Zatímco většina hudebních recenzí nevyvolává žádnou velkou odezvu mezi čtenáři, jsou i projekty, které potřebnou reakci vyvolají a lidé spěchají do komentářů, aby vyjádřili svůj názor, ať už je to spravedlivé rozhořčení, nebo pochvalné mručení. Jedním
z takových případů bylo i vydání desky Mareridt projektem Myrkur
v září 2017. Nejen recenzní autority, ale i běžný lid měli tehdy potřebu
k desce vyjádřit svůj postoj. Se zájmem jsem tehdy sledoval tuto
taškařici, ale mám pocit, že se tehdy vlastně k žádnému uspokojivému
konsensu nedošlo. Všichni zůstali na svých barikádách, zanadávali si jeden
druhému do neplnoletých gotiček a s tím se rozešli. Dnes, když vášně
utichly, by myslím mohlo být dobré se k albu Mareridt vrátit a
věnovat mu podrobný a objektivní rozbor. Snad by to některým zúčastněným mohlo
pomoct pochopit názory, které tehdy zastávala druhá strana barikády. Snad by to
mohlo někomu pomoct zjistit, jakým způsobem hodnotíme umění, které konzumujeme.
A pro ty, kdo šrumec okolo Myrkur nezaregistrovali, by to mohl být minimálně
zajímavý pohled na proces tvorby některých interpretů, na konflikt žánrů a na
to, „co dělá black metal black metalem“. Rovněž je dobré se teď k Myrkur
vrátit i proto, že nové album Folkesange je od letošního března venku a
s Mareridt má nemálo společného – takže jestli chcete recenzi na novinku, budete si ji nakonec schopní zhodnotit sami (nebo si klidně sjeďte dolů, Folkesange hodnotíme v závěru). Pozdravuju taky všechny kolegy recenzenty, na jejichž výtvory jsem
v rozboru reagoval (seznam je na konci). Tak tedy tolik na úvod - přivítejte
prosím jednočlenný projekt Myrkur a jeho album Mareridt. Přeji příjemné
počtení.
1. Myrkur a Amalie Bruun
Pokud někdo neví, nebo si už
nepamatuje, kdo to Myrkur je, tak rád pomohu: jde o sólový projekt dánské
zpěvačky a skladatelky a hudebnice Amalie Bruun. Amalie je v komunitě
považována za přímo nereálný přírodní úkaz, neboť má za sebou na black metal
velmi nezvyklou minulost: bývala prý popovou hvězdou a po kariéře
v oblasti tohoto mainstreamového žánru se rozhodla z vnitřních popudů
radikálně změnit žánr a vydala se tvořit extrémní metal, neboť je ve
skutečnosti v srdci black metalovou fanynkou a povedlo se jí takto splnit si
sen. Dnes má za sebou 3 dlouhohrající alba, která se setkala s úspěchem u
recenzentů i u značné části řadových fanoušků metalové hudby. Alba však, zdá
se, bývají přijímány nejednoznačně a vždy, když se začne mluvit o Myrkur,
objeví se téma kontroverze a debatuje se o vlastnostech její hudby.
Teď máme za sebou úvodní odstavec
o interpretce, kam jsem hodil základní informace, kterými všechny běžné recenze
jejích alb začínají a zároveň je to také poslední info, které nám mistři
recenzenti poskytují, než se vrhnou na „rozbor“ hudby. Je tu ale jeden problém:
Myrkur je sólový projekt a Amalie si všechny vokální i nástrojové party skládá
sama. Je tedy na místě se podívat na dřívější seriózní projekty, kterých se účastnila
před vznikem Myrkur, protože (spoiler) tak můžeme pochopit něco více
z toho, proč Myrkur zní tak, jak zní a jakým způsobem je Amalie zvyklá
přistupovat k tvorbě. Jelikož si tuto mravenčí práci nikdo z běžných
recenzentů alba Mareridt (a pokud vím, tak ani jiného) nedal, tak zbyla
na mě. Projekt, kterého se Amalie aktivně účastnila až do období těsně před
Myrkur (odborný název doba pramyrkurovská), bylo popové duo Ex Cops.
I když i před Ex Cops Amalie
produkovala různé singly (nebo na nich hostovala), tak právě tato kapela je oním
tělesem, kde se spolu se svým kamarádem Brianem Hardingem angažovala poprvé
naplno sama (do té doby jí s psaním skladeb pomáhal třeba její otec,
rovněž hudebně založený člověk, což je v rodinách hudebníků poměrně běžná
praxe; nebo produkovala jakési nahrávky s klavírem, o které se nikdo nezajímal).
Co můžeme říct o Ex Cops z hudebního hlediska? Většina lidí
v metalové komunitě (je to čistě můj dohad) nemá o popové scéně moc
představu a když jim řeknete, že někdo dělá pop, tak si představí okamžitě
Justina Biebera a Katy Perry. Pop má ale (stejně, jako metal) mnoho vlastních subžánrů,
které se jeden druhému mohou podobat podobně, jako se grind podobá power
metalu. Kam patřili Ex Cops? Osobně jsem nejdřív také čekal právě ten typ
hvězdného konzumního popu, plného rychlejch aut, párty ve vířivkách a
hostujících rapperů. Ale kdežpak, Ex Cops hráli tzv. indie pop s příměsí
indie rocku, což je žánr, který je charakteristický tématy osamění, smutku a
jakoby „ztraceného přátelství“ (nevím, jak líp bych to popsal). Je mým malým
tajemstvím, že tenhle žánr mě už nějakou dobu oslovuje a někteří z mých
dnešních nejoblíbenějších interpretů do něj spadají – což je dobře i pro vás,
protože vám teď můžu z pozice autority říct, že hudba Ex Cops je
diplomaticky řečeno nepříliš kvalitní. Na obou jejich dlouhohrajících albech
jsou rozladěné party a části, kde je zpěv a bicí mimo rytmus (možná je to ale
uvědomělý hipsterský pokus o ozvláštnění). Kromě této technické námitky bych Ex
Cops vytknul i hroznou zjednodušenost všech písní, absenci jakékoli myšlenky u
většiny z nich, absolutně hloupé texty úrovně základní školy, a především
těžkou inspiraci jinými interprety. Hodím vám sem dva příklady, abyste mohli
posoudit sami: v jednom songu máme těžkou inspiraci ABBou (znalci by
určitě našli i další) a u druhé máme příklad absolutně stupidního textu, kde se
rýmují slova shitty – pretty (pro neanglojazyčné: je to jako rým modrý – dobrý).
Pro žánr indie pop je charakteristické taky časté používání echo efektu a jistá
zastřenost zvuku – toto bude později Amalie hojně využívat i při tvorbě své metalové
hudby pod jménem Myrkur. Od Ex Cops si Amalie později do své další tvorby
přinesla bohužel i některé neduhy, kterými Ex Cops trpěli, především
v otázkách trapných textů a zjednodušené struktury písní.
Jaký je smysl existence projektu
Myrkur a čeho chce Amalie u svých posluchačů dosáhnout? Sama zpěvačka ve všech
rozhovorech mluví o tom, že dělá hudbu, kterou cítí ve své duši, kterou má
v krvi a ve které jsou obsaženy její emoce a životní těžkosti. To je
v hudebním světě už taková klasika, variace na téma „neřešim, jedu si
svoje a hejteři ať táhnou“ bychom našli v nesčetných rozhovorech s
nejrůznějšími interprety a moc nám to nepomáhá. Na jednu stranu to může
znamenat plytkost celého projektu, který takto jakoby nemá vyšší cíl, než
prostě něco hrát (a vydávat a brát za to peníze). Na druhou stranu se Amalie
moudře nepouští do žádných hlubokých tvrzení a postojů, jako třeba, že se snaží
předat ozvěnu severské krajiny, nebo prosadit ženskost v metalu (tyhle
teze jsou vždycky konstruktem recenzentů, nejsou to její slova) apod. Celkově
teď tedy nemůžeme s jistotou říci, jaký cíl si projekt Myrkur klade a jakou
emoci chce u posluchače vyvolat. Buďme ale velkorysí a připusťme, že Amalie
skutečně tvoří hudbu čistě ze svých niterných potřeb a vášní a že jde o čistě
subjektivní potřebu vyjádřit sebe sama.
Na albu Mareridt Amalie, podle
svých vlastních slov, zpracovala vlastní zážitky ze svého životního období, ve
kterém trpěla nočními můrami. Nic bližšího se o tom nedovídáme, nicméně fakt
zůstává faktem – inspirací pro vznik alba byl osobní zážitek skladatelky,
konkrétně její noční můry. Máme tak alespoň první očekávání: hudba, inspirovaná
nočními můrami by mohla slibovat hluboký, až děsivý zážitek, cestu skrze
šílenství a zoufalství až ke konečnému vysvobození. Je tu potenciál
k vzájemné provázanosti skladeb a třeba i vyprávění nějakého soustavného
příběhu. Potvrdí-li se toto očekávání, zůstává prozatím neznámou.
Snad obraz z jedné z nočních můr interpretky? |
Interpretka i album, které budeme
rozebírat, jsou teď dostatečně představeni a můžeme se pustit do analýzy hudby
samotné – chtěl bych ale upozornit ještě na jednu skutečnost, a sice na samotný
fakt přesunu umělkyně z oblasti popu do oblasti undergroundového žánru
extrémního metalu. Toto její rozhodnutí se některým myslitelům může zdát
podivným a jakoby důkazem toho, že Amalie se do black metalu přesunula opravdu
z vnitřních pohnutek a o žádných dalších motivech nemůže být řeč:
„Ale když člověk odhodí svou kvlt a trve masku a podívá se na to
reálnýma očima, musí uznat, že by to nebyl zrovna extra podnikatelský záměr
hodný génia přesunout se z komerční pop scény a začít ‚okouzlovat‘ black
metalem. I v metalu lze vydělat prachy, ale pořád jsou to jen drobné oproti jiným
scénám. Tudíž neberu MYRKUR jako produkt. Možná jsem snílek a naroste mi časem
klaunský nos, ale prostě Amalii věřím, že si jen chtěla trochu zazlobit.“ - Coornelus, Fobia zine
Klaunský nos ti myslím narostl okamžitě, cos to napsal, Coornele. Ale abych to i vysvětlil, tak mám pro tebe několik vysoce šokujících odhalení:
Klaunský nos ti myslím narostl okamžitě, cos to napsal, Coornele. Ale abych to i vysvětlil, tak mám pro tebe několik vysoce šokujících odhalení:
- Komerční pop scéna je neuvěřitelně přehlcená a mladých, krásných slečen, které se pokoušejí v USA i jinde stát popovou hvězdou, je nepřeberné množství. Udělat takhle kariéru a „vydělávat prachy“ je tedy neuvěřitelně těžké (nehledě na to, že většina výdělků určitě nepůjde do kapsy hudebnici samotné) a bez kontaktů, nebo šťastné náhody (která nemusí nikdy přijít) si člověk žádný americký sen neužije. Přesun krásné ženy, přímo čišící jemným ženstvím (o které spousta metalistů sní) do převážně maskulinní metalové komunity je z hlediska podnikatelského záměru zaplněním díry na trhu a logicky velmi dobrým a zpeněžitelným krokem (o čemž svědčí to, že Amalii u prvního alba nabídla spolupráci rovnou zajetá nahrávací společnost, která v ní tedy viděla komerční potenciál).
- Produktem je v kapitalistické společnosti naprosto všechno, takže album Myrkur produkt samozřejmě je, nějaký tvůj názor na tuto skutečnost nemá vliv.
- Mezi komerční pop scénou a komerční black metalovou scénou není z obchodního hlediska žádný rozdíl – black metal už dávno není malá garážová záležitost hrstky labilních norských mladíků, ale průmyslový gigant, ve kterém se točí miliony a kapely jako Behemoth nebo Cradle of Filth berou za koncerty statisíce. A Myrkur míří přesně do této oblasti (viz např. její vystoupení na Wackenu) – není to a nikdy nebyl žádný DIY projektík z tátovy kůlny.
Uf, jen kdyby se někteří
recenzenti občas alespoň na 5 minut zamysleli nad tím, co píšou… no nic, pojďme
na analýzu samotné hudby. Podotýkám, že budu rozebírat pouze skladby 1-11, tedy
beru Mareridt bez bonusových nahrávek. Jsou to skladby ve většině
opravdu spíše bonusové, na vyznění alba nemají větší vliv a (spoiler) konečné
závěry ohledně kvality hudby na Mareridt by se s jejich účastí
v tomto klání nezměnily – a pokud náhodou ano, tak spíše k horšímu.
2. Otázka žánru
Abychom mohli objektivně hodnotit
album, musíme vědět, do jakého žánru spadá. Každý žánr má pravidla, se kterými
se dá pracovat a která se dají různým způsobem uchopit. Do jakého žánru spadá
album Mareridt? Tss, to je ale
debilní otázka, Honzo, slyším vás říkat, samozřejmě, že je to black metal! Vždyť to tvrdí samotná Amalie, na
všemožných internetových zdrojích se Myrkur také řadí jako black, Mareridt je teda samozřejmě black, co tady chceš řešit? Správná otázka! A
nemusím na ni ani odpovídat přímo já – podívejme se na tento autentický záznam
z Velké konference recenzentů,
co tvrdí oni:
Zdá se, že spousta lidí má jasno
v tom, že Mareridt buď není black metal, nebo by byla chyba
k němu přistupovat jako k black metalu, nebo je tam black jen z části.
A potom vesele jedeme dál! Proč bychom tuhle myšlenku rozváděli? Moment, stop. Zrovna
před chvilkou jsem říkal, že otázka žánru je dost důležitá, máme-li výsledné
dílo objektivně hodnotit, takže… když to není black metal, tak CO to je? Česká
a slovenská kritická mysl se této otázce takticky vyhla, takže na ni musím
odpovědět já. Nu, což.
Nejprve bych rád vyjasnil jednu
naprosto zásadní věc, která lidem často uniká: jenom to, že někdo řekne, že
hraje black metal, ještě neznamená, že hraje black metal, jestli mi rozumíte.
Když třeba jdete do obchodu se zvířaty a chcete koupit psa, necháte si prodat
kočku, která má kolem krku štítek s nápisem „pes“? Asi ne. Žánr hudebního díla
diktuje samotné dílo, ne autor nebo vydavatel. Takže: jestli se na albu Mareridt vyskytují celkem 3 party, kde
se hraje na elektrickou kytaru a je tam scream, tak to neznamená, že celé Mareridt je black metalové album. Stejně
tak, jenom ten fakt, že sem tam slyšíme vrzat nyckelharpu a ječet kulning (o
tom podrobně později), neposunuje album do žánru folku, nebo dokonce folkloru, jak
někteří pitomci tvrdí. Elektrická kytara se nerovná black metal. Chvilka řvaní
do mikrofonu se nerovná black metal – potom třeba i Twenty One Pilots hrajou black. Chápeme? Pojďme se podívat,
který žánr převládá.
V jistém rozhovoru na Brutal
Assault kolega redaktor říká Amalii, že Mareridt
je album „velmi eklektické“. Možná, že se s tímhle slovem setkáváte
poprvé a bude dobré si jej vysvětlit. Slovník
spisovné češtiny nám sděluje, že eklekticizmus je „mechanické, netvůrčí spojování různých názorů, myšlenkových soustav,
názorových směrů“. Nejde tedy o „různorodost“, nebo „mnohostrannost“, jak
ten pojem kolega nejspíš chápal. Jestli je album eklektické, pak je mechanicky
a bez citu sešroubované, náhodné party a žánry slepené k sobě bez nějaké
jednotící myšlenky nebo vkusu. Synonymum slovu „eklektický“ bude tedy právě „nesourodý“
nebo „nevkusný“. Kolegovi by někdo měl poslat květiny za to, že takto
s naprosto vážnou tváří a nejspíš i s dobrým úmyslem sofistikovaně urazil
tvorbu zpěvačky sedící přímo naproti němu a ona to rovněž s naprosto
vážnou tváří spolkla, pokývala hlavou a jala se tuto urážku rozebírati!
Ale vtipy stranou – kolega má paradoxně
naprostou pravdu a možná nevědomky nám odhaluje naprosto zásadní věc o albu Mareridt. Album je skutečně eklektické
až hanba (ve skutečném významu toho slova). Jednotlivé žánry se prolínají,
často během jediné písně několikrát, písně na sebe tematicky příliš nenavazují a
party se nedoplňují ani nemají nějakou větší estetickou funkci v rámci
celku. Proto je u Mareridt často
těžké určit žánr nejen celého alba, ale i jednotlivých skladeb. Uděláme to tak,
že pokud budou ve skladbě převažovat prvky blacku, budeme ji brát jako black,
pokud folku, budeme brát jako folk atd. Podívejme se, jaký je teda žánrový
poměr mezi skladbami na albu Mareridt:
Na albu se v takovém
podivném slepenci vyskytují 4 základní žánry: black metal, doom metal, pop (k
popu přidružuju všemožné zvláštní styly-mutanty, které se nedají pořádně
zařadit k žádnému jinému žánru) a folk. Black metal jako takový se na albu
vyskytuje velmi sporadicky. I když bych byl velmi velkorysý a považoval za
black i party, kde je jenom typicky trylkující black metalová kytara a jinak
nic, tak nám vyjde, že black je zastoupen v některých částech celkem 3
skladeb z 11. Druhý žánr, který slyšíme, je doom metal. Patří mu sice
dokonce některé celé písně, ale opět to není dostatečně konstantní prvek, aby
bylo album doomové. Pop a různé nesourodé žánry jsou na albu zastoupeny
nejšířeji, vynořují se v různých místech a je jim poskytováno nejvíce
prostoru. To jsou všechny ty party, které recenzenti nazývali „mrazivě ledové“,
„snově nezemské“ a podobně. Poslední ze žánrů je folk a na to, že všichni Mareridt
považují za black-folk metal, je to žánr zastoupený asi nejméně ze všech (spolu
s black metalem). Jenom tu opět podotknu: jestli slyšíte housle a čistý
zpěv, tak to ještě není folk.
Genres interesseren me niks: "Žánry mě nezajímají" My víme, že ne, Amálko, nenech se námi prosím svazovat... |
Jak hodnotit album, které je rozervané mezi několik
žánrů, které se překrývají, proplétají a jen velmi volně navazují jeden na
druhý? Heh, tuto otázku si pokládaly už generace kritiků před námi, když
stanuli tváří v tvář postmoderním splácaninám, a my dnes nejspíš odpověď
nenajdeme. Všechny zastoupené žánry ale podrobněji rozebereme o něco později a uděláme
to tak, že budeme hodnotit každý ze žánrů zvlášť, na konci to nějak
sešroubujeme dohromady a uvidíme, jak to bude vypadat jako celek. Jedna věc nám
ale zůstává k zamyšlení: album, které se prodává pod hlavičkou „black
metal“, obsahuje většinou jakousi neforemnou a těžko zařaditelnou hudbu, které
se nejblíže podobá nějaký zasněný pop, i když se šumícíma metalovýma
kytarama někde v pozadí. Proč takové žánrové zařazení? No, dost s teorií,
pojďme už konkrétně k jednotlivým stavebním kamenům Mareridt: zpěvu
a struktuře alba.
3. Hlas a přednes textů
Jak se Velká konference recenzentů usnesla, hlas a zpěv je velmi důležitou
součástí Mareridt. Nejčastějšími
přídomky, se kterými je hlas a přednes Amalie spojován, jsou „autenticita“,
„skvělost čistého přednesu“ a „black metalový štěkot“. Pokusíme
se tedy teď rozebrat hlas a přednes Amalie Bruun, jak jej slyšíme na albu Mareridt. S tímto odsekem jsou
nevyhnutelně spojeny i texty, ale o těch se vyjádříme jen krátce, neboť jsou ve
více jazycích, které většina z nás neovládá a nemůžeme je teda objektivně
posoudit. Na albu jsou ale i anglické texty, ve kterých se čas od času objeví…
řekněme pozoruhodné obraty, takže na to se můžeme těšit, che che.
Hlas Amalie se na albu pohybuje
celkem ve 3 polohách (většinou ale v jednotlivých skladbách neslyšíme víc
než 2). Řazeny od nejčastější k nejméně časté jsou to popový čistý
přednes, blackový scream a kulning. Rozebereme postupně všechny tyto 3 polohy a
zhodnotíme.
Někoho by mohlo naštvat, že jsem čistý přednes Amalie
rovnou označil za „popový“. Dovolte, abych to vysvětlil. Amalie zpívá na
většině alba poměrně běžným stylem, který nejčastěji slýcháváme na albech
prominentních zpěvaček z USA. Styl dámského popu, který běžně dnes slyšíme
v rádiích, totiž vychází hlavně z tradic amerického černošského zpěvu
(blues, R’n’B apod.) a country. Popsal bych jej jako pozvolně melodický,
melancholický a procítěný, často hlubší, s mnoha „zhupy“ a výše
postavenými refrény. Je jasné, že jenom psát o tom je těžké, takže si pojďme
srovnat pár skladeb a uslyšíte to určitě sami. Vezměme nejtypičtější skladbu
z Mareridt, kterou plošně
všichni recenzenti chválí – Crown – a
srovnejme ji se zpěvem úspěšných zpěvaček ze zámoří, které tvoří v podobně
melancholickém duchu, o který se na svém albu asi snažila i Amalie Bruun – třeba
rovnou tu Lanu Del Rey a dejme tomu Siu. Kdyby se někdo začal ošívat, že
přece nebude poslouchat nějakej prodejnej trapnej popík, tak upozorňuju:
srovnáváme teď jen a pouze styl zpěvu, abychom uslyšeli podobnost techniky, a
já to na vás nepovím, nebojte!
Pozvolná
melodie zpěvu a podobnost u těchto stylů je očividná na první poslech, všimlo
si toho i několik recenzentů (i když tu myšlenku nerozvedli). Já bych
k tomu ale dodal konkrétní závěr: zpěv Amalie Bruun nemá nic společného se
severskou nebo skandinávskou tradiční kulturou, v žádném případě není autentický,
jde jednoduše o stejný styl, jaký slýcháváme všude okolo a na který jsme
všichni v západní kultuře zvyklí! Nikdo v dějinách skandinávské
lidové kultury takto nezpíval. Opakuji – je to zpěv, který je založený hlavně na
hudbě černošského obyvatelstva USA, který se vyvinul jako klasický styl
přednesu ve 20. století a který Amalie nejspíš studovala. Abych tuto tezi
dokázal některým, kteří popsali zpěv Amalie jako „autentický“, „severský
mrazivý“ a podobně, navrhuji k poslechu interprety, kteří tvoří hudbu,
skutečně inspirovanou starou lidovou kulturou Skandinávie. Srovnejte si sami, práce s jazykem je dost odlišná, výslovnost a frázování je přece jen z trochu jiného
světa než to, co nám nabízí Amalie Bruun na Mareridt:
Kde nepoužívá popový hlas
západního typu, tam Amalie jede klasický evropský styl čistého zpěvu, který
vychází z tradice sólového i sborového přednesu – kdo chodil na ZUŠku nebo
do sboru zpívat, tak ví. Je to západoevropská technika především vážné hudby,
která má za úkol být maximálně přesný v tónech, důrazech, zkrátka co
nejpřesněji to zazpívat. To se s nějakým folklorem naprosto vylučuje, ten
je o bezprostřednosti, ne o přesnosti (viz třeba tu Garmarnu, která tu vaši autenticitu zachycuje mnohem lépe). Nejtypičtější
kandidát této jiné hlasové polohy je skladba De Tre Piker, která je v podstatě jen mechanicky
rekonstruovaná verze starší verze té samé písně z roku 1992. Tvůrčí vklad
Amalie Bruun v tuto píseň je mizivý:
Další v pořadí máme black
metalový scream. Oproti dřívějšímu albu jej Amalie používá o poznání méně
často: objevuje se ve 3 skladbách z 11. Toto je zoufale nedostačující pro
album, které se prodává jako black metal. Specifikem black metalového screamu
na albu Mareridt je to, že je skoro
pokaždé zastřen šumícím efektem, který spolu s ostatními nástroji zaručuje
to, že jej vlastně nemůžeme pořádně slyšet. Byl to záměr znovu vytvořit
atmosféru prvních DIY black metalových alb? Nebo snaha zastřít nedostatky
v přednesu? Rozhodnutí patří nakonec opět vám, milí čtenáři, já bych ale upozornil
na to, že atmošku starých demíček a prvních blackových fláků nevytvoříte tím,
že budete mít scream na mizivém úseku celkového alba. Všechny trapné kecy
ostatních recenzentů, kteří scream Amalie označují jako „štěkot“ a podobně,
jsou absolutně smyšlené, protože z tak krátkých úseků a omezeni
všudypřítomným efektem nemáme prostě šanci dát mu jakékoli objektivní hodnocení
(a co to jako sakra znamená, štěkot, to jako můj pes může taky nahrávat
metalové album?). Abych to shrnul: ano, scream na albu opravdu je, ale
v tak malé míře a tak nešikovně prezentován, že jeho přítomnost nemá na
výsledné vyznění alba v podstatě žádný účinek.
No a nakonec ten „folk“. Co se
týče toho, že Amalie na albu „používá tradiční severské techniky zpěvu“, tak
kdyby někdo nevěděl, to se referuje k tzv. kulning. Kulning je
skandinávská svolávací technika, kterou se většinou svolával dobytek
z pastvy. Jde o jediný případ, kdy se na albu Mareridt hlas Amalie používá k vytvoření něčeho, co bychom
mohli popsat jako „folk“. Že její běžný čistý zpěv není folk, ale spíše pop, nebo nějaká jeho podivná inkarnace, na to jsem už upozorňoval před chvílí. Pojďme si teď o kulning říct pár slov.
Předně, kulning NENÍ technika zpěvu. Je to technika
volací, zvací, svolávací, jak tomu chcete říkat. Ale není to zpěv, neexistují
žádné kulning písně, takže se přestaňte oblizovat poetickýma termínama o vzletnosti a autentičnosti tradičního zpěvu na Mareridt. Takový kulning je totiž v našich slovanských kulturách
i všude možně jinde taky, na Valašsku tomu například říkáme „húkání na lesy“ (taková
ta situace, když jste na hřibech a ztratí se vám společníci, tak je chcete
zavolat). Jde prostě o to, že vyluzujete z hrdla vysoký tón a ten se na
velkou vzdálenost dobře nese. Má hlavně praktickou funkci – ne funkci
estetickou. S technikou kulning se dají udělat různé věci, na Youtubu
najdeme návody, jak na to a co všechno se dá vyzpívat. Na Mareridt ale kulning slyšíme spíše ve zjednodušené variantě (navíc
jenom tak dvakrát), většinou jde o jeden motiv, který se opakuje během skladby
několikrát. Když houkáte na lesy, tak nehoukáte přece pořád jedno a to samé,
ale obměňujete to, snažíte se, aby vás ten někdo uslyšel (a podvědomě zkoušíte
různé způsoby volání). Takže o autentičnosti, nebo ryzosti techniky kulning na
albu nemůže být řeč. Je to internetovou komunitou nedávno objevený populární
prvek lidové kultury, který byl okleštěn pro účely jeho zakomponování do alba moderní
populární hudby.
Poslední
věta by se mohla zdát jako obvinění Myrkur z kalkulu. Nechci jít takto
daleko, protože k tomu nemám dostatečně průkazná fakta, ale rád bych
upozornil na jednu skutečnost. Na Youtubu už několik let existuje kanál, který
někteří z našich čtenářů jistě znají: Jonna Jinton. Jde o původně
vlogový typ kanálu, na kterém žena, žijící na švédském venkově, publikuje
nejrůznější videa ze svého života. Kanál nabíral během let své
existence čím dále větší popularitu mezi nejrůznějšími lidmi (nejen mezi zájemci o skandinávskou kulturu). Ve svém třetím
nejpopulárnějším videu, které publikovala v červnu 2016, Jonna předvádí
starou techniku volání na dobytek – kulning. Video má dnes necelých 8 mil.
zhlédnutí. Kulning se do té doby na internetu i v popkultuře objevuje
velmi sporadicky – v metalu jej do své tvorby nezahrnoval, pokud vím,
nikdo – ale to se můžu klidně mýlit, třeba mi tu někdo hodí demonahrávku
z roku 1995 kde to Varg používá. Takže: v červnu 2016 se na Youtube objevuje
úspěšné video, skrze které internetová komunita odhalí techniku kulning... a o
rok později, v září 2017 se objevuje album Mareridt od black metalové zpěvačky Amalie Bruun, která kulning
zařazuje na své album jako vokální techniku a zároveň je to jeden ze základních
bodů při propagaci jejího alba. Rozhodněte si to sami, osobně si myslím, že tu
velmi pravděpodobně proběhl nějaký myšlenkový pochod, jehož výsledkem byla
snaha svézt se na vlně zrovna teď populárního fenoménu.
Malá poznámka k anglickým
textům. Pamatujete na Ex Cops,
Amaliinu bývalou kapelu? Která rýmovala slova shitty – pretty? Nevím, kdo byl u Ex Cops zodpovědný za texty, ale na Mareridt jsem také objevil podobnou tendenci k rýmování na
úrovni základní školy, která čas od času vyloženě řeže do uší. Je to především
skvělá básnická práce ve všemi oblíbené skladbě Crown,
kde rýmujeme chosen – frozen (zrazen
– prozrazen) a reason – treason (rada
– zrada). Jsou i jiné momenty, ale obecně se anglické texty příliš ani nerýmují
a připomínají mi spíš typické dnešní postmoderní studentské básnění používající
volný rým, protože autor ve skutečnosti moc rýmovat neumí. K textům bych
ale podotkl, že všechny, ve kterých se soustavněji používá angličtina, jsou
psány stylem dialogu (já a ty; já tě chci, ale ty odcházíš za jinou).
Dialog není typickým poetickým prvkem v black metalu – kdežto v popu právě ano.
Pop řeší hlavně vztahy a texty ve stylu dialogu jsou v něm pochopitelně
jedním ze základních poetických postupů, což nám opět napovídá, jaké album ve
skutečnosti posloucháme. Můj nejoblíbenější verš na Mareridt je mimochodem refrének v písni Elleskudt, který
zní:
Little eyes following
me now
Little eyes following me now
Little eyes following me now
Takže očička, vážení přátelé. Očička.
Někdo prodává album pod štítkem black
metal a na albu se v textu zpívá o očičkách,
které někoho následují. Překrásné,
atmosférické, autentické. Příště se třeba dočkáme verše, kde budou figurovat růžoví sloníci.
Ještě zbývá otázka jazyků, ve kterých je album nazpívané. Někdy se v jedné písni jazyky dokonce prolínají. K této otázce se vyjádřil kolega na webu crazydiamond.cz, takže myslím, že bychom mu měli popřát sluchu:
"Teď pro změnu k záporům: Nechápu proč je album tvořeno songy, které jsou nazpívány hned ve čtyřech jazycích, konkrétně v dánštině, švédštině, angličtině a islandštině? Celek tak určitě nepůsobí zrovna semknutým dojmem, ale spíše jako slepenec skladeb, které byly nahrány během delšího časového úseku, zjevně podle toho, na co zrovna byla v domácím studiu chuť." - Stray, crazydiamond.cz
Teda, ze všech záporů, které by u Mareridt bylo možno uvést, je užití 4
různých jazyků zrovna věcí naprosto nepodstatnou a nemající sebemenší vliv na
výsledek práce. Eklektický pocit (když už známe význam tohoto slovíčka, tak jej
rovnou použijme, hehe), který při poslechu zažíváme, je vyvolán problémy
strukturními a žánrovými – jazyky s tím nemají absolutně nic společného.
Můžete nahrát album klidně v 10 jazycích (i taková existují), ale výsledek
nebude záviset na této skutečnosti – počítají se jen a pouze vaše vlastní
skladatelské schopnosti. Není divu, že Stray toto tvrzení nijak nerozvíjí a
zůstává to tedy jen na úrovni přiblblého názoru. Nebo je tomu jinak a Stray je
ve skutečnosti veliký germanista a polyglot, který identifikoval
z poslechu všechny tyto jazyky, objektivně zhodnotil správnost výslovnosti
a kvalitu rýmů ve všech těchto jazycích, zjistil tak že je to „nesemknuté“... a
nám již přináší jen letmé sdělení svého komplexního myšlenkového procesu? Vyhlašuju
challenge – až půjde Stray z práce, tak jej zastavte, dejte mu poslechnout
náhodnou skladbu z alba Mareridt
a zeptejte se ho, jaká je to řeč. Pokud neuhodne, bude jasné, že si infíčko o 4
různých jazycích na Mareridt přečetl
někde v bookletu, ale rozhodně to není jeho vlastní odhalení. Tak, kšá,
utíkejte, děti! My zatím rozebereme strukturu a skladatelské schopnosti Amalie
Bruun.
4. Strukturní problémy
Jelikož rozebíráme album trpící
eklekticismem, musíme brát v úvahu každý z jeho 3 žánrů zvlášť a také
hodnotit každý ze žánrů zvlášť (na konci provedeme nějaký závěr všeho
dohromady). U struktury zvolíme opačný postup než u zpěvu, takže půjdeme od nejméně
často se vyskytujícího žánru k nejčastějšímu. Informace o albu se nám tak
budou postupně nabalovat, až na konci dostaneme celkový obrázek o tom, co jsme
to sakra právě slyšeli. V rozboru struktury budeme mluvit o tzv. motivech a
o tom, jak za sebou následují. Motiv chápu jako jednu samostatnou melodii,
kterou na skladbě slyšíme, ukončenou a nedělitelnou. Například sloka má jeden
motiv a refrén má druhý. Budu je označovat velkými písmeny, takže třeba píseň,
která je složena jako sloka – refrén – sloka – refrén, bude označena A B A B.
Náhodný muzikolog mi možná napíše pohoršený komentář, že hudební teorii ovládám
jako Francouz angličtinu, ale s tím se bude muset smířit. Připraveni?
Pojďme na to.
4.1 Black metal a doom metal
Je to objektivní pravda, takže to
řekněme rovnou: black metal je nejméně zastoupeným žánrem na desce Mareridt. Na to, že se album
v tomto žánru prezentuje a pod tímto zařazením prodává, tak je ho zde až
bolestně málo. Rozebereme krátce úseky, které se dají považovat za black metal,
konkrétně jsou to části v písních Måneblôt
a Elleskudt. Otázka, zda se dají
dokonce i tyto skladby považovat za blackové, však zůstává otevřenou.
Spousta lidí zmínilo, že se jim
skladba Måneblôt líbí a zahalili své
emoce do vzletných metafor, aby čtenáře přesvědčili o pravdivosti a
opodstatněnosti svých závěrů. My ale vyhodíme tyto slovní kudrlinky
z okna, protože na nich nezáleží – pojďme si popsat konkrétně a
neangažovaně, co teda slyšíme. Måneblôt se
skládá z 2 motivů, které během poměrně krátké skladby jen nepříliš výrazně
variují. Sem tam se k některému přidá efekt nebo ten samý motiv opakuje jiný
nástroj (refrénovou část hraje nejdřív kytara a pak nyckelharpa a na konci jej
opakuje hlas, motiv ale zůstává stejný). Skladatelsky je skladba velmi slabá, neboť
reálně nabízí jenom dvě polohy. Tento nedostatek se snaží autorka maskovat tím,
že přidává elektronické efektíky, nebo ty motivy hraje na něco jiného – jde ale
pořád o lenivou práci, kdy slepíte mechanicky po sobě A B A B (tohle je bez
legrace skutečná struktura Måneblôt,
nic víc tam není). Bez vrcholu, bez výraznější myšlenky nebo uměleckého záměru,
autorka prostě seskládala náhodné party k sobě.
Druhá blacková skladba jsou Očička, teda pardón, Elleskudt. V té máme motivy tři
(pokud se očičkový refrén počítá jako motiv) a řídí se poměrně pevnou strukturou
A B A C A B A C. Když to rozdělíme takto schematicky, tak vidíme, že se skladba
opět skládá ze dvou větších celků, bez viditelného prostředku, ve kterém by
skladba kulminovala. K ničemu v písních nespějeme, nic nás ve skladbě
nečeká. Třeba se to ale v jiných skladbách změní, kdo ví.
Blackové skladby tímto výčtem
končí. Metal, který je přítomen v jiných písních, není black, ale doom
(neunavujte mě chytračením na téma „je to spíš doom rock, nebo gothic rock“). I
ten se samozřejmě dá zahrát dobře i špatně – takže jak obstojí Myrkur v tomto
žánru? Zástupci doom metalu jsou na Mareridt
především tracky The Serpent a
Ulvinde.
Sloku v The Serpent nelze nazvat jinak než kreativní
impotencí. Ptáte se, co v ní tak hrozného uslyšíme, co tak hrozného nebo
neladícího v ní je? No, k pojmům hrozný nebo neladící se ani
nedostaneme, protože ve sloce hraje jeden opakující se akord. JEDEN. To vážně
už vyškrabujeme jakési zbytky z hrnce, že nemůžeme vymyslet do písní
alespoň nějaký trochu kreativní motiv? Ach jo. Trochu to napravuje přechod mezi
slokou a refrénem, kde máme zajímavé souznění hlasu a změny akordů, které je
myslím hodně povedené (bude to ale dané taky tou úmornou monotónností
předchozího partu, působí to jako nové nadechnutí). Co se struktury skladby
týče, tak je tato: A B A B. Opět nás v ní nečeká nic než opakování toho,
co jsme už slyšeli.
Všichni chválili „klipovku“ Ulvinde. Ulvinde se totiž od ostatních skladeb odlišuje složitější
strukturou, a tak v ní jakoby je co poslouchat, na rozdíl od nudy jinde.
Struktura Ulvinde je A A B C D A B.
Přijde mi to, jako bychom vystříleli postupně všechny nápady a pak si řekli
„sakra, ještě potřebujeme aspoň 2 minuty… no co, tak začneme odznova a
v nějakém momentu to utnem“. Každopádně, ve skladbě máme alespoň něco, co
připomíná nějaký střed (C + D), něco, k čemu směřujeme (proto si ji
většina lidí zapamatovala). Problém tohoto středu ale je, že je položen níž
(C), než refrén, který mu předchází (B) a máme tak pocit zpomalení a emoce tak
nenarůstá, je to jakési odpočívadlo a nic moc víc. V refrénu je tu taky
zajímavý a skladatelsky úchvatný obrat:
Norway
Norway
Norway
Norway
Norway
Jako nehodlám tohle ani nějak šířeji rozebírat, ale po
těchto třech slovech, aby Myrkur doplnila chybějící dobu (je to 2/4 takt
samozřejmě, takže by tam něco chybělo, kdyby to zůstalo takhle), tak zpívá jen
takový popěvek „hááá hááá hááá“ (Amálo, proboha, příště tam aspoň nějaké slova
vymysli, cítím se sám trapně, že pak musím tyhle tvoje zvuky přepisovat).
Jednak mi to připomíná situaci, kdy hrajete s partou v hospodě a najednou
si uprostřed sloky nevzpomenete, jak píseň pokračuje, takže abyste nezkazili
zábavu, tak prostě pokračujete melodii hlasem. Takové to „Tam, kde leží Little Big Horn na ná ná ná na ná“. Na finální
nahrávce taková věc působí to dost lenivě a odfláknutě, to jsem chtěl říct. Tři
slabiky, které Myrkur zpívá, také nekorespondují s tím, co by podle taktu
a délky dob člověk na konci refrénu očekával: chtělo by to těch slabik prostě
víc, aby to vyvážilo těch 6, co slyšíme v tom 3x Norway, jinak se dostavuje silný pocit náhlého konce, píseň je
„useknutá“.
4.2 Folk
Už jsme v předchozí kapitole
upozornili na to, že zpěv na Mareridt v nějakých 80 % není lidový ani
tradiční. Kulning jsme rozebírali také podrobněji, takže z prvků, které
posunují album směrem k žánru folk, zbývají housle a nyckelharpa a
v jedné skladbě je to i grumle. Housle jsou používány jako doplňující
nástroj, kterým se navazuje atmosféra, ovšem není to často a takové skladby
nejsou na houslích ani založeny, jdou snadno vypustit. Housle zkrátka hrají
druhé housle (ehm). Co teda ta slavná nyckelharpa?
Nyckelharpa je švédský lidový
hudební nástroj, podobný houslím. Hraje se na ni smyčcem, ale od houslí, nebo
jiných běžných smyčcových nástrojů, se liší hlavně dvěma věcmi: ke změně tónů,
které struny vydávají, nemačkáte přímo strunu, ale speciální kolíky, které na
strunu tlačí za vás (je jich docela hodně). Druhým rozdílem je, že kromě strun,
na které přímo hrajete (jsou myslím 4), jsou u nyckelharpy i tenčí strunky,
které se rozeznívají při hře a vytvářejí plný a rezonující zvuk. Nyckelharpa se
používá poměrně často v dnešní rekonstrukci švédské lidové hudby a původně
se na ni hrálo např. u tanců. Na albu ji slyšíme ale ve skutečnosti jen
sporadicky, spoustu lidí se nechalo myslím zmást a zvuk houslí automaticky
považují za nyckelharpu – není tomu tak, většinou slyšíme housle. Zachytíte to
pouhým uchem – u nyckelharpy slyšíte v pozadí cvakat ty kolíčky.
Poprvé nyckelharpu slyšíme ve
skladbě Måneblôt, kde nástroj opakuje melodii kytary a zpěvu. Další
party má nyckelharpa i v De tre piker. Nikde ale nehraje
samostatnou melodii, při které bychom slyšeli nějaký „folkový duch“, natož pak
„lidovou hudbu“. Motivy, ve kterých slyšíme nyckelharpu, jsou poskládané jen
z několika mála tónů a o nějakých lidových melodiích rovněž nemůže být
řeč. Nástroj vystupuje výhradně jen jako
kosmetický prvek a kdybyste jej ve kterékoli skladbě vyměnili za nějaký jiný
nástroj (píšťalu), skladbě by to nic neubralo. Proč sem teda tu nyckelharpu
vůbec tahali? Proč ji prostě nezaměnit houslemi, které udělají stejnou práci?
Je to proto, abychom vypadali tradičně a seversky na Youtube a Instagramu?
Jako trumf těch, kteří se rozplývají nad tradičností a
autenticitou folkové složky Mareridt, může figurovat především čistě
akustická skladba Kætteren. Slyšíme na ní grumli a nyckelharpu. Grumli
patří rytmická funkce ve skladbě, což je z hlediska užití nástroje
v pořádku. Jsa však sám grumlařem, můžu to zhodnotit i o něco
profesionálněji. Vězte, že na grumli se dají dělat poměrně super věci, můžete
si hrát s rytmem, dechem, důrazem (to jsou ty doby, co jsem tak
hejtil minule u Percivalů) a pracovat s dynamikou písně. V Kætteren
grumle udává soustavný neměnný rytmus – starý dobrý 2/4 takt s důrazem na
první dobu (bing-bing-bing). O nějakém skvělém předání umění nebo lidové
kultury nemůže být řeč, na to toho rozhodně nepředvádíte s tímto nástrojem
dost. Nyckelharpa má pak roli melodickou. Celá píseň se skládá ze dvou motivů,
které hrají tak, že nejprve je jeden, pak druhý, pak se oba prolnou a hotovo.
Jednoduchá, kratičká a narychlo slepená pitomost, která nemá žádnou hlubší
strukturu a mohla by sloužit třeba jako úvod k nějaké jiné delší písni,
ale takto o samotě je spíše jako opuštěné dítě na nástupišti. Celé to docela
pěkně zapadá do obrazu, který jsme viděli doteď, co?
4.3 Pop a zbytek
Na první poslech je jasné, že na Mareridt
Amalie ve velké míře ustupuje od black metalového screamu a na místo tohoto
přichází zpěv čistý (byť s různými efekty), který jsme výše určili, jako
typický moderní popový projev. Podobnosti alba s produkcí zámořské
popmusic tím ale nekončí. Odbočme teď a v rychlosti si zkusme určit
specifika black metalového žánru, do kterého se Mareridt samo zařazuje.
Pak uvidíme, jestli je takové zařazení adekvátní (spoiler – není):
Pro první black metalové projekty
byla typická taková jakoby „roztáhlá“ struktura, v písních nebyla narvaná
nějaká přehršel postupů, motivů nebo melodií, ale několik základních se prostě
pořád opakovalo během poměrně dlouhých skladeb. Black metal tímto vytvářel
pocit jisté zádumčivosti a meditativnosti (právě proto ho lidi rádi poslouchají
třeba při procházce lesem). Zároveň se tehdejší black vymezoval proti svému
konkurentu – death metalu, který se pohyboval (a dodnes pohybuje) směrem ke
složitější struktuře písní, mívá měnící se dynamiku, různé rytmy a spoustu
zvratů. Od devadesátých let jsme sice ušli už docela dlouhou dobu, ale pořád
v black metalu existují projekty (a zakládají se i nové), které se snaží
tuhle atmosféru původních skandinávských kapel zachytit (a ne vždycky se jim to
daří). Kromě toho se do black metalu samozřejmě vplížila tendence zahrát jej na
úrovni, složitěji, okrášlit jej veškerým svým hudebnickým nasazením. Dnes tedy
máme projekty typu Blut Aus Nord, které představují moderní, trochu odlišnou
odnož black metalu. Ale kam míří na Mareridt Amalie Bruun?
Podle svých vlastních slov je
Amalie inspirována právě tím prvním, původním typem blacku. Sama uvádí většinou třeba Darkthrone, konkrétně album Transilvanian Hunger (jinak většinou ohledně
inspirací mlží). Ptám se teď všech, kdo Mareridt slyšel: kde na albu tuhle
inspiraci slyšíte? Vezměme titulní skladbu z výše uvedeného alba
Darkthrone a rozmontujme ji na motivy, jak to děláme s Mareridt,
abychom byli spravedliví. Struktura Transilvanian Hunger je, jak jsem
naznačil, jednoduchá a roztáhlá: A A B B A B C C A B A A A. Vidíme, že motivů není
moc, jsou jen 3. Ale i při vší své jednoduchosti píseň kvalitativně daleko
přesahuje absolutně cokoli, co na Mareridt uslyšíte. Tím, že melodie
slyšíme hrát dlouho, se dostavuje ten pocit transu, té meditativnosti, který je
pro prvotní black metal typický. Skladba má jasný umělecký záměr – máme tam nějaký
kulminační střed (ty Céčka), kde skladba vrcholí a zároveň máme uvolnění napětí
(na konci opakujeme Áčko postupně do ztracena). Nic z tohoto Amalie na Mareridt
nedělá. Porovnejte to s jejími písněmi, kde se mechanicky lepí k sobě
A B A B, nikdy nás nic nového nečeká, píseň začíná a pak prostě končí, přičemž
všechny písně jsou strašně krátké... Tento styl práce není typický pro black
metal, ani pro ten prostý původní, ani pro ten složitý moderní (chraň bůh).
Sktruktura Mareridt naopak připomíná jiný rozšířený žánr moderní hudby –
uhodnete který, milí čtenáři (mrk, mrk)?
Ano, je to pop (nebo žánr píseň
u táboráku, ale to nepočítám), přičemž pop dělaný narychlo a nekvalitně. Právě
odsud pramení ten zmatek spousty posluchačů, kteří si koupili jakože blackové
album a dostalo se jim ve skutečnosti něčeho diametrálně odlišného. Spousta
z nich si pokládala opatrnou otázku: „Počkat... tohle nezní jako black...
takže... líbí se mi to? Může se mi to líbit?“ Z recenzí je takový
přístup jasně vidět, všichni říkají, jak nesmíme brát Mareridt jako
black metal, i když se ta deska takhle sakra propaguje. Takže teď pojďme
k písním, které posunují album do popového žánru:
První je samozřejmě zasněná Crown,
která se lidem moc líbila. Malá zajímavost pro milovníky této písně: četli jste
si text? Zpívá se tam o „kurvě“, což třeba mně osobně přijde docela
rušivé, vzhledem k „magickému“ a „éterickému“ vyznění celé písně, ale to je
každého věc. Struktura motivů Crown je jednoduchoučké A-B-A-B-C. Další
písní, která by sem měla patřit, je Funeral, která je takovým zvláštním
spletencem zvuků, kde nic nezní nějak výrazně a během skladby se není čeho
chytit. Někteří recenzenti si toho také všimli a kolem skladby prošli mlčky
dále, ale víte, proč tenhle song nikoho moc nebavil? Protože je v něm jen
jeden, byť trochu složitější, motiv. Skladba se nikam nevyvíjí a stojí na
místě, takže prostě není co poslouchat. Kdybych skladbu hodil na loop, jako
nějaké youtube video „Funeral 20h version“ tak byste mohli kdykoli od poslechu
odejít, dát si kafe, vrátit se a o nic byste nepřišli, protože skladba je pořád
stejná, jen se vine jako had donekonečna. Další v pořadí je Gladiatrix,
se strukturou A-B-A-B. Tady opravdu už zase vyškrabujeme příslovečný hrnec
nápadů a po intru/sloce prostě opakujeme stejný refrén dvakrát (druhé „A“ je tu
jenom hmkání). Poslední věcička v tomto odseku je směšná Børnehjem,
kde mi naprosto uniká umělecký záměr této skladby. Nejspíš to měl být pohled do
nitra duše nočními můrami trpící protagonistky, jenže... uf. Ve skladbě je použit
prapodivný efekt na hlas, který vytváří iluzi dětského hlásku, jenže je
neuvěřitelně nepovedený, zní to jako když se vám pokazí magneťák a udělá to
takový ten myší orchestr s nepřirozeně vysokým a pokřiveným zvukem.
Naprosto směšné, ztrácí se jakákoli uvěřitelnost, nehledě na demenci textu,
který je hloupý a infantilní. Myslím, že autorka měla v plánu vyvolat něco
podobného scéně ze Silent Hillu, s démony posedlou holčičkou... ale
naprosto selhala a vytvořila odpornou parodii sebe sama.
Těmito skladbami však výčet popového žánru na Mareridt nekončí. Amaliin pop (pro nedostatek lépe se
hodících slov) zamořuje album v nejrůznějších koutech a vykukuje na
posluchače hned tu a hned tam, smíchán s druhými dvěma hlavními žánry.
Eklektika je opravdu slovo nejlépe se hodící pro popis celé desky. Slepenec
prapodivných partů. Netvůrčí spojení jednotlivých nápadů, s kterými Amalie
přicapkala do studia, aniž by měla sebemenší představu, co s nima chce
teda dělat. Mareridt není black metal. Mareridt není ani folk. Mareridt
je pop, na který byla autorka zvyklá a který je strategicky ozvláštněn několika
málo party s kytarami a screamem. Většina skladeb zůstává neuvěřitelně jednoduchá
ve své struktuře, je to nenápaditá a mechanicky slepená chiméra.
Položíme-li si poměrně složitou
otázku, „Co odlišuje dobrou hudbu od špatné?“, pak bych za sebe mezi
jinými prvky (je jich víc, takových znaků kvalitní hudby, nebo kvalitního umění
obecně) uvedl jeden, kterému řekněme pracovně „uvědomělost“. Jde zjednodušeně o
to, že umělecké dílo (v tomto případě píseň) musí plnit nějakou emocionální
funkci. Umělec má před sebou nějaký cíl (chce předat posluchači emoci nočních
můr, kupříkladu) a ten realizuje s pomocí dostupné technologie (nástroje,
zpěv, technika hry). Výsledek takovéto uvědomělé práce bude v ideálním
případě dílo, ve kterém mají všechny prvky své dané místo a plní svou funkci
v rámci celku. V hudbě by tedy písně měly následovat nějaký předem
daný vzorec, nějakou myšlenku, kterou si autor předem stanovil. Píseň se tedy
může skládat třeba z intra – sloky – refrénu – sloky s obměnou
melodie nebo jinými nástroji – refrénu s obměnou – mezihrou – vrcholem
skladby – refrénu s obměnou – konce. Píseň jde odněkud někam (jako
příběh), postupně se přidávají další a další prvky, obměňuje se, aby posluchače
nenudila, až dojde k vrcholu (hraje všechno nebo tak něco) a pak dojde
k uvolnění napětí (konec). Připomíná to strukturu literárních děl –
ta by také měla následovat určitý systém (vzpomeňme si na tu hloupou osnovu
vypravování ve škole ve slohu). Můžete mít samozřejmě i experimentální hudbu,
která tato pravidla boří, ale ta má obrovské nároky na schopnosti autora i trpělivost
a vkus posluchače, a ne vždy je zaručen adekvátní výsledek.
Amalie ve své tvorbě na Mareridt
bohužel k písním přistupuje mechanicky a bez jakékoli předem dané
myšlenky. Na wikipedii se píše, že vešla do studia s asi 50 nápady a
lepilo se to nejspíš až na koleně přímo tam, s pomocí producenta (což
potvrzuje i sama autorka v rozhovoru pro Metalshop na BA). Album zní adekvátně tomuto
přístupu. Výsledkem takové činnosti je, že žádná píseň není kompaktní,
v písních slyšíme vatu, písně nemají žádný kulminační střed (zkuste mi
klidně oponovat, ale myslím, že tam není nikde ani jeden), mechanicky prostě
střídáme refrén-sloku, A-B-A-B. Písně jsou také velmi krátké a nemají tak
většinou ani možnost nějakým způsobem vykvést do něčeho většího a hlubšího.
Jednotlivé písně na sebe také nijak logicky nenavazují, jsou prostě naházeny
jedna vedle druhé (kromě prvních 4, možná ty byly seřazeny uvědoměle).
5. Propagace a odezva
Ať už z vlastního popudu,
nebo z pragmatických důvodů, Myrkur bere propagaci sebe a svého projektu
velmi vážně. Její profil na Instagramu je pro fanoušky zdrojem nejen útržků
z její hudby (takový bonus content), ale také je obrazem toho, jak se chce
Amalie před veřejností a komunitou prezentovat. Z příspěvků je jasné, že
se chce jevit posluchačům jako éterická mystická žínka propagující tradice své
domoviny a přímo dýchající jemnou ženskostí, což je pro mnoho metalistů, jak
jsem už podotkl výše, synonymum ideální ženy. Za sebe nehodlám dělat na adresu
Amalie Bruun žádné komentáře ohledně jejího vzhledu, neboť se tu zabýváme
hudbou – jenže většina recenzentů se neudržela a přeci jen ověnčili Amalii
vzletnými a zasněnými přívlastky ohledně její krásy. Všem se zkrátka Amalie
jako žena moc líbí. Neříkám, že je to špatně – je to každého osobní věc, jenže
když cítíte potřebu to zmiňovat i v recenzi na hudbu dané krásky, někdo by
mohl nabýt pocitu, že můžete mít sklony ji hodnotit pod vlivem toho, že ji dělá
nádherná dívka – a tedy se k hudbě nebudete stavět tak kriticky, jako
kdyby ji nahrál obyčejný týpek s bradkou a vlasama po pás. Nebudu to nijak
dokazovat, ale faktem zůstává, že vzhled autorky nepochybně přispívá
k přijetí její hudby (aktivita zpěvačky při propagaci sebe sama
nemůže být náhodná, nevěřím, že je prostě jenom gigantická narcistka). Většina
recenzentů Mareridt (i jiná alba)
také takto prezentovala: jako hudbu, kterou má na svědomí drobná severská kráska.
Běžné recenze na Myrkur znějí ve
svých prvních odstavcích přibližně takhle: „Myrkur vyvolává kontroverzi v metalové komunitě a dostává hejt od
ortodoxních blackařů za to, že údajně kazí black metal, nebo ho neumí hrát. Ale
já na nějaké předsudky nehledím a hodnotím objektivně.“ Na konci kýžený recenzent potvrdí sám sobě i
svým čtenářům, že on není takový omezený debil, protože jemu se Myrkur
docela líbí a že hejtovat krásnou ženu fakt není cool. Mám k tomuhle pár
připomínek.
Jednak ohledně slov kontroverze a rozkol: o těchto bychom mohli mluvit pouze v případě, že je
komunita opravdu rozdělená, půl na půl, spousta lidí to nesnáší a spousta lidí
to má rádo. Tohle musíte dokázat, to nestačí jenom říct, vy balvani, jelikož
skrze tento fakt všichni evidentně přistupujete k hodnocení alba – jakože
„testujete oprávněnost této kontroverze“. Nikde jsem neviděl žádné velké hádky
na netu ohledně alb Myrkur, vždycky je to jednotlivec, na kterého
v komentech řve opoziční většina (ať z té, nebo z té strany),
což má příčinu v tom, že každý žijeme ve své internetové bublině, a když
vlezete do cizí společnosti s opačným názorem, tak vás prostě sežerou (viz
komentáře u recenze na Sicmaggotu).
A taky, i kdyby existovaly nějaké
hrozné hejtovní komenty na adresu tvorby Myrkur, tak proč bych jako měl brát
v úvahu, že nějaký metloš s FB nickem Satanius Diabolos z Prahy
si myslí, že Myrkur je kravina pro buzny? Slova a názory nějakého marginálního
blba na netu jsou naprosto nepodstatná. Jako názory autorit by se daly brát možná
tak recenze. Takže se mrkněme, jak dílo zhodnotili čeští a slovenští recenzenti, třeba tu kontroverzi
odhalíme právě tady:
Crazy Diamond: 70 %
„Z mého pohledu tak jde určitě o pozoruhodnou a talentovanou umělkyni, která zde prezentuje pár naprosto skvostných skladeb, doplněných na osmatřicetiminutový nosič o nějakou tu pofidérní vatu a skladatelsky zas ne až tak pevnou výplň, asi za účelem stůj co stůj zasytit hlad po čemsi bytostně severském a skandinávském. Kdyby se jednalo o šestiskladbové EP volil bych určitě známku vyšší, takhle díky těm několika skvělým skladbám a velmi zajímavému hlasu za 70%.“
„Z mého pohledu tak jde určitě o pozoruhodnou a talentovanou umělkyni, která zde prezentuje pár naprosto skvostných skladeb, doplněných na osmatřicetiminutový nosič o nějakou tu pofidérní vatu a skladatelsky zas ne až tak pevnou výplň, asi za účelem stůj co stůj zasytit hlad po čemsi bytostně severském a skandinávském. Kdyby se jednalo o šestiskladbové EP volil bych určitě známku vyšší, takhle díky těm několika skvělým skladbám a velmi zajímavému hlasu za 70%.“
Fobia Zine: 6/10
„Druhá deska MYRKUR není rozhodně taková bída, aby se tak mohutně hejtovala. (…) …dělat z MYRKUR blbost nejvyššího stupně mi přijde zbytečné. To samé platí i pro superlativy, kterými se na její konto také nešetří.“
„Druhá deska MYRKUR není rozhodně taková bída, aby se tak mohutně hejtovala. (…) …dělat z MYRKUR blbost nejvyššího stupně mi přijde zbytečné. To samé platí i pro superlativy, kterými se na její konto také nešetří.“
Sicmaggot:
„Ten nejvyšší a zásadní důvod, proč si „Mareridt“ zaslouží jednoznačně odmítavý postoj, je jenom a pouze kvalita respektive nekvalita hudebního obsahu. Myrkur hraje black metal pro lidi, kteří black metal vůbec neposlouchají… a také mu vůbec nerozumí.“
„Ten nejvyšší a zásadní důvod, proč si „Mareridt“ zaslouží jednoznačně odmítavý postoj, je jenom a pouze kvalita respektive nekvalita hudebního obsahu. Myrkur hraje black metal pro lidi, kteří black metal vůbec neposlouchají… a také mu vůbec nerozumí.“
Valhalla.sk: 7,5/10
„Úspech je ale určite oprávnený a bude skutočne zaujímavé sledovať ďalší vývoj kariéry tejto sympatickej dánskej interpretky.“
„Úspech je ale určite oprávnený a bude skutočne zaujímavé sledovať ďalší vývoj kariéry tejto sympatickej dánskej interpretky.“
Kidsandheroes:
„Myrkur na letošním albu Mareridt opět láme žánrové hranice, byť už není tak radikální, jako na svém eponymním demu z roku 2014 a především debutu M. Nad black metalovou formou vítězí folkový obsah, pořádně mrazivý. (…) Byť jede album Mareridt podle jasného vzorce, dokáže zaujmout a věřím, že Amalie na něm spojila dvě své hudební lásky.“
„Myrkur na letošním albu Mareridt opět láme žánrové hranice, byť už není tak radikální, jako na svém eponymním demu z roku 2014 a především debutu M. Nad black metalovou formou vítězí folkový obsah, pořádně mrazivý. (…) Byť jede album Mareridt podle jasného vzorce, dokáže zaujmout a věřím, že Amalie na něm spojila dvě své hudební lásky.“
Echoes zine: 6/10
Otázkou je, jestli je ta deska blbá. Není. Toto album se možná okatě inspiruje jinde, evidentně se při jeho tvorbě vědělo na kterou hlavičku hřebíček uhodit. (…) Přesto jde hovořit o dobré práci a kvalitním díle ovlivněném hnijícím (jako když tleje listí na podzim) black metalem folklorního ducha v kombinaci s atmosféricky doomovou náladou spadající až někam do snivých končin.
Otázkou je, jestli je ta deska blbá. Není. Toto album se možná okatě inspiruje jinde, evidentně se při jeho tvorbě vědělo na kterou hlavičku hřebíček uhodit. (…) Přesto jde hovořit o dobré práci a kvalitním díle ovlivněném hnijícím (jako když tleje listí na podzim) black metalem folklorního ducha v kombinaci s atmosféricky doomovou náladou spadající až někam do snivých končin.
Tady vidíte všechny české a
slovenské weby, které Mareridt a
Myrkur pokryly v recenzích (snad jsem na nikoho nezapomněl). Ptám se tedy –
kde je ta kontroverze? Všichni (dobře, kromě Sicmaggotu) se shodli, že deska je nadprůměrná a kdo hodnotil
číselně, tak hodnotil 6-8/10, což je hodnocení fakt docela dobré (teda jak já
rozumím číselnému hodnocení, ale pravda, že někteří hážou sedmičky nalevo napravo každý den). Žádný rozkol, žádná kontroverze u tvorby Myrkur
není, většině lidí se to líbí a většina se k tomu staví hodně pozitivně. U
zahraničních webů najdete situaci velmi podobnou. Takže přestaňte s tím
únavným kecem o tom, že Myrkur testuje mantinely tolerance metalových fanoušků
a podobně! Pokud tedy ve slovníku cizích slov není napsané u hesla kontroverze vysvětlení „situace, ve které Sicmaggot hejtuje to, co všichni ostatní mají rádi“.
Samozřejmě, Myrkur vyvolala na webech a internetu jistou diskuzi, ale na to,
abych to nazval kontroverzním přijetím alba, budete muset vyštrachat ze šuplíku
víc než fejsbukové názory jakéhosi Paganiuse Pivuse Blackuse. Takoví Sabaton
nebo Avantasia dostávají v komentářích na netu mnohem horší sodu.
Ano, hejty existují. Ale ptám se, proč bychom měli
brát v úvahu dementní parodizující videa plné
metalové trapňoučké provokace... shodou okolností
je ve videu ale i velmi dobrá pointa ohledně toho,
čím se Myrkur "inspiruje" a jakým způsobem to pak v reálu
vypadá.
brát v úvahu dementní parodizující videa plné
metalové trapňoučké provokace... shodou okolností
je ve videu ale i velmi dobrá pointa ohledně toho,
čím se Myrkur "inspiruje" a jakým způsobem to pak v reálu
vypadá.
Počkat – ale jestli ve
skutečnosti o nějaké kontroverzi těžko můžeme mluvit, tak odkud se tento názor,
kterým všichni recenzenti začínají své příspěvky, bere? Ano – je dost dobře
možné, že prostě v ovzduší opravdu byla nějaká atmosféra konfliktu ohledně
Myrkur, nebo že na internetu probíhaly nelítostné boje v komentářích a na
fórech, rodiny byly rozvráceny, lidé přišli o práci, Kain zabil Ábela kvůli
tomu, že se mu líbila Myrkur... ale může k tomu být i jiný důvod? Během
svého nabírání zdrojů na internetu jsem totiž našel jisté množství článků,
které se věnovaly tématu hejtování Amalie Bruun. Např. zprávy v médiích o
tom, že si zpěvačka zrušila sociální sítě kvůli tomu, že jí ortodoxní blackaři
vyhrožovali smrtí a podobně. Můžete tomu věřit nebo ne, jenže vězte, že zrušení
si jedné sociální sítě (zatímco samozřejmě zůstáváte i tak na nějaké jiné,
přece neopustíte své fanoušky) je skvělý nástroj pro vyvolání senzace
v prostředí publicistiky. Jsme teď v situaci, kdy nějací mytičtí hejteři
masově neustále útočí na ubohou interpretku, aniž bychom někde viděli seriózní
důkaz těchto útoků a interpretka pouští do veřejného prostoru tvrzení, že si
kvůli tomu ruší sociální sítě, i když samozřejmě ne všechny (na západě je to
mimochodem pro celebrity poměrně vážný krok, společnost v takových USA těmito
tématy žije každý den a prožívá je úplně jinak než lidi u nás). Dovolím si tedy
vyslovit předpoklad, že vyvolávání kontroverze ohledně Myrkur může být zčásti
uvědomělá činnost nahrávací společnosti nebo kohokoli, kdo je zodpovědný za
propagaci projektu, s jediným cílem: je to velmi dobrá reklama. Posuďte
sami, milí čtenáři: když vám nabídnou poslechnout si „atmospheric folk black
metal“, nebo „controversial female-fronted atmospheric folk black metal“,
co byste si vybrali k poslechu raději? Nakolik se tedy kontroverze
rozdmýchává uměle a nakolik je skutečná, to je otázka přinejmenším
k zamyšlení.
Ale dost s hypotézami. Co si
československé hudební autority myslely o Mareridt
obecně, kromě toho, že je to kontroverzní projekt a že Amalie je kočena? Viděli
jsme, že všeobecně bylo album přijato pozitivně a získalo nadprůměrná hodnocení
plné slovních kudrlinek a klasické recenzní vaty. Konkrétně všichni recenzenti
(Sicmaggot teď nechám stranou, ten
zhejtoval skoro všechno, ve svých nejlepších tradicích) chválili 2
blackové skladby, Måneblôt a Ulvinde. Líbil se jim zpěv, nazývali jej
folklorním, autentickým a zasněným. Machrovali, že vědí, co je kulning a
nyckelharpa a potvrzovali tím svoji domněnku, že album má hlubokou folkovou
nebo dokonce lidovou složku.
Zatím jsme během celé naší podrobné
kritiky došli k tomu, že o black metalu se nedá mluvit nejen u alba jako
celku, ale dokonce ani moc ne u dvou zmíněných „blackových“ oblíbenců. O zpěvu
jsme si říkali podrobně a srovnávali jej s ostatními styly – není
autentický a není folklorní, je to běžný zasněný pop, který řeší vztahy a emoce
s nimi související. Kulning a nyckelharpa mají hodnotu pochybnou, neboť je
rozhodně neslyšíme dost a rozhodně nám v partech s nimi nepředvádějí nic
překvapivého ani bůhvíjak artistického.
Podrobněji závěry rozebereme za chviličku, ale pro
všechny ty, kterým se Mareridt líbilo
a aplaudovali mu, mám upřímnou a dobře míněnou radu. Vlezte na internet a
zkuste si vyhledat nějaký moderní pop, nebo „dream pop“. Začněte třeba u té nešťastné
Lany Del Rey, kterou všichni
zmiňovali, protože nikoho jiného neznají. Zabrouzdejte si po Youtubu, bez
předsudků. Myslím, že najdete spoustu interpretek a interpretů, kteří tvoří
hudbu, která by se vám mohla líbit, oslovit vás a zůstane s vámi v životě
dlouho. Hudbu, i když ne metalovou, tak třeba i upřímnou, plnou emocí i
skladatelské kompetence. A co na tom, že to bude pop? Aspoň to bude upřímné a
nikdo vám nebude tvrdit, že je to „black metal“, jen aby z vás vytáhl
peníze za to, že si od něho koupíte obyčejný popík. A když jsme u toho vytahování
peněz…
6. Závěry
Když člověk mluví o takovém albu,
jakým je Mareridt, tak se mu neustále vrací na mysl 3 pojmy:
jednoduchost, lenost a inkompetence. Jde o 3 slova, která by se dala uvést jako
vysvětlení toho, proč je album takové, jaké je. Která z těchto možností je
správná, to se asi nikdy nedozvíme, leda by Amalie vystoupila a konečně
v nějakém rozhovoru popsala svůj tvůrčí proces – tomu se ale prozatím umně vyhýbá. Takže co můžeme o Mareridt říci na závěr?
Co se jednoduchosti týče, tak jde
o naprosto základní vlastnost celého díla. Žádná píseň není nikdy nějak
složitá, nebo komplexní. V písních se střídají mechanicky sloky a refrény.
V písních je málo konkrétního obsahu: motivů slyšíme málo, melodií slyšíme
málo, nástrojů slyšíme málo, zpěv má jen několik poloh. Písně jsou krátké (i
když to pro black metal není typické) a často jsou useknuty, jako bychom prostě
vystříleli patrony a konec, šlus. Na albu sice autorka kombinuje až 3 různé
žánry, jenže v písních nikdy nejsou zakomponovány nějak umně nebo
originálně. Žánry se vynořují a pak zase mizí v zapomnění. Nejvýraznějším
prvkem na albu je jakýsi neuchopitelný žglomb takového povrchního popového
skladatelství, který je slyšet jak ve struktuře všech skladeb, tak
v hlasovém projevu a technice hry na nástroje. Z žánru moderní
popmusic je vzato spíše to horší: primitivita, předvídatelnost a kýč. Folk se
na albu sem tam kmitne, ale místo toho, aby nám byla představena skandinávská
lidová kultura nějak hlouběji a atraktivněji, abychom se třeba i něco dozvěděli
a něco nového slyšeli a zažili (mrkněte třeba na projekt Myrkgrav), je ten samý
folk selektivně osekán a strategicky umístěn na desku, aby plnil funkci Potěmkinovy
vesnice: v úvodní skladbě uslyšíte kulning a hned si máte myslet, že je to
folkové a tradiční album, i když je to reálně předposlední příležitost, kdy
tuto techniku na celé desce uslyšíte. Předposlední Kætteren vám má tuto
skutečnost opět na závěr připomenout, abyste nezapomněli o albu přemýšlet, jako
o folkovém. Rád bych rozebral black metal, který se na Mareridt
vyskytuje, jenže je ho tak málo, že to vlastně ani moc nejde. Na black i doom,
který nám je k dispozici, se vztahují stejné výtky, jako na ostatní žánry
– jednoduchost a primitivnost, slepenec náhodných nápadů bez vyššího záměru.
Eklektika alba, tedy mechanické
pospojování nápadů a žánrů dohromady, má schopnost zamotat hlavu skoro všem,
kdo si desku poslechnou. Vytvoří v hlavě posluchače hotový guláš. Co
jsem to právě slyšel? Je to na jednu stranu black metal, na druhou stranu ho
tam neslyším... Ale zpívání je to pěkné, to jo... I eklektické album by se
ale dalo teoreticky nahrát zajímavě a dobře (napadá mě třeba Igorrr) –
jenže Mareridt trpí jedním nepřehlédnutelným neduhem: autorka neměla
nejmenší ponětí, jak chce, aby výsledné písně zněly. Buď to, nebo je
nekompetentní a levá, vyberte si. Skladby nikam nevedou, nekulminují, nemají
žádný smysl nebo myšlenku. Jako takové vytvářejí jedinou výslednou emoci –
zmatení (a u někoho nudu). S absencí autorského záměru je spojena další
výtka: na začátku jsme si říkali, že podle autorky samotné bylo album
inspirováno nočními můrami. No tak, milí čtenáři – může někdo z vás říct,
že tuhle inspiraci při poslechu v písních uslyšel? Kde je ten děs nočních
můr? Kde jsou ty neforemné zrůdy z bahna, které po vás natahují slizké
pařáty? Kde je vysoká pokřivená postava stojící vedle kolébky vašeho dítěte?
Kde je pocit hrůzy, když si uvědomíte, že v prázdném domě nejste sami?
Odpověď samozřejmě zní „nikde“. Dokonce ani recenzenti na netu nebyli schopni
popsat album jako „děsivé“, nebo „znepokojivé“. Všichni mluví jenom o „mrazivém
islandském chladu“, o „ozvěnách nad fjordem“, nebo o „melancholii ve snových
končinách“. Řeknu vám, kdybych měl takové noční můry, tak by to bylo docela
v pohodě a žádné prášky bych na to brát nemusel ani nechtěl, zní to jako
super zážitek. Zpracovat své noční můry – to byl také jediný autorský cíl,
který nám Amalie odhalila. A v tomto jediném cíli album rovněž selhává,
přičemž nehorázně. Byly ty kecy o nočních můrách jenom zábavnou historkou pro
metalisty, kteří na podobná témata zpravidla berou?
Nyní, na konci analýzy, bych se rád vyjádřil k věci aktuální: k letošnímu albu Folkesange.
Ptáte-li se, jaké Folkesange je, jestli se umělkyně poučila ze svých
nedostatků na Mareridt, jestli byste do Folkesange třeba
investovali, pak vám rád odpovím jednoduše a rozhodnete se určitě sami: Folkesange
trpí naprosto všemi stejnými neduhy, jako Mareridt. Základní vlastnosti
nové desky jsou opět jednoduchost, sázka na aktuálně populární fenomény
v internetové kultuře, masivní propagace ve směru tradičnosti a
autenticity a těžká inspirace u jiných projektů. U posledního bodu bych rád
podotkl, že na Folkesange člověk zažívá neustále pocit déjà vu, neboť
některé akordové postupy jsou nejspíše přímo přeneseny z písní jiných projektů.
Album přitom není v žádném případě tradiční nebo autentické a nemá nic,
opakuji NIC společného se skandinávským folklorem. Je jako Enya, je jako
Blackmoore’s Night, je jako Mlhy Avalonu, je jako hra God of War 4. Ale nedejte
na nikoho, kdo vám bude tvrdit, že je to lidové umění, jako to tvrdí pisálci ve
Sparku (i když pojem lidové umění znamená něco jiného, než si oni nejspíše
myslí).
Kromě toho, že Folkesange prohlašují za "lidové umění", bylo Folkesange vybráno Sparkem dokonce jako album měsíce. |
Myrkur se prezentuje jako
kontroverzní umělkyně – zatímco reálné podklady k tomuto tvrzení jsou
přinejmenším pochybné. Kontroverze ale pomáhá dnešnímu umělci v jednoduchém
úkolu: prodat dílo. Řeknu to ještě jednou: dementi na netu vyhrožujou smrtí
kdejakému tvůrci. Kdejakému. Ale najednou z toho zrovna Myrkur začne dělat
haló. Jde o situaci přinejmenším podezřelou. Důraz na propagaci projektu ale
nepochybně sklidil své ovoce, neboť i přes všechny výtky, které jsme
v rozboru viděli, bylo album přijato kladně a zahaleno superlativy jak na
světových platformách, tak v tuzemsku. Mám k tomuto vlastní
vysvětlení: lidé, kteří recenzují a poslouchají primárně metal, nemají zpravidla
bůhvíjak široký rozhled v hudbě obecně. Jak jsem říkal už
v předchozím rozboru: jestli to je metal, je to dobré, jestli ne, je to
kokotina. Samozřejmě na vás, milí čtenáři, to neplatí, my jsme všichni lidé
povolaní a kriticky uvažující. Ale běžný metalista nebo recenzent se při střetu
s eklektickým Mareridt často zamotal do vlastních omezených
stereotypů a album, které je vlastně opatrně přitesaným nekvalitním
pseudometalopopem, najednou ohodnotil jako „svěží“, „autentické“, „úchvatně
zazpívané“ a podobnými pochvalami, jelikož prostě neměl moc s čím srovnat.
Když jste v životě nehrabali trávu a někdo vám dá do ruky vidle se slovy
„tohle je na hrabání trávy“, tak vám budou i ty vidle připadat jako obstojný
nástroj – prostě z toho důvodu, že nevíte o existenci hrábí. Vkus je mimo
jiné kategorie zkušenosti – a jelikož s folkem nebo s popem
recenzenti a posluchači moc zkušeností neměli, tak si nechali prodat
zpitvořenou verzi obojího.
Je-li Myrkur bezduchý kalkul vytvořený pro zisk, nebo
jen neúspěšný umělecký pokus, to si můžete rozhodnout sami, milí čtenáři.
Osobně si myslím, že třebaže je Amalie Bruun tvůrkyní poměrně nekompetentní a
nepochybně je v Myrkur přítomen silný prvek komerce, pravda bude přeci jen někde
uprostřed. Snad jsem tímto svým příspěvkem pomohl vnést trochu světla do probíhající
internetové či hospodské diskuze na téma „Myrkur: demence nebo kvalita?“.
Nezapomínejme, že kriticky bychom měli přemýšlet i o hudbě, kterou posloucháme.
Jinak se někdy může stát, že vám prodají špalek se štítkem „pes“ a vy ho budete
hrdě vláčet za sebou na vodítku.
* * * * * *
UŽITÉ ZDROJE
Termín eklektický: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Academia,
Praha 2001, 2. vyd.
Všechny fotografie jsou vzaty z oficiálního instagramu projektu Myrkur. Ano, ne z osobního profilu Amalie, ale z profilu projektu. Doporučuji i ostatním se mrknout a prozkoumat jej pro představu, jak se umělkyně prezentuje, je tam mnohem více podivných fotek, já jsem vybíral spíše ty neutrální.
U videí uploader je, vypisovat to nebudu.
Reagoval jsem na recenze českých a slovenských webů, jmenovitě:
CrazyDiamond.cz
CrazyDiamond.cz
Původní obraz "recenzentů" se jmenuje "The Council of the Royal Academy selecting Pictures for the Exhibition, 1875". Autorem je Charles West Cope, namaloval jej v roce 1876.
Žádné komentáře:
Okomentovat