Všichni přece chceme být zdraví a šťastní! Nesmrtelný citát
estébáka z filmu Kouř si udržuje svůj aktuální status i po pádu režimu,
v němž tento človíček nacházel své uplatnění. A stejně jako on, ani my
dnes nemáme ponětí, co konkrétně si máme pod těmito prázdnými frázemi vlastně
představit.
Cíl v životě každého člověka je potřeba definovat co
nejabstraktněji a nejmlhavěji. Má to logické opodstatnění, které nikde není
vidět. Nikdo, kdo míří ke hvězdám, si ho nepřizná: člověk nemá nejmenší ponětí,
co chce vlastně dělat a čeho chce konkrétně dosáhnout.
Plantá proto dohromady
nejasné a divné pojmy, jako že chce „být úspěšný, šťastný, nezávislý, bla bla
bla…“ Co to sakra znamená „být úspěšný“, nebo „šťastný“, se můžeme jen
dohadovat – jenže on to většinou neví ani mluvčí sám. Momentálně mohu bohužel
mluvit pouze za společnost, která se nachází v růžovém bezčasí
vysokoškolského studia (což, pravda, snižuje vysoce vědeckou kvalitu tohoto
článku, nemáme zde srovnání). Student je tvor charakteristický svou zmateností,
naivitou a iracionálností. Do kebule mu ze všech stran ustavičně buší
kapitalistická kladiva propagandu o „úspěchu“, „seberealizaci“, nebo
„uplatnění“, zatímco reálně je samotný student rád, že si umí aspoň zavázat
tkaničky na botách. Tonoucí se stébla chytá a spousta studentů brzy začíná
prostě dělat všechno možné, jen aby se v budoucnu „uplatnili“.
Předstíraný hospodský nihilismus posluchače bakalářského
studia (víš jak, můj obor mi bude
k hovnu, ale neřešim/sdílení dementních memeček na fejsu s texty
„uměnovědci nemají uplatnění, ha ha ha“) se časem s postupem do
vyšších ročníků mění na frenetickou snahu vytřískat ze svého krátícího se zbytečného
studia alespoň nějaké zdánlivě praktické zaměření. O tomto přerodu jedince psal
již mnoho a podrobně Prigl.cz a
neradi bychom jej opakovali. Zaměříme se proto pouze na jeden konkrétní aspekt
tohoto pokusu o začlenění se mezi „žádané“ položky na pracovním trhu – na
pedagogické minimum. S prostředím budoucích učitelů jsme se nedávno setkali
tváří v tvář a věříme, že je potřeba, abychom si je zde trochu načrtli a
dali do něj nezúčastněnému jedinci malý vhled.
Jakkoli to může znít směšně, je mnoho lidí, kteří se
v době svého pozdního studia rozhodnou získat kvalifikaci pro učení
předmětu, pod kterým se poslední tři roky jenom bezcílně schovávali před
venkovním světem. Přičemž jde v naprosté většině o lidi, kteří s tím
NIKDY nepočítali, NIKDY učit nechtěli a velmi často pro učitelství nemají ani
ty nejmenší předpoklady. Proto taky nestudovali pedagogickou fakultu, ale
nějakou jinou, úzce zaměřenou (pravda, úroveň PF může být v určitých
kruzích také pochybná). Ve třídě se tak spolu sejdou velice zajímavá individua,
která samozřejmě mají učitelství zkrátka přímo v krvi, mají pro předávání
vědomostí přirozené předpoklady a budou jistě hodnotnou pomocí našemu těžce
zkoušenému školství! Posuďte sami, vážení čtenáři: v posluchárně často vidíme
vedle sebe sedět tyto archetypy (všichni je z běžného života známe):
úřednici, militantní feministku, sociofoba, sekretářku a věčně otrávenou dívku,
kterou nic nezajímá. Všichni kdysi snili o tom, že se budou uplatňovat
v oblasti svého více či méně divného oboru a dosáhnou nirvány. Tváří tvář
realitě si ale všichni začali dělat zadní vrátka. Zadní vrátka lze definovat
pomocí dvou dokola omílaných frází:
„Když nic, tak budu
moct aspoň učit!“ říkají všechny naše archetypy bez rozdílu jednu a tu
samou mantru. Rád bych jim všem zde na tento ve všech směrech promyšlený a
racionální postoj odpověděl: NE, NEBUDEŠ MOCT! JÁ TAKY NEMŮŽU BÝT BIOINŽENÝR, I
KDYŽ TEORETICKY BYCH SE KLIDNĚ MOHL PŘIHLÁSIT NA VUT, ZÁZRAKEM UDĚLAT ZKOUŠKY A
PAPÍROVĚ SE JÍM STÁT! ALE PROTOŽE PRO TO NEMÁM PŘEDPOKLADY, TECHNICE HOVNO
ROZUMÍM A NEBAVÍ MĚ, BYL BYCH AKORÁT TAK BIOINŽENÝR NA PIČU! A PROTO, ŽE O SOBĚ
NEMÁM ZAS NATOLIK VYSOKÉ SMÝŠLENÍ, TAK DO TÉ BRANŽE NELEZU!
„Jednou si to uděláš
a nikdy se ti to neztratí!“ je druhý poloargument, který naše sekretářky
rády používají. Opět se zamysleme: Když
si sekretářka dělá pedagogické minimum a NIKDY ho reálně nevyužije, k čemu
jí to je?! Děláte si řidičák, i když NIKDY v životě nebudete jezdit? Jaké
to je, sednout do auta po 6 letech, kdy jste nejeli ani jednou? Většina lidí si
na to ani netroufne. Pedagogické minimum se úřednicím ztratí prakticky do 3
let, kdy se budou zadrbávat někde ve firmách a kanclech (a to je jejich prim).
Nač tuto investici naše archetypy vůbec podstoupily (ped. minimum není dvakrát
levná záležitost), je otázka, na kterou můžeme dát poměrně jasnou odpověď: ze
strachu a zoufalého kariérismu.
Jsem velice rád, že se řady potenciálních učitelů ve
státních institucích rozšiřují. Nejde přeci o kvalitu, ale o kvantitu, no a co
na tom, že učitel mých budoucích dětí bude třeba totální nemotora, který to
dělá jenom proto, protože ho jinam nevzali. Abychom však náš dnešní vstup
nekončili tak chmurně, přidáme inspirační tečku:
Žádné komentáře:
Okomentovat