Jé, jaké to bylo?

Kdokoli se chvíli pohyboval v oblasti hudby, ať už konzumně, nebo dokonce profesně, určitě si časem začal všímat spousty věcí, tak nějak, vněhudebního rázu. Upřesním, že mám zkušenosti především s metalem a budu vycházet právě z této subkultury. V metalu jde kromě hudby samotné o koncerty, desky a spoustu jiných kokotin kolem toho. Mentální evoluci metalisty bych popsal nějak takto:

1. Nadšenec zažívá bezmezné nadšení z jedné až dvou kapel. Super!
2. Prospektor prožívá éru objevování dalších a dalších interpretů. Množstvím to můžou být desítky, ale klidně i stovky.
3. Veterán si prošel oběma předešlýma fázema a po hrozivém zjištění, že metal je hudba vlastně velmi předvídatelná a stereotypní, odplouvá do vod jiných žánrů. Někdy se ze svých plaveb vrací, jindy už ne. Dále začíná hranice šílenství.
4. Nihilista zašel ve svém odmítnutí příliš daleko a překročil hranici šílenství. „Všechno je na piču, metal je hovno, ostatní žánry jsou taky pičoviny, kromě experimentálního death industrialu teda.“ 

Připomínám, že jednotlivé fáze neprobíhají u každého stejně, ani nejsou pevně spojeny s určitým věkem (tj. nejdou chronologicky po sobě), někdy (dokonce často) se stává, že jedinec stagnuje v jedné z fází po celý život (nejvíce je tradičně Nadšenců a Prospektorů). Všechny typy metalistů však bez rozdílu konzumují určité věci s metalem spojené. Ožírají se do němoty na koncertech a festech, zahlcují svůj byt či dům miliony CD a desek, své skříně desítkama triček s kapelama a čtou ziny a časáky. Na posledním bodu se dnes zastavíme.

Ziny plodí 3 typy produktů: recenze, rozhovory a reporty. Nic jiného (čest výjimkám jednou za rok) na zinech ani v časopisech nenajdete. S růstem kvantity zákonitě klesá kvalita a už při desátém článku se mladý redaktor opakuje, používá stejná zažitá klišé a stejné výrazy. Je to proces přirozený, který se navíc spirálovitě vyvíjí – redaktor se ustavičně snaží neupadnout v stereotyp a tak se všemi silami snaží osvěžit a okořenit své výplody o novotvary, básnická přirovnání apod., která později rovněž stárnou a na jejich místo přicházejí nové a nové šílené přídomky a metafory. Básníkem se tak stává v podstatě každý degeško, co má doma internet a poznámkový blok.

(Šlohnuto z doddlenews.com)

Smysl recenzí a rozhovorů je jasný a není třeba se nad nimi pozastavovat. Reporty mi ovšem svým významem zůstávají do dnešní doby skryty a absolutně nechápu, proč by je kdokoli četl, produkoval, nebo dokonce měl rád:
„Nebyl jsem na koncertě, tak si přečtu, jak tam byl někdo jiný, jak to bylo/nebylo super (konkrétní informační hodnota je stejně nula, protože reportér to vnímá subjektivně, tedy klidně úplně jinak, než bych to vnímal já). Hráli tenhle a tenhle song, wau, ale ne tenhle, no to je škoda, na ten bych zapařil, kdyby… aha, já jsem tam stejně nebyl.“

Jediný, kdo by si mohl reporty číst, a pro koho by mohly být přínosem, jsou kapely, ale to je, podle mě, příliš úzká sorta lidí, na to, aby to skutečně autoři cílili na ně. Reporty jsou však zajímavé tím, že autor zde ve své expresivnosti a snaze o neotřelost často předbíhá i ty nejkýčovitější zástupce metalových subžánrů. Že je metal často hrozně kýčovitá věc, to nebude žádný Veterán a Nihilista  pochybovat. Reportéři z koncertů však s přehledem strkají do kapsy i powermetalové růžové jednorožce a německé pivní pohany.

Reportér Garmfrost z echoes-zine.cz se nechal ve svém reportu natolik unést, že si ve svém básnickém zápalu popletl slova „moderna“ a „moderní“. Bujná obrazotvornost jej dovádí i k takovým spojením, jako „tklivá krutost“, nebo „rozverně krutý“ (co to sakra je?!):

"Neváhal jsem ani vteřinu a e-lístek si nechal poslat do mailu. Ať žije moderna! (…) Díky slušnému zvuku bylo možno vychutnat nejen optické vjemy, ale i rozverně kruté riffy spolu s texty. (…) Tklivá krutost Géniů odnesla toulající se mysl k obrazům druhého břehu. (…)"

Uznávaný reportér Mystic se zase natolik zasnil, že začal ignorovat gramatická pravidla češtiny. „Dost temnooděnců“ nám tak bohužel způsobilo, že se ve větě není možné zorientovat. Chaos ve čtení způsobuje i jeho elitářský náhled na komerčnost metalshopu ve druhé větě. A koncert Horny jej nejspíš natolik zdrtil, že mu rebelují i slovesné vazby ve všudypřítomném zlu. Těžko říci, zda jsou to pouze nepatrné překlepy, nebo promyšlený umělecký záměr?

"Prvotní strach z neúčasti a následné katastrofy, byl tento pocit zcela zbytečný, protože už od začátku přicházelo poměrně dost “temnooděnců” mnou ještě nikdy neviděných, podle čehož usuzuji, že se jednalo o fanoušky z daleka. (…) Proto jsem se raději věnoval Arkona.sk, jehož stánek nabízel nejeden zajímavý produkt, a tak tento report použiji i jako takovou menší reklamu a podporu těmto Slovákům, skrze něhož vám chci doporučit navštívit oficiální stránky, kde naleznete velké množství kvalitních přívěsků, náramků, triček a dalších zajímavostí, které vám komerční blafy stylu Metalshop nikdy nedají. (…) Horna měla největší sílu v syrové energii, špíně a všudypřítomnému zlu."

Při svém dalším pátrání na internetu jsem na tuto otázku mimoděk našel odpověď, neb výše zmíněný redaktor je člověk činorodý a tak je autorem i následujícího úryvku. Své umělecké vlohy dává na odiv i zde a není pochyb, že by byl skvělým autorem moderních gotických románů:

"Něco však bylo jinak, něco, co mi vykouzlilo zlověstně nadšený úsměv na tváři. Leč se jedná o akt klišovitý a pro mnohé jistě spíše komický, vzplála totiž Bible a mě zasáhla vlna black metalového fanatismu a pekelného žáru. (…) To, co však nastalo se Sezarbil, moji mysl přeneslo do nejhlubších jam pekelných, v nichž moje podstata hořela v nikde nekončících rudých plamenech."

Metalová subkultura je prostředí, které v určitém smyslu produkuje samo sebe. Reporty jsou pro mě výtvory se sice nulovou informační hodnotou, ale také nekončící zdroj zábavy, kde se mladé básnické střeva předhánějí v užívání co nejpodivnějších frází a co nejtrapnějších metafor. Na starém vtipu, že „Kdo neumí, učí a kdo neučí, píše recenze.“, nejspíš bude něco pravdy.