Ještě jednou Timothy Snyder a jeho dětská písnička

Někdo si může pamatovat, že jsem tu před nějakou dobou krátce rozebíral jednu z knih Timothyho Snydera, Krvavé země. Stručně řečeno šlo o to, že Snyder se snaží protlačit svou tezi o zrůdnosti nacistického a sovětského režimu na území dnešního Polska, Ukrajiny a Běloruska (jinde z neznámého důvodu ne) do hlavy čtenáře, přičemž nemá problém absolutně ignorovat jakékoli historické zákonitosti a příčiny a následky a minimálně ve směru SSSR a jeho politiky používá pochybné zdroje spolu s antivědeckou metodou „jedna paní povídala“. Při čtení mi přišel mimo jiné divný jeden konkrétní moment, kdy Snyder ilustruje katastrofu masového hladu na Ukrajině let 1932-1933 písničkou, kterou označuje jako „dětskou“ a tedy čistou, upřímnou a nezpochybnitelnou. V onom svém článku jsem proti tomu postavil myšlenku, že malé děcka těžko budou zpívat o kolchozech, státním plánování a NKVD, jelikož nemají ještě vůbec představu, co to je. Politická píseň se v dětském folkloru NEVYSKYTUJE, děti přemýšlejí a tvoří jinak. Tak tedy, historka s písničkou má své pokračování...

Příklad skutečné dětské písničky z Ukrajiny.                            

Za tím, co jsem řekl tehdy na adresu Snyderovy práce se zdroji a jeho důvěry babským klepům si stojím dodnes stoprocentně: je to diletantská a propagandistická práce, která na čtenáře útočí skrze emoce a postrádá vlastní logiku nebo sebemenší vkus. O tom, co to byl Hladomor na Ukrajině, jak jej dnes využívají tamní nacionalistické kruhy a jaké byly reálné potvrzené příčiny jsem se pokoušel pojednávat už dříve. Ilustrace tohoto masového hladu se v Krvavých zemích tedy v jednom bodě realizuje skrze uvedení dětské písničky "o Stalinovi na stěně" pochybného původu. Timothy Snyder ale u našeho dětského songu skutečně uvádí zdroj, ze kterého jej vzal – konečně jsem se tedy rozhodl ověřit, co to je zač. Tak co, myslíte, že je to etnografický sborník třicátých let? Folkloristická studie nezávislého sběratele, později emigrujícího do Kanady? Mýlíte se, naše „dětská“ písnička je vzata z práce manželů Lidie Kovalenko a Volodymra Manjaka (neplést si s „maniak“, to je něco trochu jiného, možná ale jenom trochu), Rok 1933: Národní pamětní kniha (ukr. 33-й Народна книга-меморіал). Obstaral jsem si z internetu tuto skvělou publikaci a společně se na ni teď podíváme.

Fotografie, které provázejí knihu. Jsou všechny bez kontextu, nebo jakýchkoli
doplňujících informací.

Národní pamětní kniha byla vydána roku 1991, v době, kdy už se na území SSSR (místy již i bývalého) rozmáhala tendence očernit absolutně všechno, co bylo s minulým režimem spojeno. Solženicynovy kecy se vydávaly po tisících a bývalá sovětská média kypěla antisovětskými pořady a besedami, na kterých se radostně podíleli bývali disidenti a vypouštěli do světa fantastické zkazky o zrůdnostech režimu. V této době se také rodí oficiální rétorika dnešního Ukrajinského státu, která zní, ehm, ehm: „Všichni kolem (hlavně Rusové) nám celou naši historii jenom ubližovali a realizovali padesát genocid proti Ukrajincům a je potřeba konečně mít svoji zemi pouze pro Ukrajince, jak to má být z vůle Boží“. A k této rétorice přispívají dva žurnalisté (ano, žurnalisté, ne historici, pozor), Kovalenko a Manjak, svou Národní pamětní knihou. Takže co je tohle za opus?

V předmluvě nám to autoři (nebo redaktoři) knihy vysvětlují takto:

Pamětní kniha je prvním pokusem v ukrajinské vydavatelské praxi shromáždit svědectví tisíců lidí, kteří se zachránili, přežili živelný hladomor a nyní svými slovy popisují, jak to bylo, svými slovy ostře rozkrývají příčiny a následky největšího zločinu stalinismu. Poprvé jsou naši hladem vraždění krajané shromážděni společně v desítkách jmenovitých spisků, jako na pamětních deskách.

Autorům knihy jejich práce vynesla i památeční desku na domě, kde žili
(umřeli asi rok po jejím dokončení).

V Národní pamětní knize jsou tedy shromážděna očitá svědectví o hladomoru, který zasáhl SSSR v letech 1932-1933. Je tam k tomu na začátku i kratší povídání o tom, jak to probíhalo a jak Rusové chtěli všechny zavraždit, ale hlavní jsou tato svědectví, neboť, jak říkají sami autoři o kousek níže:

A kdo nám o tom hlouběji, obsáhleji a šířeji poví, kdo nám podá pravdivější a věrohodnější svědectví o tehdejším tragismu ukrajinského rolníka? Kdo, když ne oběti hladu?

Na tohle vám odpovím s radostí třeba já: co takhle prameny, které se dochovaly? Co takhle dokumenty týkající se zásobování a přesunů, meteorologické předpovědi, právní listiny, záznamy ze soudů, kopie příkazů jednotkám, které se účastnily boje s hladomorem... Ale na co, dokumenty a materiální důkazy vás nerozpláčou tak, jako srdceryvná svědectví ubohých obětí zvůlné represe. Taky se těžko dají prodat nebo úspěšně zfalšovat. Takže v Národní pamětní knize je sebráno dohromady všechno možné, s pečlivým užitím metodologie „jedna paní povídala“ a tyhle potenciální klepy a mlhavé vzpomínky důchodců z devadesátých let se nám podávají jako křišťálově čistá pravda a neochvějná fakta. Všechno, všecičko se vám ale rozpadne, milí redaktoři, jakmile by se odhalilo, že někdo z respondentů třeba lhal, nebo si nevybavil věci přesně, nebo si skutečnost přikrášlil. To je obrovské riziko při používání podobných zdrojů – ale to ani dvojici redaktorů ani Timothymu Snyderovi nevadí. Ve skutečnosti je nutno podobná subjektivní tvrzení svědků podrobovat pozorné analýze a srovnávat s objektivními fakty. Jak ale znovu píše na konci předmluvy autorka Národní pamětní knihy, nikdo z našich protagonistů se s tímhle nehodlá mazat: „Národní paměť je nejvěrohodnějším historickým pramenem.“ Ne, ne a ještě jednou ne.

Takže z takovéto knížky „jedna paní povídala“ je vzat úryvek dětské písničky o hrůze v kolchozech. Uvedu zde v plném znění anglický a ukrajinský text (do češtiny to kdosi přeložil taky, ale nechce se mi to hledat, odpusťte, použijte google):

Kobzar Jegor Movčan, autor některých
protivládních songů. Problém je ten, že jeho
antisovětský song o hladu byl zaznamenán
až v roce 1967, tedy je jeho původ, reálné
autorství a historická věrohodnost pochybná. 

Батьку Сталін, подивися,
як ми в СОЗі розжилися:
хата раком, клуни боком,
троє коней з одним оком.

А на хаті серп і молот
а у хаті смерть і голод.
Ні корови, ні свині,
тількі Сталін на стіні.

Тато в СОЗі, мама в СОЗі,
діти плачуть по дорозі.
Нема хліба, нема сала,
бо місцева власть забрала.

Не шукайте домовину,
батько з’їв свою дитину.
З бучьом ходить бригадир,
виганяє на Сибір.

Jedna z fotografií, které knihu
provázejí. O původu, roku,
nebo místě pořízení se však
nedozvíme samozřejmě nic.

Father Stalin, look at this

collective farming is just bliss,

The hut's in ruins, the barn's all sagged,

all the horses broken nags.

And on the hut a hammer and sickle,

And in the hut death and famine,

No cows left, no pigs at all,

just your picture on the wall.

Daddy and mommy are in the kolkhoz,

The poor child cries as alone he goes,

there's no bread and there's no fat,

the party needed all of that.

Seek not the gentle nor the mild,

A father's eaten his own child,

The party man beats and stamps

And sends us to Siberian camps.

Problémem, proč by se toto dalo opravdu považovat za věrohodný zdroj, kdyby to byla skutečná folklorní dětská písnička, je samotná definice folkloru. Aby byl folklor folklorem, tak jej musí dělat člověk sám pro sebe (nebo komunitu apod.) bez nějakého vnějšího vlivu. Historické reálie a události se do něj projektují velmi zřídka, zpravidla je to tvorba o vztazích a vlastním trápení. Takže pokud by děti samy opravdu složily takovou písničku, něco by to o nátuře kolektivizace vypovídalo. Jak ale říkám, je to na folklor příliš specifické.

Písničku uvádí v knize ve svých vzpomínkách nějaký Ivan Mytrofanovyč Ivasjuk (nar. 1926, roku 1933 mu tedy bylo 7 let, těžko mohl složit plnohodnotnou písničku tohoto typu, plnou historických reálií a zkratek, navíc značně na úrovni, co se poezie týče):

„My, děti, jsme pásli krávy, každý svou, a strýček Kondratjuk Serhij pásl kolchozní koně, on nám říkal verše, jeden si dodnes pamatuju: (Dále následuje ona písnička) Za ten verš strýčka Serhije sebrala [tajná služba] a dodnes po něm není ani vidu ani slechu.“

Takže zde máme tu „dětskou písničku“. Dospělý nespecifikované nátury, názorů a motivů vypráví dětem protivládní veršíčky, které zná bůhvíodkud, možná že je někde od nějakého potulného pěvce slyšel (ti se tenkrát zpravidla zabývali protisovětskou agitací, za což byli pravidelně zatýkáni), a hned je z dětské písničky folklor a „ilustrace“ kolektivizace na Ukrajině. Potom strejčka Serhije sebrala státní bezpečnost (samozřejmě pro nic za nic, žádné veršíky jsem děti neučil, o čem to mluvíte?) a od té doby o něm nikdo neslyšel. Zdá se, že ta sovětská paranoia, že všude kolem jsou špehové a kontrarevoluční živly, byla docela opodstatněná, tuhle například strýček děti na pastvě agituje proti sovětské vládě a kdo ví co se děje ve skutečných ilegálních organizacích?

Autentický záznam tajné policie jedoucí pro strýčka
Kondratjuka.

Takže písnička v žádném případě není dětský folklor, to ale Snydera asi nějak extra netrápí, vždyť potřebný emoční efekt to u čtenáře vyvolá. Pan Ivasjuk taky nikde neuvádí odkud tenhle song je, jestli ho slyšel i někde jinde, nebo jestli zná jiné podobné... takže jestli třeba banálně lže, nebo ho vymyslel sám, to se nikdy nedozvíme, stejně, jako se nikdo nedozvěděl o strýčkovi Kondratjukovi, hypotetickém autoru písničky.

Když jsme u něj, tak jsem mimochodem nelenil a pokusil se jeho jméno najít v online seznamech ukrajinských obětí politických represí. Žádný Serhij Kondratjuk nikde není, jsou tam dva Sávové a dva Stepanové, ale Serhij ani jeden. Takže buď si to pan respondent celé vycucal z palce, nebo opravdu nikde nejsou dokumenty, které by strýčkovo zmizení potvrzovaly. Kolemjdoucí obhájce národní paměti mi ale řekne: no jasně, že nejsou dokumenty, ty se přece ničily, aby komunisti zamaskovali svoje zločiny! Tak zaprvé – z pohledu komunistické moci takové odsouzení za kontrarevoluční činnost není žádný zločin ale normální a morálně neutrální praktika, takže prostě logicky sami nemají žádný důvod to ničit, schovávat, nebo se za něco stydět. Je to jejich práce, chytat kontrarevolucionáře, nemají co skrývat, je to v popisu jejich služby. Zadruhé – v SSSR tou dobou už jede tzv. plánované hospodářství, které předpokládá centrální řízení všech zdrojů, včetně lidských. Potřebujete vědět kde kdo je, co dělá a kolik lidí máte např. na postavení takovéhle fabriky na Uralu. Takže logicky si nemůžete dovolit excesivní masové protiprávní a svévolné zabíjení obyvatelstva beze stop a soudního procesu! Jakkoli to může být zastáncům národní paměti nepříjemné, tak i teror v SSSR se realizoval v rámci tamního nedostatečně propracovaného právního systému a od většiny procesů se tedy dochovaly dokumentace (ano, mohly shořet při požárech, nebo se ztratit, ale to bude mizivé procento). Takže kdo ví, jestli nějaký Kondratjuk vůbec existoval, nebo jestli se nevrátil ještě téže noci, když vyšetřovatelé zjistili, že ubohý rolník je jen dobrosrdečný hlupák a důchodce na to v roce 1990 už zapomněl (nebo to zamlčel, aby mu to nezkazilo příběh). Kdo ví!

Pan respondent Ivasjuk končí své vzpomínání podobně pochybným a ničím nepotvrzeným prohlášením, které navíc nemá nic společného s předchozím vyprávěním o 30. letech, ale vypravěč si asi chtěl ještě přihřát polívčičku: „A těsně před válkou sebrali [z naší vesnice] 43 mužů neznámo za co a kam. Z nich se po válce vrátili pouze dva...“ Ale no tak, pane Ivasjuku, snažte se přece trošičku. Nemáte jména, abychom vyjasnili, kdo to byl a kam je vzal? Možná je mobilizovali? Víte, když to bylo PŘED VÁLKOU? A vrátili se po válce dva?! Nebo je vzali něco stavět? Může být klidně i stovka důvodů, proč zrovna z vaší vesnice vzali (kdo „oni“ mimochodem) 43 mužů a proč se nevrátili. Tím ale vyprávění končí a nic bližšího se nedozvídáme.

Podobná vzpomínání zaplňují celou Národní pamětní knihu. Vzpomínky starých lidí, kteří zažili nejen hlad, ale i nejbrutálnější válečný konflikt v dějinách a na stará kolena je ideologové prosili, aby vyprávěli o hrůzách a bídě. Opravdové vzpomínky budou nejspíš dávno pomíchané s klepy z druhé a třetí ruky, s jinými událostmi a postavami. Většina z respondentů byla v době hladomoru dětmi, a tak si také těžko můžou ve svých 70 letech vybavit příčiny a následky procesů, kterých byli svědky. Takový materiál není sám o sobě směrodatný jako historický pramen, je třeba se k němu stavět s maximální obezřetností a každou výpověď pozorně a kriticky zanalyzovat – ne hodit na papír a křičet že TOHLE JE PRAVDA.

Lidem jako Timothy Snyder a podobným ideologům se ale taková literatura nesmírně hodí, protože „jasně“ potvrzuje jejich stanovisko a dále démonizuje antagonistu jejich příběhu. Na konec svého příspěvku bych rád ještě naposled připomněl, co o své knize tvrdí autoři: jde o očitá svědectví obětí hladomoru, nepřikrášlená a bezprostřední. Jako odpověď této jejich reklamě tu jenom ocituju úryvek z doslova první náhodné výpovědi, kterou jsem v knize přečetl:

Stepan Ivanovyč Podoljan:

„Nejsem očitým svědkem toho strašného hladu roku 1933, byly mi tehdy dva roky...“

*      *      *      *      *      *

UŽITÉ ZDROJE

33-j: Holod: Narodna knyha-memorial. Red. L. B. Kovalenko, V. A. Manjak. Kyjev, Radjanskyj pysmennyk, 1991. 584 s. ISBN 5-333-00875-2 (vzkažte Snyderovi, tomu diletantovi, že TAKHLE se cituje literatura)

Ukrajinská databáze obětí represí, ve které se ztratil strýček Kondratjuk: http://www.reabit.org.ua

Fotografie jsou vzaty ze stejné Národní pamětní knihy (kromě desky s autory na jejich domě, to je ze stránky https://www.shukach.com/ru/node/37926).