V západním veřejném prostoru došlo v letech 2014-2015 k rozpadu jedné ideologické berličky nového světa 21. století: mýtus o svobodě projevu se otřásl v základech, stanuv tváří v tvář historickým událostem na mezinárodní i vnitropolitické aréně. Nás v ČR se tehdy dotkly dvě výrazné události nejnovějších Evropských dějin: Euromajdan na Ukrajině s následnou občanskou válkou na východě Evropy a uprchlická krize. Obě tyto události byly velmi nejednoznačné a vyložit si je nějak a vyrovnat se s nimi v rámci staré mediální rétoriky (i přes obrovskou snahu tuzemských zavedených médií) nebyla ohromná část obyvatelstva republiky schopna. Myslím, že tehdy došlo v hlavách mnohých lidí v Evropě ke kognitivní disonanci: říkali nám jedno, ale jak se zdá, tak to neplatí. Výklady nejrůznějších klasických médií se ukázaly pro velkou část populace jako neuspokojivé a novinářská sféra nebyla schopna ukočírovat vášně, které ve společnosti propukaly ze strachu před brutálními muslimy, vítajícími sluníčkáři, ukrajinskými nacisty, nebo proruskými totalitními zrůdami. Nakonec se lidé často obrátili k tzv. dezinformačním webům, které nabídly alternativní pohledy a výklady v kontrastu k neuspokojující oficiální pozici. Tato situace myslím trvá dodnes a projevuje se od té doby pokaždé, když společností hýbe nějaké atraktivní téma, jako třeba prezidentské volby u nás a v USA, války na blízkém východě, Brexit, nebo koronavirová pandemie.
Společnost se názorově rozdrobila a každý dnes už poměrně běžně hledá informace, které korespondují s jeho vnitřním nastavením – ať už jsou to veřejnoprávní média, nebo alternativní weby. Většinou z řad „inteligence“ slýchávám názor, že „ostatní lidi jsou prostě neúspěšní kreténi a hlupáci, a tak prostě nevědí co je dobré a věří lživé propagandě“ (např. známe typické tvrzení, že Zemana volili jenom pitomci z vesnic, kteří nikdy nebyli v zahraničí apod.). Podle mého názoru jde o představu naivní, nepravdivou, namyšlenou a obecně prostě debilní. Proti této „inteligentní“ teorii o chudých hlupácích se pak z druhé strany ozývají hlasy, tvrdící že „máme svobodu slova a vy nám ji chcete omezit, každý má právo na svůj názor“. Chci se teď vyjádřit k problému informací, dezinformací, kritického myšlení, názorů, propagandy a s tím spojených otázek: bez obviňování, blahosklonného výsměchu, nebo agresivních nadávek. Názorové rozdrobení naší společnosti totiž není chiméra, sen, nebo spiknutí ruské propagandy. Naše společnost hluboce není v pořádku a všichni, kdo alespoň trochu vnímáme svět kolem sebe, to tušíme. A ne, můj recept nebude „je potřeba ctít demokracii“, ani „musíte tolerovat názor druhých, vy Havloidi“. Já prostě jen popíšu dnešní situaci a proces dnešního myšlení, jak si myslím, že funguje. Závěry si z toho jako vždy uděláte sami, na to nepotřebujete mě. Odkud se tedy bere ten názorový antagonismus v dnešní společnosti?
"Kolem jsou samí hajzli a svině!
Jen my dva jsme NORMÁLNÍ"
„Mít svůj názor“: dřív jsme nemohli a teď můžeme
Pamatuju si, jak nám ve škole velmi zjednodušeně popisovali rozdíl mezi totalitní minulostí naší země a její demokratickou přítomností. Zjednodušenost v tomto ohledu určitě nevadí, naopak je na místě – malé dítě nepochopí složité společenské mechanismy ani rozporuplné politické otázky – avšak vysvětlit mu trochu okolní svět je nutné. Je ale potřeba dávat si na zjednodušování myšlenek velký pozor, neboť snadno dojde k pokřivení původního významu. Nám tedy říkali, že dřív, za totality, lidé nemohli mít vlastní názor, a teď, když máme demokracii, že ho můžeme mít. Tato jednoduchá a pochopitelná koncepce se jistě vryla do paměti a světonázoru nejen mně, ale i milionům dalších. Nakolik byl takový výklad nejnovějších dějin a našeho světa adekvátní nebo pravdivý teď není důležité: ale faktem zůstává, že od 90. let produkovala naše společnost lidi, u kterých hodnota vlastního názoru na cokoli a práva na něj byla mezi prvními definujícími vlastnostmi plnohodnotného občana a člověka. Je to jedna ze základních črt postmodernismu, který ve světě po rozpadu socialistického bloku definitivně zvítězil: relativizace pravdy, povýšení všech názorů na stejnou úroveň a s tím spojená postupná degradace vědeckého myšlení. Hrdí občané 21. století žili do jisté míry ve světě čar a kouzel, ve vleku událostí, které není potřeba vysvětlit a řídit je, ale stačí „mít na ně názor“. A dokud se řešily jen místní korupční a kuriózní aférky, vše se zdálo v pořádku.
Zlom pak přišel s uprchlickou krizí a válkou na Ukrajině, o které se tento barevný svět málem rozbil. Ukázalo se v plném rozsahu, že ne všechny názory jsou v pořádku, že ne všechny názory jsou bezpečné, etické, kritické, nebo přínosné. Výsledné překvapení všech z tohoto paradoxně očividného faktu s sebou přineslo ono rozdrobení společnosti. Dodnes sklízíme ovoce efemérního „práva na vlastní názor“, které jsme (určitě v dobré víře) zaseli do hlav občanů v 90.letech.
"Opravdu to pomůže?"
Odpověď: mediální gramotnost a kritické myšlení
Když se názorové spektrum mas začalo drobit a objevovaly se názory svobodně chválící naše dnešní geopolitické konkurenty (Rusko a později Čínu), názory, které korespondovaly s fašismem, názory ohrožující zdraví občanů („neočkujte se, je to jed“), odpověď inteligence a médií na hrozbu ze strany dezinformačních webů na sebe nenechala dlouho čekat. Nejprve odpovězme na očividnou otázku: proč ale šlapat po jiných názorech, nazývat je dezinformacemi, vždyť je to právo na názor? Vždyť je to jenom o interpretaci? Kdo rozhoduje o tom, jaký názor má být správný?
Skutečnost, o které se nemluvilo, je taková, že v dnešní společnosti je na všechny stránky života monopol. Monopol je na výrobu, finanční služby, styl života… Ani si to neuvědomujeme, ale žijeme prostě podle určitého vzorce, který se přirozeně sám produkuje (a ne, není to spiknutí vesmírných ještěrů, to prostě systém takhle funguje). Na informace ve veřejném prostoru je dneska taky monopol, ať si mediální teoretikové a liberální inteligence říkají, co chtějí: nezávislost a svoboda médií je nepravdivý stereotyp, nereálný a lživý (když se ukázalo, že Babiš koupil některá média a kecá do toho, co píšou, všichni z toho byli celí zkoprnělí, proboha, jak to může udělat, to se nedělá přece, fňuk). Monopol na informace drží v rukou liberálně-demokratická elita západního světa – liberalismus je dnešní ideologie na západě: naší oficiální ideologií není demokracie, ani svoboda, slušnost nebo podobná pitomost. A jakmile se ve veřejném prostoru masově objevují názory, které nekorespondují s oficiálním liberálně-demokratickým názorovým směrem, systém podvědomě agresivně reaguje. Brání se. Proto máme konflikt mezi veřejnoprávními oficiálními médii a alternativními webíky: ne proto, že jednotliví lidi jsou jako nějací zákeřní, důvěřiví a blbí, ale proto, že spolu zápasí různé zájmové skupiny o monopol na informace.
Mají-li autority ve veřejném prostoru mluvit o kritickém
myšlení, mluví většinou hlavně o dezinformacích a fake news.
Především jde o prezentaci a rozebírání jednotlivostí
a ne o pokus osvětlit komplexně tendence a procesy, ale
také o asociaci kritického myšlení s mechanickým
ověřováním informací a zdrojů - jelikož pokud toto
budete dělat, tak dojdete k pozici monopolní elity, která
informační prostor ovládá. V neposlední řadě je takový přístup
i opožděným bojem s důsledkem, ne s příčinou.
Stará liberální média vedla úder po alternativcích pod heslem „mediální gramotnost a kritické myšlení prosadit mezi obyvatele“. Jejich protivníci odpovídali „právem na vlastní názor a selský rozum“. Obě strany boj vedly a dodnes vedou klasicky nelítostně a kontroverzně. Oficiální média se svým typickým dvojím metrem (např. převrat roku 2014 na Ukrajině byl opatrně uhlazen tak, aby nebyl vidět zásadní vklad nacistických organizací a převrat tak vypadal jako „boj za svobodu a demokracii“; anexe Krymu Ruskem je nehoráznost, ale agrese NATO vůči Libyi je tak nějak neutrální). Alternativní média odpovídala produkcí obrovského množství ohyzdných pomluv, polopravd a ještě větším množstvím dezinformací, ve snaze destabilizovat svého soka. Obě strany přitom mají své zrnko pravdy: je potřeba i mít schopnost kriticky myslet, i být tolerantní k cizím názorům. Jak z toho ven? Je totiž potřeba mít nějaký jednotný mechanismus, podle kterého se budeme v těžkých chvílích rozhodovat a vést diskuzi…? A co je to to kritické myšlení, po kterém volají všichni zastánci mediální gramotnosti a o kterém mnozí alternativci tvrdí, že to už dávno mají?
Kritické myšlení a mediální gramotnost je v dnešní oficiální rétorice „schopnost posuzovat informace a třídit je na pravdivé a nepravdivé“. V praxi to znamená čerpat z tzv. relevantních zdrojů. A relevantní zdroje jsou dle liberální elity samozřejmě… hlavně veřejnoprávní média a někdy možná oficiální akademické publikace – a obě sféry drží pevně v rukou právě zase ta samá liberálně-demokratická elita. Začarovaný kruh? Jde tedy, jak se zdá, o to, naučit se věřit oficiální liberálně-demokratické pozici a v případě nejednoznačnosti umět myšlenkově dojít k liberálně-demokratické interpretaci, k pozici monopolní elity. Měli bychom k ní dojít údajně proto, protože je to pozice prosazující „svobodu a demokracii“. Pojmy se nikde dále nevysvětlují (pokud se nechcete hrabat v politologii), třebaže je každý chápeme různě (to ta postmoderní názorová relativnost). Jinými slovy: dobré je to, co je abstraktně dobré. A kritické myšlení je pro mediální autority ve skutečnosti obrana velmi specifických politických, sociálních a ekonomických hodnot pomocí pečlivě vybraných faktů. Jde o klasickou zacyklenost liberální ideologie: teorie o tom, že „to, co máme, není dokonalé, ale je to nejlepší, tak držte papule“.
O rozšíření povědomí o politice mezi mládeží se pokusil
roku 2016 např. youtuber Kovy. Ve skutečnosti nešlo
o žádnou popularizaci, ani vysvětlování, ale obyčejnou
obranu liberálních oficiálních hodnot a mýtů. Kovy sám
by ve skutečnosti těžko uměl argumentovat, proč by znárod-
nění strategických podniků mohlo být či nebýt efektivní, ale stačí,
když papouškuje liberální pozici, která takovou možnost
zásadně pranýřuje. Zatím by obrovská masa lidí určitě řekla,
že Kovy popularizuje kritické myšlení - zatímco jde jen
o převařené mýty, opakování dogmat a výsměch oponentům.
Můžete s oficiální liberální pozici klidně i souhlasit. Já si ale nemyslím, že by se přesvědčení člověka mělo zakládat na idealistických chabě argumentovaných tvrzeních, ve stylu „dneska máme svobodu a demokracii a měli byste si toho vážit, jinak jste dementi“. Přesvědčení by se mělo zakládat na logickém řetězci argumentů, na analýze a znalosti zákonitostí, které hýbou společností. Nehodlám se spokojit s kecem, že „demokracie je super“, aniž by mi někdo vysvětlil, jak ten pojem chápe. Nehodlám nikam lozit poskakovat na náměstí za abstraktní svobodu a nezávislost, aniž by se reálně mluvilo o tom, co konkrétně ta svoboda je a co znamená v praxi. Kritické myšlení není o vyhledávání informací (jelikož na ně má monopol dnešní elita a k jiným závěrům pouhou konzumací nedojdete), kritické myšlení je o logice a schopnosti vědeckého myšlení (které je od 90. let soustavně potlačováno a relativizováno). Chci teď postupně vyložit svoji vlastní koncepci kritického myšlení, v kontrastu k oficiální liberální pozici, k namyšleným intelektuálním kecům na netu a k výplodům milovníků interpretací a relativizování pravdy.
První otázka, kterou věřím, že si musíme položit, pokud vůbec chceme mluvit o kritickém myšlení, objektivitě a pravdivosti, zní takto:
"Vítejte na Planetě pravdy!"
Existuje pravda?
Prostými a nespornými
jsou pouze skutečnosti našeho běžného života (dnes v noci jsem spal a dnes
ráno jsem pil čaj). Ale čím je skutečnost složitější a abstraktnější, tím je
méně jasná a je mnohem obtížnější dosáhnout u ní neochvějné jistoty. Obrovská
masa lidí toto však nechápe.
I.
S. Povarnin, Umění sporu, 1923
Problematika existence pravdy je dlouhodobý a komplexní filosofický problém. Slýcháváme často fráze o tom, že „každý má svou pravdu“, spolu s jinými citáty, typu „pravda vždy vypluje na povrch“ a podobně. Slovo pravda se prostě přehazuje jako knedlík z citátu do citátu, z umělecké literatury do publicistiky, z folkloru do politických hesel. Jde o pojem, který se skloňuje velmi často, jenže jako i jiné abstraktní termíny má v hlavě běžných obyvatel jen velmi volnou definici. V běžném životě vnímáme pravdu spíše jako „upřímnost“ (Řekni mi pravdu – spal jsi s ní?), ve společenských diskuzích zase jako nějakou „nespornou skutečnost“ (Věra Sosnarová odhaluje pravdu o zrůdnostech stalinského SSSR.). Nebudu se hrabat ve významech a rovnou přejdu k problému, který tu chci vyřešit: teoretická existence pravdy znamená, že existuje objektivní realita, společná pro nás všechny.
Abychom vůbec mohli úspěšně komunikovat s někým jiným, potřebujeme styčné body, na kterých budeme komunikaci stavět: podobnou řeč, podobné vidění okolního světa, podobné znalosti, podobný styl uvažování. Jinými slovy, musíme existovat ve stejné realitě. Pokud byste se teleportovali do starší doby kamenné a pokusili se domluvit s pračlověkem, který tehdy žil a je vaším přímým předkem, neměli byste šanci. Uvažování pračlověka bylo totiž naprosto odlišné od toho vašeho, jeho „pravda“ byla úplně jiná, žil prostě v jiném světě. Jinak interpretoval i existenci takových základních věcí, jako třeba předměty denní potřeby.
Na čem můžeme stavět my dnes,
abychom nenarazili v komunikaci na podobnou stěnu, jako u pravěkého lovce
mamutů? Jistě si tak totiž někteří často připadáme v diskuzích na
internetu nebo v hospodě. Co je pro
nás všechny společné a nesporné? Existují vůbec takové věci, na kterých
bychom se mohli shodnout všichni? Postmoderní inteligence by nám často záhadyplným
dýchavičným hlasem řekla, že ne – vše je záležitostí interpretace, záležitostí
názoru, záležitostí pohledu („svět je
text a číst jej lze různě“). Diskuze se v takovém případě neuvěřitelně
ztěžuje (což se přesně stalo ve 21. století), protože kde je éterická
názorovost, tam není nutné ustupovat ze svých pozic. Uvažování ve stylu „každý máme svůj názor a je to tak správné“
je vychytralé odmítání diskuze, bázeň konfrontovat své přesvědčení proti jiným
a argumentovat, nechuť hledat pravdu a poznat skutečnost, neochota snažit se
dojít ke kompromisu. Chceme-li najít pravdu a poznat realitu, postmoderní
filosofování o „pluralitě názorů“ nám nepomůže. Pokud budete obyvatelstvu
vtloukat do hlavy, že může mít vlastní názor na cokoli a že je to úžasná
ctnost, nejen, že je to zcestná představa, ale také to velmi rychle ztíží jeho
schopnosti domlouvat se a organizovat se.
Všichni se zatím můžeme nepochybně shodnout třeba v hospodě na tomto: Sedíme společně u stolu. Stůl je kus nábytku. Je vyroben ze dřeva. Materiál nazývaný dřevo pochází ze stromů. Tyto skutečnosti nepodléhají interpretaci, nemůžeme na ně mít odlišný názor. A tak bychom mohli pokračovat ke složitějším a složitějším pravdám. Zkrátka: všichni žijeme v jednom světě, který funguje pro všechny stejně. Gravitace působí na nás všechny bez výjimky. Když zmokneme, budeme mokří všichni. Objektivní pravda existuje: je to svět, který nás obklopuje. Jakékoli další teorie o „světě mimo nás“, o „osobním prožitku a interpretaci“ budou překážkou pro přínosnou diskuzi (a povedou k tzv. solipsismu, zábavnému vyústění každého takového vychytralého filosofování).
"Žádný kocour neexistuje!"
Ve filosofii se tomuto náhledu na okolní svět říká materialismus – teorie o tom, že svět okolo člověka se skládá z hmoty (matérie), která se podrobuje objektivním a zákonitým změnám a člověk že je součástí toho světa. Podle mého názoru jde o jediný možný základ, na kterém můžeme stavět při komunikaci s okolím. Do podrobností materialistické filosofie zabíhat nemusíme, ale vyplývá z ní také jedna zásadní věc: pokud žijeme v materiálním světě, který lze poznat a řídit jej (jako abyste mohli vyrobit kamennou sekerku, musíte poznat kámen, zjistit, jak funguje a naučit se s ním pracovat), můžeme (a musíme) toto kritérium logicky vztáhnout na celou okolní realitu. Můžeme-li objektivně poznat a ovládat poměrně jednoduché prvky jako kámen, kov, dřevo, papír, pak to samé platí i pro složitější a abstraktní věci: kultura, ekonomika, umění. I když jde totiž o složité jevy, tak jsou stále součástí stejného materiálního světa a můžeme s nimi pracovat. Proto např. umění lze posuzovat objektivně (nehledě na to, co někteří éteričtí dementi tvrdí), neboť umění objektivně existuje. V realitě není nic zapovězeného, co by nebylo možno pochopit.
Postmodernismus a názorová pluralita, která se usadila v myšlení lidí 21. století, zatím tento způsob myšlení zkouší postupně vytlačit. Nemáte si myslet, že všechno na světě lze pochopit a adekvátně se podle toho rozhodnout. Vytvářejí se „zakázané“ sféry, na které analytické objektivní myšlení jakoby neplatí: umění, ekonomika, společenský systém a informační prostor. V těchto otázkách je to často jakoby nevyhnutelně věcí „názoru“. A jelikož myšlení je něco, co musíte trénovat, postupně se u obyvatelstva snižuje jeho schopnost adekvátně posuzovat okolnosti a fakta, orientovat se ve světě, který je obklopuje. V jistém smyslu se vracíme zpět do hlubin středověku, kdy existoval svět pochopitelný, svět lidí – a nepředvídatelný svět mystiky a magična, svět nepochopitelný, svět zapovězený. O tom, jak se takový svět v hlavě jedince buduje, jak jej vnímáme a posuzujeme, ale až později.
Takže pojďme to shrnout: základní východisko kritického myšlení není mechanické ověřování a posuzování zpráv pomocí důvěryhodných zdrojů, ale přiznání existence objektivní reality, která je společná pro nás všechny. Pokud budeme tolerovat snahu různě interpretovat objektivní realitu, pak se prostě nedomluvíme a nemáme šanci nalézt nejlepší východiska a řešení problémů, které před námi budou v budoucnu vyvstávat.
"Měj přehled! Na internetu lhát nebudou!
Pouze pravda 24 hodin"
V poznání objektivní reality nám pomůže hlavně logika a z ní vyplývající analytické myšlení – schopnost logicky a analyticky myslet je ale nutné trénovat a učit se jí. Sám cítím, že taková schopnost se u mě začala projevovat až někdy kolem 23 let – a teprve poté, co jsem byl konfrontován s obsahem, který tyto metody široce využíval a uplatňoval. Je však těžké najít v informačním prostoru adekvátně argumentovaný analytický obsah. Logické a analytické posuzování nějakého jevu dnes totiž není populární: máte hned všechno rychle ohodnotit, rychle si o tom něco myslet, přijmout názor, neposuzovat. Jakkoli to můžou dnešní liberální ideologové zpochybňovat, v dnešní společenské diskuzi stejně, jako tomu bylo někdy i za jiných režimů, existují oficiální dogmata a pranýřování jiných názorů, bez argumentace a zdůvodnění. Jelikož obyvatelstvo je vystavováno nezpochybnitelným mýtům s příměsí senzace a očekává se od něj jen pocitová reakce ve prospěch vládnoucí elity, lidé se odnaučili logicky myslet. Je to jejich přirozená reakce na podobu okolního světa: nejsou hloupí nebo zmanipulovaní – systém je prostě takhle ovlivňuje. Když se takový člověk obrátí k alternativním webům, je to zákonité vyústění názorového pluralismu v některých oblastech a striktního dogmatismu v oblastech druhých – ne jeho vrozená debilita. Důvodem není důvěřivost nebo hloupost daného jedince.
Na závěr oslovím ty internetové myslitele, kteří aktivně pranýřují dezinformační weby z pozice morálky a „demokratických“ hodnot a plivou na lidi, kteří takovým webům věří a šíří jejich zprávy dál: to VY SAMI jste porodili takovou situaci. To VY, se svými dogmaty, prázdnými hesly o svobodě a demokracii, propletenými s kecy o právu na vlastní názor na všechno, to VY jste ztratili důvěru člověka, uvažujícího selským rozumem. A vaše odpověď na dnešní rozdělení společnosti je zase jenom vysmívání se ostatním, kteří hledají alternativu vašim nezpochybnitelným a protichůdným bajkám. Přisvojujete si termín „kritické myšlení“, který si vykládáte jako zbraň, která má donutit ostatní nepovolné buřiče dojít k tomu správnému názoru svobodného občana. Občana, který ale ve skutečnosti sám se sobě podobnými chodí div ne v řadě a programově nesnáší Babiše, Zemana, Rusáky, Trumpa, Čínské komouše a má plnou papuli hesel o svobodě a demokracii a lidských právech, aniž by měl sebemenší ponětí, co ta slova v praxi mohou znamenat a ve skutečnosti je jeho hlavní metodou dvojí metr. Vy sami nevíte, co to znamená kriticky myslet, jenom papouškujete apriorní pravdy, které vládnoucí elita prohlásila za kritické myšlení, když si ten termín privatizovala. Krize v naší společnosti se netýká jenom těch druhých, týká se všech. Mezi člověkem, který nosí na tričku ksicht Putina, a člověkem účastnícím se programově akcí Milionu chvilek pro demokracii, není z formálního hlediska žádný rozdíl. Každý z nich věří svým bajkám a ani jeden nehodlá uhnout ze své pozice, neboť jeho názor je a priori správný. A ani jeden nebude umět své závěry logicky a přesvědčivě argumentovat.
* * * * * * * * * * * *
Obrázky jsou od ruského malíře Vasji Ložkina.
Žádné komentáře:
Okomentovat