází
z předpokladu, že pokud kdysi v historii byli Slované jednotní a žili
pospolu, tak bychom se měli být schopni dopátrat na základě DNA určitého
genetického vzorce, který by při porovnání s tím vaším potvrdil: „ano,
jste Slovan“.
Oba systémy však mají vážná omezení. V případě jazykové
teorie narážíme např. na tento problém: klouček z Libye je adoptován do
polské rodiny, kde si vezme za manželku Švédku, která tam byla na dovolené. Oba
jsou však natolik zakořeněni do polské kultury, že jejich děti už mluví
naprosto plynule polsky a kulturně se jako Poláci identifikují. Jsou jejich
děti Slované? Genetická teorie naráží na stejnou komplikaci – hypotetický syn
Uganďana, žijící 50 let v Bělorusku, je známým odborníkem řekněme
v oblasti těžby uhlí, ovládá perfektně ruštinu i běloruštinu a
v Ugandě v životě nebyl, podle genetické teorie není a nikdy nebude
Bělorusem, nehledě na životní styl či cokoli jiného.
Každý, komu funguje půlka mozku, uzná, že genetická i
jazyková koncepce Slovanství je nedostačující (i proto mě dovede vždycky
vytočit článek někde na netu že „GENETICI POTVRDILI, ŽE ČEŠI NEJSOU SLOVANÉ“).
Jediný systém, který je slovanství schopen pojmout, je koncepce kulturní.
Všechny slovanské národy si s sebou nesou jisté společné rysy, které se
projevují v jejich kultuře, způsobu obživy a životním stylu. Slovanské
kultury můžeme studovat srovnáváním lidové kultury a folkloru, frazeologismů
apod. Proces takového studia je poměrně namáhavý a zdlouhavý a přináší
výsledky, které nejsou příliš využitelné pro reklamu nebo politická hesla
(např. nemůžeme určit, že všichni Slované mají modré oči, a tak kdo má jiné, ať
se pakuje pryč). Společné rysy samozřejmě slovanským kulturám nebránily a
nebrání v tom, aby spolu vesele válčily ostošest.
Něco dějepisu
Teď, když jsme rozebrali, co to teda slovanství vlastně je
(vím, žádná konkrétní jednoduchá odpověď jako třeba blond vlasy a modré oči tu
nebyla, je mi líto :-( ), je potřeba udělat menší exkurzi do dějin východní Evropy,
do doby slovanské.
Třebaže názorů na původ Slovanů je více, obecně přijímaný a dle
mého názoru jediný seriózní je následující: v oblasti lesostepi ve
východní Evropě, přibližně mezi řekami Vislou a Dněprem, žil nepříliš početný
kmenový svaz, který mluvil společným jazykem a zabýval se primitivním
zemědělstvím. Přes tuto oblast se na počátku prvního tisíciletí n. l. přehnala
vlna válek, známá jako stěhování národů. Slovanské kmeny se tehdy setkaly
s Huny a Góty, kteří jim kromě genetického materiálu předali i části svých
kultur. O několik set let později, kdy se Slované pomalu rehabilitovali
z prožitých katastrof, se začíná malá populační exploze, nevelké území
slovanských kmenů je již nedovede uživit, a tak se neustále rostoucí
obyvatelstvo začíná „rozpíjet“ do všech světových stran. Slovo „rozpíjet“ jsem
nepoužil náhodou, neboť šlo zpravidla o kolonizaci nenásilnou, kdy Slované
prostě osidlovali území, která byla již dříve opuštěná. Tak se zrodily tři
větve slovanské rodiny: Slované západní, jižní a východní.
Na východě, na území dnešní Ukrajiny, Běloruska a jižního a
západního Ruska se brzy formuje stát, kterému se bude později říkat Kyjevská
Rus a který ovládá obchodní cestu ze Skandinávie do Řecka a arabských zemí.
Kyjevská Rus byla těsný svazek více či méně autonomních knížectví, ve kterém se
mluvilo tzv. obecným východoslovanským jazykem (ruština ani ukrajinština tehdy
ještě vůbec neexistovala) a psalo se staroslověnštinou. Je důležitým faktem, že
pojmy Ukrajina a Rusko tehdy vůbec neexistovaly (slovo Ukrajina se objevuje až
někdy ve 12. stol., ve smyslu „okraj, země na okraji“ a než se vyvine ve
skutečný zeměpisný pojem, uplyne dalších pět století). Na Kyjevské Rusi
žilo na obrovské ploše poměrně málo obyvatel – hustota osídlení nebyla vysoká a
obyvatelstvo samotné se skládalo ze tří etnických komponentů: byli to Slované
(hlavní zemědělská masa), Skandinávci (kteří realizovali obchod s nakradeným
zbožím z Evropy a prodávali ho Řekům) a ugrofinské kmeny v lesích na
severu země (většinou lovci a sběrači). Nehledě na nesporné rozdíly mezi
kulturami byla Kyjevská Rus schopna existovat po několik století bez jediného
konfliktu na základě etnických neshod. Její kultura byla hluboko zapuštěna do
evropského prostředí, o čemž svědčí archeologie a písemnictví. Konec Kyjevskému
státu přišel spolu s koncem důležitosti obchodní cesty ze severu na jih,
kdy země přestala vydělávat, jednota mezi knížaty ztrácela smysl a pomalu se
začala rozpadat. Konečný úder mongolské hordy pak definitivně ukončil období
prvního východoslovanského státu a teprve za dalších 200 let se na lesnatém
severu objevuje nový kandidát na vedoucí pozici mezi východními Slovany –
Moskva.
Zůstává nesporným faktem, že slovanské obyvatelstvo se záhy
po porážce ve válce s Hordou začalo živelně stěhovat na sever, do lesů,
kde tatarská jízda nebyla tak efektivní a kde žily ugrofinské kmeny, se kterými
se Slované nenásilně mísily. Zdůrazňuji, že nenásilně – neexistují žádné
archeologické prameny, které by potvrzovaly ozbrojený konflikt. Tito migranti,
kteří se usídlovali na ruském severu, se později stanou dnešními Rusy, zatímco
lidé, kteří zůstanou v jižních lesostepních krajích, se stanou dnešními Ukrajinci.
Ukrajinští vědci zjistili
Nová rétorika ukrajinských nacionalistů se zakládá právě na
tom, že jelikož se centrum pozdějšího Ruska nacházelo na teritoriu původně osídleném
ugrofinským obyvatelstvem, je očividné, že Rusové nejsou Slované, ale
Ugrofinové. Výše jsme si ukázali 3 základní koncepce slovanství – jazykovou,
genetickou a kulturní. Řeknu to tady a teď, pro všechny, kdo by chtěl tomuhle
pomatenému bludu o Rusech-Ugrofinech věřit: krev ani jazyk nemá absolutně žádný
vliv na to, ke kterému národu kdo náleží!
Co se týče genetiky, tak kdo je tedy podle ukrajinských
„odborníků“ čistým Slovanem? V kapitolce o dějepisu jsem stručně popsal
dějiny slovanské východní Evropy, takže pojďme počítat. Každý ozbrojený
konflikt, kterým slovanstvo prošlo, v něm zanechalo geneticky
„neslovanský“ pozůstatek, takže se obyvatelstvo neustále „znečišťovalo“ (uf,
jakou rétoriku musí člověk používat) a stejně tak se mísilo nenásilnou cestou
se svými sousedy: byli to Gótové, Hunové, Baltové, Ugrofinové, turkické kmeny
ze střední Asie, které přes jejich území procházely do Evropy, později
Mongolové, Tataři a Turci. Z tohoto vyplývá jediné: genetickou cestou
NELZE objektivně určit míru slovanství celého národa. Jinak bychom taky
zjistili, že Slovanem vlastně není nikdo.
Samotný fakt migrace také v žádném případě neurčuje,
který národ pohlcuje který: například příchozí Slované se v Rumunsku stali
Rumuny, tedy neslovanským etnikem. V Maďarsku ale Maďaři přišli a nestali
se Slovany. Slované osídlili oblast východního Německa, ale nestali se Němci.
Tak kde je tedy ten mechanismus? Kdo koho pohlcuje? Při analýze lidové kultury bychom zatím mezi Rusy a Ukrajinci našli mnoho a mnoho styčných bodů: od typů tanců, přes odívání a řeč, až k národní kuchyni a vedení hospodářství.
Mechanismus je samozřejmě v tom, že Slovanem se stává
ten, u koho se to ukrajinským nacionalistům zrovna hodí. Na severu bývalé
Kyjevské Rusi proběhla asimilace ugrofinských kmenů slovanskými: slovanská
kultura se ukázala být silnější a produktivnější. To není názor, to je
historický fakt, který se potvrzuje v každé seriózní literatuře,
která řeší vznik ruského státu. No ale abychom vyřešili ty Slovany: největší
Slované ze všech Slovanů jsou samozřejmě Ukrajinci, protože žijí na místě původního
osídlení. Fakt, že v době vytváření ukrajinského národa v něm už je
přítomen silný turkický vliv (z tatarského Krymu), se většinou nebere v potaz.
Fakt, že v samotné Kyjevské Rusi, o kterou se Rusové a Ukrajinci hádají,
že čí je to teda historie, se slovo Ukrajina ani Rusko nikdy široce nepoužívalo
(termín Ukrajina se šíří asi až od 17. stol., termín Rusko o něco dříve), není
vůbec důležitý. Důležité je najít užitečný klín, který by se vrazil mezi
dlouholetou spolupráci mezi oběma národy. Rusové prostě odjakživa chtěli naší
Ukrajině jen to zlé a teď máme ještě i vědecký důkaz, že jsou jiní než my – my
jsme Slované, oni jsou Ugrofini. Zabít nějakého prašivého Ugrofina, který žije
v nějakém temném lese kdesi na severu je přece svatá povinnost každého
slovanského patriota, který miluje svou slunečnou a bohatou zemi.
Pokus označit Rusy za neslovanský národ je pokusem o
jejich dehumanizaci a pokusem mobilizovat ukrajinské obyvatelstvo k boji
proti nečistým, cizím hordám z východu (aj, kde jen jsme to už slyšeli?).
Mýtus o Rusech-Ugrofinech se tak připojuje k ostatním propagandistickým
lžím, které mají za úkol konflikt na východě prohloubit, lidi ještě více
rozdělit a vyvolávat další nenávist a odcizení.
Žádné komentáře:
Okomentovat