Jak změřit slovanství

I když v našem mediálním prostoru problém ukrajinského konfliktu ustoupil do pozadí a žurnalisté se rozhodli, že už je načase zabývat se taky něčím jiným a novým, samotná Ukrajina jím samozřejmě stále aktivně žije, přičemž boje se neodehrávají jen na samotných bojištích, ale především v hlavách ukrajinských a ruských občanů. Do českého veřejného prostoru se z Ukrajiny čas od času pašují všemožné propagandistické bláboly a co se jejich obsahu týče, tak od pitomostí z Ruska jsou většinou k nerozeznání. Je to například relativizace zločinů nacistických kolaborantů, snaha zakrýt i ty nejmenší úspěchy Sovětského svazu, na kterých se podíleli Rusové i Ukrajinci společně a snaha vykládat dějiny 20. století ve východní Evropě výhradně skrze nacionalismus (tedy „všichni okolo ubohé Ukrajině ubližovali, proč, protože jsou to svině, hlavně Rusáci). Kromě těchto v poslední době pravidelně se opakujících zprávách jsem si nedávno všiml dalšího nového trendu v ukrajinské nacionální politice: šíření tvrzení, že RUSOVÉ NEJSOU SLOVANÉ (a tedy neexistuje mezi Rusy a Ukrajinci žádné logické pojítko, žádný styčný bod). No a jelikož slovanství je jakési obecné téma, které tímto blogem prochází, rád se pustím do analýzy této nové skvělé ukrajinské rétoriky.

Alexandr Levčenko, ukrajinský historik, zde např. tvrdí, že skutečně původními slovanskými národy jsou jen Ukrajinci a Poláci. Pro pana Levčenka národy zřejmě nevznikají např. v důsledku migrace či jiným vlivem. Prostě jsme tu byli odjakživa! (A kdo by tvrdil, že Ukrajinci vznikli výsledkem smíchání se např. s Tatary, je nejspíš moskevský ugrofinský špion.) 

Slovanství jako pojem

Slovanství jako nadnárodní pojem bylo vytvořeno v 19. století jako propagandistický nástroj obrozeneckých hnutí v Evropě. Tehdejší myslitelé chápali, že slovanské národy se nikdy nestanou rovnocennými, pokud nebudou schopni konkurovat těm, kteří je ovládají. Logický první krok k tomuto cíli byl vytvoření a kodifikace životaschopného jazyka, skrze který by se realizovalo vzdělávání obyvatelstva a který by fungoval jako srozumitelné pojítko a rozdělovací čára mezi např. Čechy a Němci. Slovanství v chápání obrozence se tedy definuje primárně jako vlastnost, závislá na jazyce: kdo mluví slovanským jazykem (polsky, bulharsky, srbsky), je Slovan.

Druhý způsob klasifikace Slovanství je genetický. Vychází z předpokladu, že pokud kdysi v historii byli Slované jednotní a žili pospolu, tak bychom se měli být schopni dopátrat na základě DNA určitého genetického vzorce, který by při porovnání s tím vaším potvrdil: „ano, jste Slovan“.

Oba systémy však mají vážná omezení. V případě jazykové teorie narážíme např. na tento problém: klouček z Libye je adoptován do polské rodiny, kde si vezme za manželku Švédku, která tam byla na dovolené. Oba jsou však natolik zakořeněni do polské kultury, že jejich děti už mluví naprosto plynule polsky a kulturně se jako Poláci identifikují. Jsou jejich děti Slované? Genetická teorie naráží na stejnou komplikaci – hypotetický syn Uganďana, žijící 50 let v Bělorusku, je známým odborníkem řekněme v oblasti těžby uhlí, ovládá perfektně ruštinu i běloruštinu a v Ugandě v životě nebyl, podle genetické teorie není a nikdy nebude Bělorusem, nehledě na životní styl či cokoli jiného.

Každý, komu funguje půlka mozku, uzná, že genetická i jazyková koncepce Slovanství je nedostačující (i proto mě dovede vždycky vytočit článek někde na netu že „GENETICI POTVRDILI, ŽE ČEŠI NEJSOU SLOVANÉ“). Jediný systém, který je slovanství schopen pojmout, je koncepce kulturní. Všechny slovanské národy si s sebou nesou jisté společné rysy, které se projevují v jejich kultuře, způsobu obživy a životním stylu. Slovanské kultury můžeme studovat srovnáváním lidové kultury a folkloru, frazeologismů apod. Proces takového studia je poměrně namáhavý a zdlouhavý a přináší výsledky, které nejsou příliš využitelné pro reklamu nebo politická hesla (např. nemůžeme určit, že všichni Slované mají modré oči, a tak kdo má jiné, ať se pakuje pryč). Společné rysy samozřejmě slovanským kulturám nebránily a nebrání v tom, aby spolu vesele válčily ostošest.

Něco dějepisu

Teď, když jsme rozebrali, co to teda slovanství vlastně je (vím, žádná konkrétní jednoduchá odpověď jako třeba blond vlasy a modré oči tu nebyla, je mi líto :-( ), je potřeba udělat menší exkurzi do dějin východní Evropy, do doby slovanské.

Třebaže názorů na původ Slovanů je více, obecně přijímaný a dle mého názoru jediný seriózní je následující: v oblasti lesostepi ve východní Evropě, přibližně mezi řekami Vislou a Dněprem, žil nepříliš početný kmenový svaz, který mluvil společným jazykem a zabýval se primitivním zemědělstvím. Přes tuto oblast se na počátku prvního tisíciletí n. l. přehnala vlna válek, známá jako stěhování národů. Slovanské kmeny se tehdy setkaly s Huny a Góty, kteří jim kromě genetického materiálu předali i části svých kultur. O několik set let později, kdy se Slované pomalu rehabilitovali z prožitých katastrof, se začíná malá populační exploze, nevelké území slovanských kmenů je již nedovede uživit, a tak se neustále rostoucí obyvatelstvo začíná „rozpíjet“ do všech světových stran. Slovo „rozpíjet“ jsem nepoužil náhodou, neboť šlo zpravidla o kolonizaci nenásilnou, kdy Slované prostě osidlovali území, která byla již dříve opuštěná. Tak se zrodily tři větve slovanské rodiny: Slované západní, jižní a východní.

Na východě, na území dnešní Ukrajiny, Běloruska a jižního a západního Ruska se brzy formuje stát, kterému se bude později říkat Kyjevská Rus a který ovládá obchodní cestu ze Skandinávie do Řecka a arabských zemí. Kyjevská Rus byla těsný svazek více či méně autonomních knížectví, ve kterém se mluvilo tzv. obecným východoslovanským jazykem (ruština ani ukrajinština tehdy ještě vůbec neexistovala) a psalo se staroslověnštinou. Je důležitým faktem, že pojmy Ukrajina a Rusko tehdy vůbec neexistovaly (slovo Ukrajina se objevuje až někdy ve 12. stol., ve smyslu „okraj, země na okraji“ a než se vyvine ve skutečný zeměpisný pojem, uplyne dalších pět století). Na Kyjevské Rusi žilo na obrovské ploše poměrně málo obyvatel – hustota osídlení nebyla vysoká a obyvatelstvo samotné se skládalo ze tří etnických komponentů: byli to Slované (hlavní zemědělská masa), Skandinávci (kteří realizovali obchod s nakradeným zbožím z Evropy a prodávali ho Řekům) a ugrofinské kmeny v lesích na severu země (většinou lovci a sběrači). Nehledě na nesporné rozdíly mezi kulturami byla Kyjevská Rus schopna existovat po několik století bez jediného konfliktu na základě etnických neshod. Její kultura byla hluboko zapuštěna do evropského prostředí, o čemž svědčí archeologie a písemnictví. Konec Kyjevskému státu přišel spolu s koncem důležitosti obchodní cesty ze severu na jih, kdy země přestala vydělávat, jednota mezi knížaty ztrácela smysl a pomalu se začala rozpadat. Konečný úder mongolské hordy pak definitivně ukončil období prvního východoslovanského státu a teprve za dalších 200 let se na lesnatém severu objevuje nový kandidát na vedoucí pozici mezi východními Slovany – Moskva.

Zůstává nesporným faktem, že slovanské obyvatelstvo se záhy po porážce ve válce s Hordou začalo živelně stěhovat na sever, do lesů, kde tatarská jízda nebyla tak efektivní a kde žily ugrofinské kmeny, se kterými se Slované nenásilně mísily. Zdůrazňuji, že nenásilně – neexistují žádné archeologické prameny, které by potvrzovaly ozbrojený konflikt. Tito migranti, kteří se usídlovali na ruském severu, se později stanou dnešními Rusy, zatímco lidé, kteří zůstanou v jižních lesostepních krajích, se stanou dnešními Ukrajinci.

Ukrajinští odborníci analyzují národnostní situaci: dozvídáme se, že ruština je např. ugrofinským dialektem (chacha), finské kmeny byly násilně asimilovány (hehehe). Žádné odkazy ani zdroje samozřejmě nikdo neuvádí.

Ukrajinští vědci zjistili

Nová rétorika ukrajinských nacionalistů se zakládá právě na tom, že jelikož se centrum pozdějšího Ruska nacházelo na teritoriu původně osídleném ugrofinským obyvatelstvem, je očividné, že Rusové nejsou Slované, ale Ugrofinové. Výše jsme si ukázali 3 základní koncepce slovanství – jazykovou, genetickou a kulturní. Řeknu to tady a teď, pro všechny, kdo by chtěl tomuhle pomatenému bludu o Rusech-Ugrofinech věřit: krev ani jazyk nemá absolutně žádný vliv na to, ke kterému národu kdo náleží!

Co se týče genetiky, tak kdo je tedy podle ukrajinských „odborníků“ čistým Slovanem? V kapitolce o dějepisu jsem stručně popsal dějiny slovanské východní Evropy, takže pojďme počítat. Každý ozbrojený konflikt, kterým slovanstvo prošlo, v něm zanechalo geneticky „neslovanský“ pozůstatek, takže se obyvatelstvo neustále „znečišťovalo“ (uf, jakou rétoriku musí člověk používat) a stejně tak se mísilo nenásilnou cestou se svými sousedy: byli to Gótové, Hunové, Baltové, Ugrofinové, turkické kmeny ze střední Asie, které přes jejich území procházely do Evropy, později Mongolové, Tataři a Turci. Z tohoto vyplývá jediné: genetickou cestou NELZE objektivně určit míru slovanství celého národa. Jinak bychom taky zjistili, že Slovanem vlastně není nikdo.

Samotný fakt migrace také v žádném případě neurčuje, který národ pohlcuje který: například příchozí Slované se v Rumunsku stali Rumuny, tedy neslovanským etnikem. V Maďarsku ale Maďaři přišli a nestali se Slovany. Slované osídlili oblast východního Německa, ale nestali se Němci. Tak kde je tedy ten mechanismus? Kdo koho pohlcuje? Při analýze lidové kultury bychom zatím mezi Rusy a Ukrajinci našli mnoho a mnoho styčných bodů: od typů tanců, přes odívání a řeč, až k národní kuchyni a vedení hospodářství. 

Mechanismus je samozřejmě v tom, že Slovanem se stává ten, u koho se to ukrajinským nacionalistům zrovna hodí. Na severu bývalé Kyjevské Rusi proběhla asimilace ugrofinských kmenů slovanskými: slovanská kultura se ukázala být silnější a produktivnější. To není názor, to je historický fakt, který se potvrzuje v každé seriózní literatuře, která řeší vznik ruského státu. No ale abychom vyřešili ty Slovany: největší Slované ze všech Slovanů jsou samozřejmě Ukrajinci, protože žijí na místě původního osídlení. Fakt, že v době vytváření ukrajinského národa v něm už je přítomen silný turkický vliv (z tatarského Krymu), se většinou nebere v potaz. Fakt, že v samotné Kyjevské Rusi, o kterou se Rusové a Ukrajinci hádají, že čí je to teda historie, se slovo Ukrajina ani Rusko nikdy široce nepoužívalo (termín Ukrajina se šíří asi až od 17. stol., termín Rusko o něco dříve), není vůbec důležitý. Důležité je najít užitečný klín, který by se vrazil mezi dlouholetou spolupráci mezi oběma národy. Rusové prostě odjakživa chtěli naší Ukrajině jen to zlé a teď máme ještě i vědecký důkaz, že jsou jiní než my – my jsme Slované, oni jsou Ugrofini. Zabít nějakého prašivého Ugrofina, který žije v nějakém temném lese kdesi na severu je přece svatá povinnost každého slovanského patriota, který miluje svou slunečnou a bohatou zemi.

Pokus označit Rusy za neslovanský národ je pokusem o jejich dehumanizaci a pokusem mobilizovat ukrajinské obyvatelstvo k boji proti nečistým, cizím hordám z východu (aj, kde jen jsme to už slyšeli?). Mýtus o Rusech-Ugrofinech se tak připojuje k ostatním propagandistickým lžím, které mají za úkol konflikt na východě prohloubit, lidi ještě více rozdělit a vyvolávat další nenávist a odcizení.