O Rusech existují u Čechů nejrůznější stereotypy, stejně jako o jiných národech. Na rozdíl od mnohých jiných se ale Češi s Rusy bezprostředně setkali v relativně nedávné minulosti, a tak jsou i stereotypy o tomto východoevropském národě konkrétnější a početnější (stejně, jako tomu je např. u Němců). Jedním ze stereotypů, které se o Rusku šíří v dnešní české společnosti, je tvrzení o ruské nepředvídatelnosti, nepochopitelnosti a obskurní zvláštnosti ruské kultury a jejích nositelů. Tento stereotyp se omílá dokolečka i v oficiálních médiích, když se mluví o ruské mezinárodní politice. Rusko je zkrátka jakoby ve své samotné přirozenosti jakási beztvará prapodivná země, kde zákony lidské i zákony boží jsou obráceny naruby a normálnímu evropskému člověku natolik vzdáleny, že je možné pouze se smířit s absolutní bizarností a paradoxností ruské kultury. Pochopit či vysvětlit jednotlivé sporné momenty se pak nemá ani smysl pokoušet. Tuto představu propagují nejen vtipy a anekdoty, ale mnohdy také akademické autority, vydávající knížky, ve kterých si takto díky rozšířené představě, že „Rusko je nepochopitelné“, mohou psát kdejaký nesmysl a čtenáři to povětšinou nepřijde divné. Jako slavista jsem naprosto proti takovému vidění světa. Pochopit Rusko je možné, ba co více – je to v dnešní situaci žádoucí.
Mezi výše zmíněnými vtipy a
anekdotami o nepředvídatelném Rusku (ve stylu „Rusko nejde pochopit, to jde
jenom vidět“; „To bylo v Rusku, tam je možné všecko“ atd.) čas
od času narážím i na pro mne úplně nová tvrzení, která onen stereotyp podporují.
Poslední z takových novinek byla v článku Petra Žantovského Zprávy ze
cvokhauzu 5. Nechci rozebírat samotný článek, jeho myšlenka pro mě není
zajímavá – chci rozebrat jeden argument (nebo spíše ilustraci, čert ví, jakou
funkci to vlastně v textu plní), který Petr ve svém výtvoru uvádí. Uvedu
pro orientaci celý odsek, který chci rozebrat, doslova:
A když už vzpomínáme na minulost
ještě živou, mnozí z nás dostali někdy do ruky velmi tlustou a těžkou
knihu Encyklopedie ruských prvenství. Původně vyšla v roce 1933
v Sovětském svazu a pak v jakési kompilační verzi i u nás,
v nakladatelství Aurora v roce 1994. Opravdu stojí za to v ní
zalistovat. Dozvíme se například, že žárovku vymyslel jistý mužik Jabločkov pod
názvem Jabločkova svíčka, jen tehdejší carští ignoranti odmítli zavést do
vesnice elektřinu k praktickému vyzkoušení. Pověstný vynálezce a konstruktér Šamšurenko
v roce 1752 vymyslel automobil, vlastně samochodnu koljasku bez lošaděj. Měl i
tachometr, tedy času věrstoměrky. Samochodnaja koljaska jezdila sama, ale
dodnes se nezjistilo, na jaký pohon. Parní stroj vymyslel Polzunov, první
motorový let Možajskij, závěsný kluzák další mužik Kuzma, bezdrátovou
telegrafii Popov, tank vynalezl Menděljev, dieselův motor negramotný mužík
Nikiforov a nazval ho Něfťanka, ponorku ruský šlechtic uvězněný v
Petropavlovské pevnosti. Sověti vynalezli elektrické traktory na kabel nebo
pšenici s pěti klasy atd atd atd.
Potah české verze Encyklopedie. V pozadí je
chytře umístěn Repinův obraz "Burlaci na Volze".
No, chápete, Rusko je nekonečné utrpení, nesvoboda
a tyranie, jakéhokoli prvenství se v něm také
dosahuje na úkor miliónů lidských obětí atd. ...
Haha, jak absurdní, že? Debilní
komunistická rusácká propaganda, tomu by přece ani malé dítě nevěřilo! Ale
diplomaticky řečeno byl tento úryvek pro mě, jakožto pro člověka, který se
s Ruskou kulturou setkává běžně, mírně řečeno zvláštní. Měl jsem logickou
otázku: „to by vážně v SSSR, kde byl kult vědy a techniky, materiálního
poznání světa a racionalismu, vydali takový očividný nesmysl, že všechno vynalezli
Rusové?“ Jediná odpověď na toto je samozřejmě ono pověstné „v Rusku je možné
všechno, tak se tomu nediv“. Každopádně mi to nedalo a původní publikaci se
mi povedlo s jistým úsilím vypátrat. Jednotlivé informace, které
prezentuje Petr Žantovský, jsem si ověřil a rád bych teď tady konkrétně ukázal
na lež, která je v úryvku o Encyklopedii ruského prvenství obsažena. Tedy
pardon, myslel jsem, že bych jen chtěl poukázat na drobné nepřesnosti,
přeci bych nikdy netvrdil, že někdo někde lže, copak jsem nepřejícná
zrůda?
1. Kdo je autorem úryvku?
Ještě, než se pustíme do světa ruské
vědy a techniky, bych rád okomentoval jeden sporný moment, týkající se
autorství celého uvedeného úryvku. Daný text se totiž na internetu nachází
v podstatě slovo od slova stejný na dvou stránkách: jednou ve článku
z 2. 5. 2009 na webu dsl.cz, kde je jako autor uveden jistý Jan Lipšanský
(pokud jsou mé dohady správné, jde o copywritera, novináře a překladatele
nevelkého kalibru). Druhý výskyt je právě článek Petra Žantovského ze 17. 9.
2020 na jeho osobním blogu. Oba úryvky jsou stejné, ale Petr nikoho ve svém
článku necituje. Jde o plagiát? Nebo je Jan Lipšanský ve skutečnosti umělecké
alias Petra Žantovského? Nechci tu tvrdit, že Petr Žantovský úryvek sprostě
ukradl, protože k tomu nemám dostatečně průkazná fakta (třebaže je to
velmi pravděpodobné) a hrabat se v takové miniaféře podle mě nemá moc
smysl. I když, pokud se Petr opravdu dopustil plagiátorství, dalo by se mluvit
o trochu vážnějším přestupku, jelikož je to otištěno v knize, kterou Petr
bez problému prodává. Jan Lipšanský by z toho třeba mohl urvat u soudu
nějaké to odškodné. Odteď ale nebudu apelovat ve svém rozboru ani
k Janovi, ani k Petrovi, ale k abstraktnímu autoru. Pánové ať už
si sami vyřeší, kdo z nich je tu špinavý lhář a kdo jen důvěřivý
zlodějíček.
2. Encyklopedie ruského prvenství
Takže co vlastně je tahle pitomost,
tahle Encyklopedie ruského prvenství? Na stránkách Městské knihovny
v Praze, kde si můžeme knihu půjčit, se píše, že: „Kniha o
vědeckých prvenstvích ruských lidí je nekomentovanou absurdní ukázkou
sovětského brainwashingu 50. let.“ Tento popis najdeme všude možně na
internetu, takže jde velmi pravděpodobně o komentář překladatele nebo
vydavatele. Kniha je čtenáři od počátku prezentována jako obskurní totalitní
brainwashing, ve kterém jsou nesmysly – přesně, jako ji bral i autor našeho
úryvku o ruských vynálezcích. Nikdo nenechává čtenáře udělat si vlastní názor,
rovnou v anotaci je mu prostě řečeno, jaká ta kniha je. Já bych tu teda
uvedl některá fakta o tomto artefaktu z dob minulých a udělejte si obrázek sami:
Původní název encyklopedie je
„Rasskazy iz istorii russkoj nauki i těchniki“ (rus. Рассказы из истории
русской науки и техники). Tento název se dá přeložit jako „Vyprávění o
dějinách ruské vědy a techniky“. Žádná encyklopedie, žádné prvenství.
Encyklopedie je seriózní hrubě vědecký žánr, ve kterém jsou obsaženy pouze
ověřené a obecně přijímané objektivní informace. Na druhou stranu, když je něco
nazváno „vyprávění“, tak to spadá to žánrů populárně naučných. Má to za
úkol zaujmout a zábavnou formou seznámit čtenáře se základními historickými
fakty z nějakého vědeckého odvětví. Vyčítat populárně naučnému žánru, že není
dostatečně suchý a objektivní, je debilita. Nechápu, proč český překladatel
zvolil název „Encyklopedie ruského prvenství“, když původně nejde ani o
encyklopedii, ani o prvenství. Jedná se o vážnou dezinterpretaci ze strany
překladatele nebo vydavatele. Nechám teď promluvit hlavního autora publikace,
Viktora Nikolajeviče Bolchovitinova, který nám záměr autorů knihy přibližuje
v předmluvě:
„Tato kniha si neklade za cíl
soustavně vyložit dějiny naší vědy a techniky a nejde o sborník životopisů
vědců. Je sestavena jinak. Jsou v ní obsažena vyprávění o vědeckých
úspěších, ze kterých se skládá patriotická hrdost našeho národa. Kniha si klade
za cíl provést čtenáře po rozlehlých sálech ruské vědy a techniky, obeznámit
jej s nedocenitelnými úspěchy vědecké tvořivosti.“
Kniha byla také vydána roku 1957
– ne 1933, jak tvrdí Petr Žantovský, ani 1953, jak tvrdí Jan Lipšanský. Co se
týče stylu, ve kterém je kniha napsána, tak ten je samozřejmě poplatný době,
jako cokoli jiného. Já osobně nemám s formálním a „ideologicky zatíženým“
vyjadřováním v ruštině dob SSSR v podstatě žádný problém. Většina
věcí se čte v pohodě i dneska a náš artefakt v tomto není výjimkou.
Autoři sice používají typická sovětská přehnaná klišé, kdy spousta věcí je
„geniálních“ a „bezchybných“, což vyvolává mírně trapný úsměv, ale když se tak
tehdy psalo, holt se tak tehdy psalo. Každopádně, to, že forma
propagandistického jazyka někomu může připadat jako absurdita nebo
brainwashing, neznamená, že v knize jsou nepravdy, nebo lži. A teď pojďme popořadě
rozebrat obsah. Co tvrdí Petr a Jan o Encyklopedii, co je napsáno
v samotné Encyklopedii a můžeme tyto údaje nějak ověřit?
3. Mužik Jabločkov a žárovka
Dozvíme se například, že žárovku vymyslel
jistý mužik Jabločkov pod názvem Jabločkova svíčka, jen tehdejší carští
ignoranti odmítli zavést do vesnice elektřinu k praktickému vyzkoušení.
„Mužik Jabločkov“ byl ve skutečnosti
vojenský inženýr a podnikatel, z rodu zchudlé šlechty. Za toho mužika by
autoru našeho úryvku sám Pavel Nikolajevič dal pár facek. Věta o mužikovi
vynalézajícím žárovku je podána velmi humorně. Nikdo si to ověřovat nebude, že.
Až na to, že informace o tomto vynálezci je dokonce i v české wikipedii,
nehledě na několik dalších verzí ve světových jazycích. Jde o známou a
skutečnou osobnost z oblasti elektrotechniky, ne o propagandistický
výmysl. V knize se také samozřejmě nikde netvrdí, že Jabločkov by byl
„prvním“, kdo žárovku vynalezl, naopak je zdůrazněno, že pokračoval v práci
předchozích vědců experimentujících v 19. stol. s elektřinou.
Na obrázku už to jako taková humorná debilita nevypadá, co?
4. Automobil, který jezdil neznámo
na co
Pověstný vynálezce a konstruktér
Šamšurenko v roce 1752 vymyslel automobil, vlastně samochodnu koljasku bez
lošaděj. Měl i tachometr, tedy času věrstoměrky. Samochodnaja koljaska jezdila
sama, ale dodnes se nezjistilo, na jaký pohon.
Tady se ukazuje, že bodrý autor
úryvku o mužicích vynálezcích má problémy se čtením písmenek, takže mu trochu
pomůžu. Ne Šamšurenko, ale Šamšurenkov. A za druhé – ne
automobil, ale VELOMOBIL. Velomobil jezdí na pohon lidských svalů. Což nebyl
roku 1752 technicky až takový problém, hm? V knize samotné se navíc
zdůrazňuje, že informace o Šamšurenkovovi a jeho samohybném kočáru jsou pouze
písemné a skoupé, nicméně opět nejde o žádnou lež ani výmysl (v pramenech je
opravdu zmíněn). Překroucené a dezinterpretované tvrzení o automobilu jezdícím
neznámo na co (he, he, humor!), opět nikdo nebude prověřovat, protože
v Rusku je přece možné všechno.
vpravo moderní verze velomobilu. Dnes se mezi velomobily
řadí i např. různé dětské motokáry.
5. Negramotní mužici vymysleli
__________ (doplňte dle libosti).
Parní stroj vymyslel Polzunov, první
motorový let Možajskij, závěsný kluzák další mužik Kuzma, bezdrátovou
telegrafii Popov, tank vynalezl Menděljev, dieselův motor negramotný mužík
Nikiforov a nazval ho Něfťanka, ponorku ruský šlechtic uvězněný v
Petropavlovské pevnosti.
A takhle, jak jsme si to ukázali na
Jabločkovovi a Šamšurenkovovi, je to absolutně u všech uvedených osobností. Až
na velmi výjimečné případy to nejsou žádní mužici ani negramotní rolníci, ale
vědci, konstruktéři, fyzici, šlechtici, nebo podnikatelé. Polzunov skutečně
vynalezl první dvoucylindrový parní stroj, ověřit si to je znovu možné i na
wikipedii. Možajskij, námořní důstojník, skutečně sestrojil letadlo (na parní
pohon), Kuzma s kluzákem nikde v knize zmíněn není (možná zase
neuměli přečíst jméno), V. D. Mendělejev (syn onoho slavného chemika) skutečně
navrhl během 1. sv. války těžký tank, který však nakonec do výroby nešel,
Nikiforov je zmíněn jen jednou – a ne jako autor dieselového motoru, ale jako
chemik, zabývající se spalovacími motory na přelomu 19. a 20. stol. (o Něfťance
ani slovo). O šlechtici, Petropavlovské pevnosti a ponorce není v knize
ani slovo.
Encyklopedie ruského prvenství se v žádném
případě nepokouší dokázat, že Rusové jako první vynalezli všechno. Je to jen
populárně naučná kniha o ruské vědě a technice, ve které se dozvíme, kdo
se jako první v Rusku věnoval tomu a tomu. Nekriticky by mohl daný
úryvek o vynalézavých mužicích přijmout také snad jen ten, kdo si myslí, že proces
vědeckého bádání probíhal izolovaně vždy jen na jednom místě a byl realizován
jen jedním člověkem. Jestli byl první tank použit ve válce Angličany, pak
Rusové přece nemohli vynalézt nebo navrhnout vlastní tank! Zatím
takových případů, kdy se stejný technický problém řešil dvěma vynálezy, které
byly realizovány takřka zároveň a na různých místech, je celá řada. Absurdního
na knize není (až na trochu pompézní jazykový styl) vůbec nic, natož aby šlo o
nějaký sovětský brainwashing.
Úryvek, který použil Petr Žantovský
ve svém článku, je skoro celý jedna velká lež a dezinterpretace. Kniha byla
vydána o dvacet let později, je jí připisováno to, co v ní ve skutečnosti
není, uvedené osobnosti jsou nazývány negramotnými mužiky, zatímco jde o
seriózní vědce, důstojníky a podnikatele, kteří věci ve skutečnosti
„nevymýšleli“ ale konstruovali nebo projektovali. Petr i Jan, kteří úryvek
použili ve svých textech, ale 600stránkovou knihu nečetli (nebo četli, ale
nějakou speciální částí lidského těla), takže se mohou hurónsky smát její
hlouposti, naivitě a propagandě, které si sami ve svých hlavách vymysleli.
Gratuluji, pánové.
Jaké poučení plyne z této malé
cesty do světa dezinterpretací? Někdo by řekl, že poučením je to, že Petr
Žantovský v tomto případě lže a neradno mu věřit. To by ale nemělo být
tím, co si odneseme. Petr Žantovský je natolik mikroskopická a marginální
postavička, že nemá absolutně smysl jej rozebírat. Úryvek o „negramotných
vynálezcích“ je ale jasný produkt dnešní propagandy a může nás naučit něco o
tom, jak propaganda funguje.
Hlavní problém propagandy nespočívá v konkrétních lživých informacích nebo dezinterpretacích, které se v mediálním prostoru objevují. Naivní internetoví publicisté, kteří v každém svém druhém postu křičí o „svobodě a demokracii“, by vám zatím rádi namluvili, že problém propagandy je právě v tom, že vzduchem poletuje nějaká lež a abyste se jí ubránili, měli byste si prověřovat veškeré informace, kterým se vystavujete. Že takové neustálé prověřování není fyzicky ani psychicky možné pro 99 % obyvatel, protože ti musí chodit každý den do práce, demokratické aktivisty už samozřejmě netrápí. Člověk si totiž své názory, hodnoty a závěry neutváří pomocí miliónu vzájemně nepropojených krabiček dat a jejich postupné analýzy, ale skrze obecné pravdy, kterými se jeho společnost řídí a skrze které všichni vnímáme a posuzujeme svět okolo. Osobně takovým obecně známým a společensky platným postulátům říkám stereotypy. Takových stereotypů, které se v dnešní společnosti nezpochybňují, je celá řada – uveďme pro představu některé z nich:
- KLDR je nesmyslná diktatura, kde všichni trpí, hladoví a jsou nešťastní.
- Jíst psy je každopádně nepřípustné.
- Vražda je těžký zločin.
- Všichni máme možnost volby (dále nespecifikováno).
- Všichni máme svobodu slova (dále nespecifikováno).
- Čína je nebezpečná a nám nepřátelská země.
- Rusko je nepředvídatelný amorfní celek, který se vymyká lidským zákonům, nelze jej pochopit a je tam možné všechno.
Bylo by naivitou domnívat se, že
v dnešní České republice neexistuje oficiální propaganda a že máme
absolutně svobodný informační prostor. Liberálně demokratická společnost už 30 let
modeluje vidění světa svých členů, vytváří vlastní hodnoty a vlastní obecná
stanoviska, o kterých se nediskutuje. Nikdo nebude prověřovat směšný úryvek o
Encyklopedii ruského prvenství, neboť v informačním ovzduší dneška prostě
nemá důvod o něm pochybovat. Stejně tak obyvatelstvo nebude prověřovat a
analyzovat další stovky nejrůznějších informací, které jsou ve své podstatě
naprosto mylné a lživé – neboť není důvod je prověřovat. Pokud nějaká informace
odpovídá společenskému stereotypu, pak většinu obyvatel ani nenapadne, že by si ji měli jít ověřit.
L. L. Šamšurenkov - velomobil
Ostatní obrázky a fotografie jsou z wikipedie.
Žádné komentáře:
Okomentovat