O marnosti moravského nacionalismu III. Co dělat?

Prozatímní bilance, budeme-li se odvolávat na dva minulé články, nevypadá nejrůžověji. Lidé, kteří vypadají spíše jako panoptikum podivných exemplářů někde v humorném románu, upínají své tužby a sny k nelogickým a irelevantním fenoménům, a snaží se obrodit někdejší mrtvé soustátí a zároveň se stát se hnací silou tohoto nového společenského a politického fenoménu. Všeobecně těmito lidmi, kteří si spíše nevidí do huby a plácají jednu kravinu za druhou, pohrdám, nicméně, světe div se, samotného mě tahle obrozenecká myšlenka jistým destruktivním způsobem přitahuje, asi jako když se nemůžu ubránit detailnímu pozorování nehybného pavouka v síti, třebaže se jich nade vše štítím. V tomto posledním díle bych tedy rád rozebral předpoklady a možnosti, které před sebou moravský nacionalismus reálně má.

Všeobecným problémem moravského nacionalismu je přílišná lidovost, primitivita a sklony ke zjednodušování (viz naše profesionální koláže). Pokud se náhodou uvnitř hnutí najde někdo, kdo je řekněme vyšších intelektuálních předpokladů, záměrně utíká od zásadních otázek, řka, že „nejsou důležité, jsou to přežitky“, atd. (tzn. „nerozumím tomu a jsem líný to zkoumat“). Nakonec z tohoto postoje intelektuál usuzuje, že národ lze vybudovat prostě na papíře, že stačí v ústavě změnit dvě tři slovíčka a hotovo. Že taková představa je pitomost, se snad nebude nikdo hádat.

První a zásadní úkol pro moravský nacionalismus tedy musí být, aby k sobě přilákal skutečně cenné odborníky a inteligenci (zideologizovaní pseudonadšenci ničeho nedosáhnou), která potom bude schopna překovat toto vesměs směšné hnutí v politickou, společenskou a kulturní sílu. Teprve až bude tohoto dosáhnuto, může se začít pracovat na otázkách níže:

Otázka jazyka

„Důležitost jazyka je přežitek 19. století!“ halasí sebevědomě intelektuál, který jazyky nikdy nestudoval a je pro něj tedy nesrovnatelně jednodušší prostě otázku jazyka takto šmahem smést ze stolu a radši si během dvou minut pověsit moravskou vlajku na okno. Jsem sice osoba jen částečně znalá problematiky (= slavista, ale ne bohemista), nicméně opět narážíme na to, že dokud se k problematice bude vyjadřovat někdo, kdo se o jazyky ani neotřel, nikam se neposuneme.

Buďme upřímní: hypotetická budoucí Morava se bude vymezovat převážně vůči Čechám. Český jazyk je neoddělitelně spojený s Čechami a Čechy v nich žijícími. Pokud by budoucí Morava přijala jako svůj jazyk (byť jen úřední) češtinu, je to z hlediska samostatnosti a emancipace protichůdné řešení (vždyť hlavní lidové vymezení dneška je dělání si srandy z toho, jak „ti druzí“ mluví), nehledě na to, že by to způsobilo ustavičný kulturní tlak na nový stát ze západu (srov. události na Ukrajině). Bohemistika a dialektologie by v budoucnu musely dát odpověď na to, je-li vůbec možné kodifikovat nějakou existenceschopnou „moravštinu“ (ne, nic takového zatím opravdu neexistuje). I kdyby se ukázalo, že jsou předpoklady, síly a prostředky k tomu to zrealizovat, kodifikace jazyka, jak historie ukázala, je zdlouhavý a pracný proces s nejistým výsledkem, kterého se důchodce filatelista určitě nedožije. Takže se vlastně není třeba obávat, že by tuto radu vzali hejmoraváci na vědomí. Nikdo dneska nechce pracovat na dlouhodobém cíli a všichni chcou všechno hned.

Otázka folkloru

Zatímco otázka jazyka se pohybuje v poměrně surreálních výškách, otázka folkloru je dnes na pořadu dne. Zní to přece logicky: co odlišuje Moraváky a Čechy nejvíc? Přece folklór! Protlačíme moravskou emancipaci prostřednictvím folkloru! Zní to hezky a reálně, ne?

Takže si představme, že na Rožnovských slavnostech ve Valašském muzeu bude u vchodu veliký billboard „ZA NÁROD A VLAST!“, na přehlídce unifikovaných krojů budou pětileté děti zpívat moravskou hymnu a na otázku: „Jak se jmenuje tvůj lidový kroj, Lucinko?“, Lucinka odpoví „Patlyotka!“. Na Strážnických slavnostech bude řečnit politik národní strany Moravané o důležitosti národa a jeho roli v historii Evropy, o výjimečnosti Moravanů mezi Slovany, jejich kráse a odvaze. Místo tradičních barev se začnou na kroje místy používat barvy žluto-červené a celá země se začne navlékat do stejných, masově vyráběných lidových halen s motivy z jižní Moravy. Pokud řeknete, že přeháním, tak na Ukrajině přesně toto frčí ve velkém. Moravskému folkloru svědčí jeho dosavadní apolitičnost a chraň Bůh, aby byl v budoucnosti použit pro politické účely. Stereotypické představy Moravanů o sobě navzájem potvrzuje i trapňoučké agitační videjko z doby minulé:

      

Otázka etnika

S folklorem je spojena i poslední a nejzásadnější otázka, která zní: „Existují vůbec Moravané jako národ?“. Dokud se k ní budou vyjadřovat neznalí právníci a blbci, hnutí zůstane v pozadí veškerého zájmu a nakonec zmizí úplně. Je na pováženou, že největší odborník na Moravu je dnes archeolog. Aniž bychom zabředali do koncepcí 19. století, lze na základě moderních teorií definovat etnos jako společenství lidí, kteří mají stejný stereotyp jednání a staví se do protikladu proti všem ostatním společenstvím. Tvrdit toto o Moravanech hned teď by ale bylo neuvěřitelně nepředložené a arogantní. Je potřeba provést etnologické a antropologické výzkumy, které na tyto otázky odpoví. Liší se Moravané fyziologicky, kulturně a jazykově od Čechů a Slováků? Považuje se obyvatelstvo samo za principiálně odlišné od těchto národů? Dokud nebude potvrzeno, že lze udělat mezi Čechy a Moravany relativně rozpoznatelnou čáru, nemá smysl snažit se protlačovat jakoukoli Moravskou identitu mezi lidi, neboť to skončí neúspěchem, jako doposud. Momentálně se věci bohužel mají tak, že nikdo neví, jak se vlastně liší Moravák od Čecha.

Co dělat?

Ani teď, na konci naší exkurze do hlubin moravského nacionalismu, není jasné, existuje-li pro hnutí skutečně perspektivní východisko. Osobně jsem toho názoru, že existuje. Nicméně je potřeba odsunout jakékoli administrativní a politické požadavky na později a začít se zabývat skutečným vytvářením hodnot – což vyžaduje velkou obětavost a úpornost, a ne každý je toho schopen. Dokud se bude hnutí vznášet v oblačných výškách, nahánět čarodějnice z Čech a slovíčkařit se s nimi, bude pořád pro smích a nikdo jej nikdy skutečně vážně brát nebude. Jenže buďme upřímní – tady nikdy nikomu vlastně nezáleželo na řešení nějakých problémů, řvát trapné hesla je přece jenom větší zábava.