Brynzárna: Encyklopedie ruského prvenství: absurdní ukázka sovětského brainwashingu

O Rusech existují u Čechů nejrůznější stereotypy, stejně jako o jiných národech. Na rozdíl od mnohých jiných se ale Češi s Rusy bezprostředně setkali v relativně nedávné minulosti, a tak jsou i stereotypy o tomto východoevropském národě konkrétnější a početnější (stejně, jako tomu je např. u Němců). Jedním ze stereotypů, které se o Rusku šíří v dnešní české společnosti, je tvrzení o ruské nepředvídatelnosti, nepochopitelnosti a obskurní zvláštnosti ruské kultury a jejích nositelů. Tento stereotyp se omílá dokolečka i v oficiálních médiích, když se mluví o ruské mezinárodní politice. Rusko je zkrátka jakoby ve své samotné přirozenosti jakási beztvará prapodivná země, kde zákony lidské i zákony boží jsou obráceny naruby a normálnímu evropskému člověku natolik vzdáleny, že je možné pouze se smířit s absolutní bizarností a paradoxností ruské kultury. Pochopit či vysvětlit jednotlivé sporné momenty se pak nemá ani smysl pokoušet. Tuto představu propagují nejen vtipy a anekdoty, ale mnohdy také akademické autority, vydávající knížky, ve kterých si takto díky rozšířené představě, že „Rusko je nepochopitelné“, mohou psát kdejaký nesmysl a čtenáři to povětšinou nepřijde divné. Jako slavista jsem naprosto proti takovému vidění světa. Pochopit Rusko je možné, ba co více – je to v dnešní situaci žádoucí.

Mezi výše zmíněnými vtipy a anekdotami o nepředvídatelném Rusku (ve stylu „Rusko nejde pochopit, to jde jenom vidět“; „To bylo v Rusku, tam je možné všecko“ atd.) čas od času narážím i na pro mne úplně nová tvrzení, která onen stereotyp podporují. Poslední z takových novinek byla v článku Petra Žantovského Zprávy ze cvokhauzu 5. Nechci rozebírat samotný článek, jeho myšlenka pro mě není zajímavá – chci rozebrat jeden argument (nebo spíše ilustraci, čert ví, jakou funkci to vlastně v textu plní), který Petr ve svém výtvoru uvádí. Uvedu pro orientaci celý odsek, který chci rozebrat, doslova:

A když už vzpomínáme na minulost ještě živou, mnozí z nás dostali někdy do ruky velmi tlustou a těžkou knihu Encyklopedie ruských prvenství. Původně vyšla v roce 1933 v Sovětském svazu a pak v jakési kompilační verzi i u nás, v nakladatelství Aurora v roce 1994. Opravdu stojí za to v ní zalistovat. Dozvíme se například, že žárovku vymyslel jistý mužik Jabločkov pod názvem Jabločkova svíčka, jen tehdejší carští ignoranti odmítli zavést do vesnice elektřinu k praktickému vyzkoušení. Pověstný vynálezce a konstruktér Šamšurenko v roce 1752 vymyslel automobil, vlastně samochodnu koljasku bez lošaděj. Měl i tachometr, tedy času věrstoměrky. Samochodnaja koljaska jezdila sama, ale dodnes se nezjistilo, na jaký pohon. Parní stroj vymyslel Polzunov, první motorový let Možajskij, závěsný kluzák další mužik Kuzma, bezdrátovou telegrafii Popov, tank vynalezl Menděljev, dieselův motor negramotný mužík Nikiforov a nazval ho Něfťanka, ponorku ruský šlechtic uvězněný v Petropavlovské pevnosti. Sověti vynalezli elektrické traktory na kabel nebo pšenici s pěti klasy atd atd atd.

Potah české verze Encyklopedie. V pozadí je
chytře umístěn Repinův obraz "Burlaci na Volze".
No, chápete, Rusko je nekonečné utrpení, nesvoboda
a tyranie, jakéhokoli prvenství se v něm také
dosahuje na úkor miliónů lidských obětí atd. ...

Haha, jak absurdní, že? Debilní komunistická rusácká propaganda, tomu by přece ani malé dítě nevěřilo! Ale diplomaticky řečeno byl tento úryvek pro mě, jakožto pro člověka, který se s Ruskou kulturou setkává běžně, mírně řečeno zvláštní. Měl jsem logickou otázku: „to by vážně v SSSR, kde byl kult vědy a techniky, materiálního poznání světa a racionalismu, vydali takový očividný nesmysl, že všechno vynalezli Rusové?“ Jediná odpověď na toto je samozřejmě ono pověstné „v Rusku je možné všechno, tak se tomu nediv“. Každopádně mi to nedalo a původní publikaci se mi povedlo s jistým úsilím vypátrat. Jednotlivé informace, které prezentuje Petr Žantovský, jsem si ověřil a rád bych teď tady konkrétně ukázal na lež, která je v úryvku o Encyklopedii ruského prvenství obsažena. Tedy pardon, myslel jsem, že bych jen chtěl poukázat na drobné nepřesnosti, přeci bych nikdy netvrdil, že někdo někde lže, copak jsem nepřejícná zrůda?

1. Kdo je autorem úryvku?

Ještě, než se pustíme do světa ruské vědy a techniky, bych rád okomentoval jeden sporný moment, týkající se autorství celého uvedeného úryvku. Daný text se totiž na internetu nachází v podstatě slovo od slova stejný na dvou stránkách: jednou ve článku z 2. 5. 2009 na webu dsl.cz, kde je jako autor uveden jistý Jan Lipšanský (pokud jsou mé dohady správné, jde o copywritera, novináře a překladatele nevelkého kalibru). Druhý výskyt je právě článek Petra Žantovského ze 17. 9. 2020 na jeho osobním blogu. Oba úryvky jsou stejné, ale Petr nikoho ve svém článku necituje. Jde o plagiát? Nebo je Jan Lipšanský ve skutečnosti umělecké alias Petra Žantovského? Nechci tu tvrdit, že Petr Žantovský úryvek sprostě ukradl, protože k tomu nemám dostatečně průkazná fakta (třebaže je to velmi pravděpodobné) a hrabat se v takové miniaféře podle mě nemá moc smysl. I když, pokud se Petr opravdu dopustil plagiátorství, dalo by se mluvit o trochu vážnějším přestupku, jelikož je to otištěno v knize, kterou Petr bez problému prodává. Jan Lipšanský by z toho třeba mohl urvat u soudu nějaké to odškodné. Odteď ale nebudu apelovat ve svém rozboru ani k Janovi, ani k Petrovi, ale k abstraktnímu autoru. Pánové ať už si sami vyřeší, kdo z nich je tu špinavý lhář a kdo jen důvěřivý zlodějíček.

2. Encyklopedie ruského prvenství

Takže co vlastně je tahle pitomost, tahle Encyklopedie ruského prvenství? Na stránkách Městské knihovny v Praze, kde si můžeme knihu půjčit, se píše, že: „Kniha o vědeckých prvenstvích ruských lidí je nekomentovanou absurdní ukázkou sovětského brainwashingu 50. let.“ Tento popis najdeme všude možně na internetu, takže jde velmi pravděpodobně o komentář překladatele nebo vydavatele. Kniha je čtenáři od počátku prezentována jako obskurní totalitní brainwashing, ve kterém jsou nesmysly – přesně, jako ji bral i autor našeho úryvku o ruských vynálezcích. Nikdo nenechává čtenáře udělat si vlastní názor, rovnou v anotaci je mu prostě řečeno, jaká ta kniha je. Já bych tu teda uvedl některá fakta o tomto artefaktu z dob minulých a udělejte si obrázek sami:

Původní název encyklopedie je „Rasskazy iz istorii russkoj nauki i těchniki“ (rus. Рассказы из истории русской науки и техники). Tento název se dá přeložit jako „Vyprávění o dějinách ruské vědy a techniky“. Žádná encyklopedie, žádné prvenství. Encyklopedie je seriózní hrubě vědecký žánr, ve kterém jsou obsaženy pouze ověřené a obecně přijímané objektivní informace. Na druhou stranu, když je něco nazváno „vyprávění“, tak to spadá to žánrů populárně naučných. Má to za úkol zaujmout a zábavnou formou seznámit čtenáře se základními historickými fakty z nějakého vědeckého odvětví. Vyčítat populárně naučnému žánru, že není dostatečně suchý a objektivní, je debilita. Nechápu, proč český překladatel zvolil název „Encyklopedie ruského prvenství“, když původně nejde ani o encyklopedii, ani o prvenství. Jedná se o vážnou dezinterpretaci ze strany překladatele nebo vydavatele. Nechám teď promluvit hlavního autora publikace, Viktora Nikolajeviče Bolchovitinova, který nám záměr autorů knihy přibližuje v předmluvě:

„Tato kniha si neklade za cíl soustavně vyložit dějiny naší vědy a techniky a nejde o sborník životopisů vědců. Je sestavena jinak. Jsou v ní obsažena vyprávění o vědeckých úspěších, ze kterých se skládá patriotická hrdost našeho národa. Kniha si klade za cíl provést čtenáře po rozlehlých sálech ruské vědy a techniky, obeznámit jej s nedocenitelnými úspěchy vědecké tvořivosti.“

Takže daná publikace má za úkol zábavnou formou seznámit sovětského čtenáře s dějinami ruské vědy a techniky. NEMÁ dokazovat prvenství Rusů ve všem, jak nám to prezentuje úryvek Petra Žantovského, nebo anotace pražské knihovny. V každé tematické kapitole nám prezentují jedno vědeckotechnické odvětví a mluví o jeho historii v Rusku. Nemluví se o tom, že Rusové jako první vynalezli třeba parní stroj, ale o tom, kdo se v Rusku jako první zabýval parním strojem, kdo s ním v Rusku experimentoval a kdo jej nakonec v Rusku sestrojil! Když bych si vzal do ruky hypotetickou knížku „České vědeckotechnické úspěchy“, nebo „Encyklopedie české vědy“, tak bych ji bez problému mohl interpretovat taky tak (kdybych byl debil), že „aha, lol, jakýsi český sedlák Jan Kašpar prý vynalezl letadlo“ – a zatím by samozřejmě nic takového v knize napsáno nebylo. A kdo by to ověřoval?

Kniha byla také vydána roku 1957 – ne 1933, jak tvrdí Petr Žantovský, ani 1953, jak tvrdí Jan Lipšanský. Co se týče stylu, ve kterém je kniha napsána, tak ten je samozřejmě poplatný době, jako cokoli jiného. Já osobně nemám s formálním a „ideologicky zatíženým“ vyjadřováním v ruštině dob SSSR v podstatě žádný problém. Většina věcí se čte v pohodě i dneska a náš artefakt v tomto není výjimkou. Autoři sice používají typická sovětská přehnaná klišé, kdy spousta věcí je „geniálních“ a „bezchybných“, což vyvolává mírně trapný úsměv, ale když se tak tehdy psalo, holt se tak tehdy psalo. Každopádně, to, že forma propagandistického jazyka někomu může připadat jako absurdita nebo brainwashing, neznamená, že v knize jsou nepravdy, nebo lži. A teď pojďme popořadě rozebrat obsah. Co tvrdí Petr a Jan o Encyklopedii, co je napsáno v samotné Encyklopedii a můžeme tyto údaje nějak ověřit?

3. Mužik Jabločkov a žárovka

Dozvíme se například, že žárovku vymyslel jistý mužik Jabločkov pod názvem Jabločkova svíčka, jen tehdejší carští ignoranti odmítli zavést do vesnice elektřinu k praktickému vyzkoušení.

„Mužik Jabločkov“ byl ve skutečnosti vojenský inženýr a podnikatel, z rodu zchudlé šlechty. Za toho mužika by autoru našeho úryvku sám Pavel Nikolajevič dal pár facek. Věta o mužikovi vynalézajícím žárovku je podána velmi humorně. Nikdo si to ověřovat nebude, že. Až na to, že informace o tomto vynálezci je dokonce i v české wikipedii, nehledě na několik dalších verzí ve světových jazycích. Jde o známou a skutečnou osobnost z oblasti elektrotechniky, ne o propagandistický výmysl. V knize se také samozřejmě nikde netvrdí, že Jabločkov by byl „prvním“, kdo žárovku vynalezl, naopak je zdůrazněno, že pokračoval v práci předchozích vědců experimentujících v 19. stol. s elektřinou.

Pavel Nikolajevič Jabločkov a jeho "Jabločkovova svíčka".
Na obrázku už to jako taková humorná debilita nevypadá, co?

4. Automobil, který jezdil neznámo na co

Pověstný vynálezce a konstruktér Šamšurenko v roce 1752 vymyslel automobil, vlastně samochodnu koljasku bez lošaděj. Měl i tachometr, tedy času věrstoměrky. Samochodnaja koljaska jezdila sama, ale dodnes se nezjistilo, na jaký pohon.

Tady se ukazuje, že bodrý autor úryvku o mužicích vynálezcích má problémy se čtením písmenek, takže mu trochu pomůžu. Ne Šamšurenko, ale Šamšurenkov. A za druhé – ne automobil, ale VELOMOBIL. Velomobil jezdí na pohon lidských svalů. Což nebyl roku 1752 technicky až takový problém, hm? V knize samotné se navíc zdůrazňuje, že informace o Šamšurenkovovi a jeho samohybném kočáru jsou pouze písemné a skoupé, nicméně opět nejde o žádnou lež ani výmysl (v pramenech je opravdu zmíněn). Překroucené a dezinterpretované tvrzení o automobilu jezdícím neznámo na co (he, he, humor!), opět nikdo nebude prověřovat, protože v Rusku je přece možné všechno.

Vlevo rekonstrukce Šamšurenkovova "samohybného kočáru" a
vpravo moderní verze velomobilu. Dnes se mezi velomobily
řadí i např. různé dětské motokáry.

5. Negramotní mužici vymysleli __________ (doplňte dle libosti).

Parní stroj vymyslel Polzunov, první motorový let Možajskij, závěsný kluzák další mužik Kuzma, bezdrátovou telegrafii Popov, tank vynalezl Menděljev, dieselův motor negramotný mužík Nikiforov a nazval ho Něfťanka, ponorku ruský šlechtic uvězněný v Petropavlovské pevnosti.

A takhle, jak jsme si to ukázali na Jabločkovovi a Šamšurenkovovi, je to absolutně u všech uvedených osobností. Až na velmi výjimečné případy to nejsou žádní mužici ani negramotní rolníci, ale vědci, konstruktéři, fyzici, šlechtici, nebo podnikatelé. Polzunov skutečně vynalezl první dvoucylindrový parní stroj, ověřit si to je znovu možné i na wikipedii. Možajskij, námořní důstojník, skutečně sestrojil letadlo (na parní pohon), Kuzma s kluzákem nikde v knize zmíněn není (možná zase neuměli přečíst jméno), V. D. Mendělejev (syn onoho slavného chemika) skutečně navrhl během 1. sv. války těžký tank, který však nakonec do výroby nešel, Nikiforov je zmíněn jen jednou – a ne jako autor dieselového motoru, ale jako chemik, zabývající se spalovacími motory na přelomu 19. a 20. stol. (o Něfťance ani slovo). O šlechtici, Petropavlovské pevnosti a ponorce není v knize ani slovo.

Encyklopedie ruského prvenství se v žádném případě nepokouší dokázat, že Rusové jako první vynalezli všechno. Je to jen populárně naučná kniha o ruské vědě a technice, ve které se dozvíme, kdo se jako první v Rusku věnoval tomu a tomu. Nekriticky by mohl daný úryvek o vynalézavých mužicích přijmout také snad jen ten, kdo si myslí, že proces vědeckého bádání probíhal izolovaně vždy jen na jednom místě a byl realizován jen jedním člověkem. Jestli byl první tank použit ve válce Angličany, pak Rusové přece nemohli vynalézt nebo navrhnout vlastní tank! Zatím takových případů, kdy se stejný technický problém řešil dvěma vynálezy, které byly realizovány takřka zároveň a na různých místech, je celá řada. Absurdního na knize není (až na trochu pompézní jazykový styl) vůbec nic, natož aby šlo o nějaký sovětský brainwashing.

Alexandr Fjodorovič Možajskij a jeho letadlo.

Úryvek, který použil Petr Žantovský ve svém článku, je skoro celý jedna velká lež a dezinterpretace. Kniha byla vydána o dvacet let později, je jí připisováno to, co v ní ve skutečnosti není, uvedené osobnosti jsou nazývány negramotnými mužiky, zatímco jde o seriózní vědce, důstojníky a podnikatele, kteří věci ve skutečnosti „nevymýšleli“ ale konstruovali nebo projektovali. Petr i Jan, kteří úryvek použili ve svých textech, ale 600stránkovou knihu nečetli (nebo četli, ale nějakou speciální částí lidského těla), takže se mohou hurónsky smát její hlouposti, naivitě a propagandě, které si sami ve svých hlavách vymysleli. Gratuluji, pánové.

Jaké poučení plyne z této malé cesty do světa dezinterpretací? Někdo by řekl, že poučením je to, že Petr Žantovský v tomto případě lže a neradno mu věřit. To by ale nemělo být tím, co si odneseme. Petr Žantovský je natolik mikroskopická a marginální postavička, že nemá absolutně smysl jej rozebírat. Úryvek o „negramotných vynálezcích“ je ale jasný produkt dnešní propagandy a může nás naučit něco o tom, jak propaganda funguje.

Hlavní problém propagandy nespočívá v konkrétních lživých informacích nebo dezinterpretacích, které se v mediálním prostoru objevují. Naivní internetoví publicisté, kteří v každém svém druhém postu křičí o „svobodě a demokracii“, by vám zatím rádi namluvili, že problém propagandy je právě v tom, že vzduchem poletuje nějaká lež a abyste se jí ubránili, měli byste si prověřovat veškeré informace, kterým se vystavujete. Že takové neustálé prověřování není fyzicky ani psychicky možné pro 99 % obyvatel, protože ti musí chodit každý den do práce, demokratické aktivisty už samozřejmě netrápí. Člověk si totiž své názory, hodnoty a závěry neutváří pomocí miliónu vzájemně nepropojených krabiček dat a jejich postupné analýzy, ale skrze obecné pravdy, kterými se jeho společnost řídí a skrze které všichni vnímáme a posuzujeme svět okolo. Osobně takovým obecně známým a společensky platným postulátům říkám stereotypy. Takových stereotypů, které se v dnešní společnosti nezpochybňují, je celá řada – uveďme pro představu některé z nich:

KLDR je nesmyslná diktatura, kde všichni trpí, hladoví a jsou nešťastní.
Jíst psy je každopádně nepřípustné.
Vražda je těžký zločin.
Všichni máme možnost volby (dále nespecifikováno).
Všichni máme svobodu slova (dále nespecifikováno).
Čína je nebezpečná a nám nepřátelská země.

...a v neposlední řadě samozřejmě také

Rusko je nepředvídatelný amorfní celek, který se vymyká lidským zákonům, nelze jej pochopit a je tam možné všechno.

Mendělejevův tank, vyvinut v letech 1911-1915.

Bylo by naivitou domnívat se, že v dnešní České republice neexistuje oficiální propaganda a že máme absolutně svobodný informační prostor. Liberálně demokratická společnost už 30 let modeluje vidění světa svých členů, vytváří vlastní hodnoty a vlastní obecná stanoviska, o kterých se nediskutuje. Nikdo nebude prověřovat směšný úryvek o Encyklopedii ruského prvenství, neboť v informačním ovzduší dneška prostě nemá důvod o něm pochybovat. Stejně tak obyvatelstvo nebude prověřovat a analyzovat další stovky nejrůznějších informací, které jsou ve své podstatě naprosto mylné a lživé – neboť není důvod je prověřovat. Pokud nějaká informace odpovídá společenskému stereotypu, pak většinu obyvatel ani nenapadne, že by si ji měli jít ověřit.

Obrana proti lžím a propagandě nespočívá v neustálém prověřování informací a diskutování „kdo kdy lhal“. Proti manipulaci se můžeme bránit jenom racionalismem, logikou, materialismem (ve filozofickém smyslu) a neustálým usilovným seberozvojem. Potom si třeba jednou řekneme nejen to pramálo důležité „počkat, proč by na 600 stránkách té Encyklopedie psali takové nesmysly, copak totalita je takový absurdní cirkus, a ne nebezpečná a zákeřná mašinérie?“, ale začneme se zabývat i mnohem důležitějšími otázkami, na které v našich každodenních životech narážíme. Pochybovat a logicky analyzovat je často potřeba i zdánlivě jasná a přijímaná tvrzení. Stejně tak i Rusko nebo SSSR nebyly a nejsou bizarní karikatury reality, ale konkrétní státy s vlastními mechanismy, problémy a zájmy, které lze s trochou snahy pochopit a dokonce – jaký šok – i předvídat. Pak nebudeme muset věřit na černokněžníky, Mordor, ani hrdiny bojující za demokracii padající z nebe. Buďme skeptičtí a hledejme odpovědi na nejednoznačné problémy, jakkoli se mohou zdát nedosažitelnými, nebo nezpochybnitelnými.

* * * * * * * * * *