V usilovném pátrání po kořenech slovanství a ve snaze
je nějak konkrétněji uchopit, jsem, jako mnoho jiných, upřel zraky na někdejší
předkřesťanské tradice a věrovyznání. V přesvědčení, že jsem konečně našel
Ariadninu nit, která mě dovede do cíle, jsem začal hloubat a studovat. Celý
proces nemá příliš smysl popisovat, důležitý je výsledek – žádným pohanem jsem
se nestal, naopak, celé několikaleté snažení mě utvrdilo v tom, že tudy
cesta skutečně nevedla, nevede a nejspíš nikdy nepovede. Střez se, poutníče,
neopohanských spolků a teorií, chceš-li si zdravý rozum zachovati! Kromě svého
varování ti předkládám tento díl Folkloriky, kde se s novopohany setkáš
tváří tvář:
 |
| (šlohnuto z patheos.com) |
Na počátku byla idea: pohanští Slované měli bohatou, hluboce
duchovní kulturu, která byla násilně zničena, pošlapána a zaměněna opresivním
křesťanstvím. Jejich kultura vlastně vypadala nějak tak, jako lidé ve výše
ukázaném videu – žili si svým vlastním životem, uctívali přírodu, pili medovinu
a byli prostě takoví milí, pohostinní a moudří. Můžeme našim předkům poděkovat,
že takovými skutečně nebyli, jinak by dneska žádné slovanské národy
neexistovaly, protože by jejich líně plynoucí duchovní a pracovitý malý svět
velice brzy převálcovala nějaká jiná kultura. Naši předkové, surovci, rváči,
válečníci a dnes bychom řekli nejspíš kariéristi, se však nedali zviklat
duchovními nejistotami a přírodním sněním a bili po hlavách všechny, koho se jim zachtělo. Díky tomuto se
také vůbec o slovanském pohanství dovídáme – kdyby však byli tehdejší pohané
takoví vysoce morální hipísáci, jako ti dnešní, nejspíš by neměli ani čas o tom
někomu říct.
Slovo „pohan“
Pro
nedostatek přesnějších a ustálených názvů se v dnešní terminologii
pohanských spolků vžilo krásné a zvukomalebné slovíčko „pohan“, jako označení
člověka, praktikujícího nějaké předkřesťanské náboženství. Osobně s tím
slovem mám dost podstatný problém, a sice ten, že nikdy v dějinách se
žádný předkřesťanský myslitel, válečník, sedlák, prostě nikdo, pohanem nenazýval.
Označení pohan ve své podstatě znamená „kdokoli, kdo není křesťan“. Jelikož
správnému pohanovi by nějaké křesťanství mělo být u zadnice, nechápu, proč
novopohané trvají na užívání tohoto pejorativního termínu. Ve skutečnosti
v tomto označení sebe sama vidím natolik vážný logický rozpor, že každého,
kdo mi řekne „jsem pohan“, okamžitě považuju za jedince mdlého rozumu.
 |
| (šlohnuto z pohanskaspolecnost.cz) |
Teolog-dráteník
Zní to sice prostě – nová doba, nové poměry, nové zásady. Dnešní pohané tak už
nerealizují krvavé oběti, neobdělávají zemi (a to je HLAVNÍ praktické zaměření
pohanství – je to zemědělská víra, do dnešního života ve městech se naprosto
nehodící) a nestaví si chatrče vlastníma rukama z přírodních zdrojů (čest
a respekt výjimkám, upřímně). Městští pohané dneška tak místo běhání
s motykou po poli pohanky každý den jedou jednou za měsíc na výlet do
přírody zazpívat si písničky, zapraktikovat si pár rituálů a popít něco medoviny
(nápoje pohanů, cha!), aby se pak zase vrátili do města k normálním
životům. Dobré, ne? Každý by chtěl náboženství, které ho nesvazuje, nic mu
nenakazuje, nic pro něj nemusí obětovat (kromě pytlíku mouky, tedy)! To je však
spíš roztomilé a docela fajn, problém mám s následujícím faktem:
Vážná věc na starém pohanství je ta, že se nám dodnes zachovalo jen velmi málo údajů o tom, jak vlastně vypadalo. Slované jsou v tomhle jedni z nejdiletantštějších, protože místo sepisování svých pohanských bohosloví bili Byzantince hlava nehlava, a tak se nedochovalo skoro nic. Stává se tak, že v rekonstruované víře jsou často vážné trhliny, kdy se prostě neví, jestli Slované věřili, že svět má podobu stromu, nebo veverky. Novopohané se však nevzdávají a vesele si půjčují tyto údaje od jiných kultur (Germánů, Keltů). Věc pro mě naprosto nepřijatelná – vznikají tak podivné myšmaše všech pohanských kultů dohromady. V dokumentu, na který odkazujeme, někdo říká, že by pohan měl studovat svůj kraj, předky, folklor… Jenže právě tyto diletantské rekonstrukce, toto teologické dráteničení, je podle mě tou největší fackou, tou největší arogantní neúctou k folkloru, ke kultuře, k historii.
Přišel jsem, viděl jsem, utekl jsem. Od spolků, které podle svých potřeb romantizují historii, označují se dementním slovem „pohan“ a neomaleně sahají na staré kultury a kříží je mezi sebou, dávám ruce pryč. Ve světě, který pracuje s ideami pohanské víry, je to ovšem ta lepší část, část poměrně neškodná. Do oněch jiných, škodlivých odvětví ale kopnu zase někdy příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat